Orel (část 7 2 z 2)

Velmistr Gahen meditoval jako obvykle před oltářem v malé zahradě, postavené uvnitř svého domu. Orel k němu kráčel pomalu a neustále přemýšlel nad tím, co bude velmistr Gahen klást za otázky, a sám sebe se ptal, na co mu dokáže odpovědět.
"Podle tvé návštěvy soudím, že Bizon se již probudil," velmistr se během svých slov vůbec neotočil k Orlovi.
"Ano, probudil." Orel se hluboce uklonil velmistrovi sedícímu zády k němu.
"Co se vám přihodilo? Nikdo nemá zdání, co se během vašeho pátrání po Lvici stalo? Doufám, že mi to řekneš ty?" velmistr se otočil a podíval se Orlovi do očí, aby musel povědět pravdu.
"Pátrali jsme s Bizonem po Lvici a ..." Orel najednou ztratil řeč. Nevěděl co dělat. Nevěděl, co má říci člověku, který mu je bližší víc než jeho vlastní otec. Cítil, jak ho váhání rve na kusy, ale rozhodl se nic neříkat. Slíbil to přece Bizonovi!
Náhle jako sen se mu v hlavě vybavila vzpomínka na jeden jeho rozhovor s velmistrem, kdy řekl, že jej nikdy nezradí. Tahle vzpomínka byla jako nejostřejší čepel, vnikající přímo do srdce. Nedokáže tomuto člověku lhát, jemu ne. Musel povědět celou pravdu o jejich hledání Lvice, a tak začal a každičký detail, co se jim přihodilo na výpravě, velmistrovi řekl. "... a nakonec jsme opustili Lvici a amazonky, které přežily masakr," nevěděl, co mu velmistr řekne. Každá vteřina, která ubíhala, než velmistr promluvil, mu připadala jako věčnost.
"Někdy naše city rozhodnou za nás a my s tím nic nenaděláme. Jsem ti však vděčný, že jsi mi o tom řekl. Než jsme spolu začali mluvit, cítil jsem z tebe to napětí a věděl, že mi určitě něco zatajíš. Opravdu jsi mě překvapil."
"Jednou jsem vám, velmistře, řekl, že vás nikdy nezradím. Nechci, abych porušil i tuhle přísahu, když jsem pravidla druihů spolu s Bizonem porušil. Ale pokud bych mohl, rád bych vás o něco požádal."
"Jestli si myslíš, že mě přemluvíš, abych zapomněl na to, čeho se dopustil Bizon, tak tě zklamu..."
Orel vpadnul velmistrovi do řeči: "Ale já to byl, kdo chtěl Lvici najít a přivést zpátky, kdybych to nechtěl, Bizon by žádné z pravidel neporušil a...," nedořekl, velmistr na něj pohlédl tak silným pohledem, až ztratil řeč.
"Není třeba, je od tebe hezké, že bráníš přítele, ale i přesto, že to je zbytečné, bylo to Bizonovo rozhodnutí, ne tvoje. Já sdělím radě jen to, co je třeba. Detaily vaší mise nikdo vědět nemusí a zůstane to jen mezi mnou, tebou a Bizonem, kterému o našem rozhovoru říkat nic nemusíš," ve tváři se velmistr mírně usmál, aby Orla uklidnil.
"Děkuji vám, ani nevíte, jak jsem vám vděčný."
"Teď se vraťme k důležitější věci."
"K jaké?"
"Každý druiha musí mít magickou zbraň a ty tu svou již nemáš. Kdysi všechny zbraně pro druihy vyráběl Drugha, sám jsi jistě viděl jeden z jeho mečů v rukou Azrana," při vyslovení toho jména sebou Orel silně trhnul. "Vidím, že jsi nezapomněl na setkání s tímto mužem, jak jsem řekl, Drugha vytvářel kdysi všechny zbraně, ale po jeho odchodu nebyl nikdo, kdo by uměl vytvářet magické zbraně. Hledali jsme dlouho a našli kováře, který vytváří opravdu skvělé zbraně. Sám jsi jednu z nich vlastnil, než ti ji Azran zničil," velmistr se odmlčel. "Rada se rozhodla, že samozřejmě dostaneš nový meč, ale poslední zásilka zbraní od Neika nedorazila, proto se vydáš za ním a zjistíš, proč jsme nedostali magické zbraně podle naší dohody, kterou s námi kdysi dávno uzavřel."
"Ano, velmistře, hned vyrazím."
"Buď opatrný, nevíme, co se mu stalo a teď, když se Drughovo bratrstvo začíná připravovat k válce, mohli Neika zajmout nebo zabít, aby nás zbavili zbraní, které jsou pro náš boj stejně důležité jako výcvik."
"Dám na sebe pozor, nebojte se."
"Vrať se co nejdřív, cítím, že Drugha něco chystá. Znám ho až moc dobře na to, abych poznal, že se konečně připravil a hodlá se pomstít."
Orel se hluboce uklonil a odešel pryč. Než se vrátil k Bizonovi, aby se s ním rozloučil, stavil se pro jednu ze smutečních svící, jak mu slíbil.
Když vešel do jejich společného pokoje, Bizon ležel na své posteli a hleděl do stropu. V místnosti byl sám a přemýšlel. Orel moc dobře věděl o čem. Přemýšlel nad tím, co mohl udělat, aby Aida nezemřela. V hlavě probíral každý okamžik, než Aida vyšla ze stanu a zemřela. Byl blíž východu, kdyby si neoblékal kalhoty a vyšel ze stanu první, zasáhl by šíp místo ní jeho a ona by žila. Pořád dokola nad tím přemýšlel a pocit viny, že ji mohl zachránit, jej trýznil jako jed, který zabijí svou oběť pomalu a bolestivě. Ani si nevšimnul, že už v pokoji není sám.
Orel se ještě chvíli na přítele díval a nakonec promluvil, aby jej vytrhl z myšlenek: "Přinesl jsem ti, co sis přál," došel k jeho posteli a natáhl k němu ruku se svící.
"Díky, mohl bys ji zapálit? Jaksi mě tělo moc neposlouchá a zřejmě bych nedokázal zapálit ani tu svíčku."
"Jistě," Orel položil smuteční svíci na stolek vedle Bizonovy postele a zapálil ji. Plamen svíce střídavě měnil svoji barvu. Chvíli byl modrý, pak červený, zelený, oranžový, a pokračoval dál v různobarevných kombinacích. Potom, co ji zapálil, Bizon hleděl do plamene měnícího barvy. V očích měl žal a bolest. Začaly mu po tvářích stékat slzy. "Chtěl jsem se s tebou rozloučit. Velmistr Gahen mě poslal na další misi, a tak nevím, za jak dlouho se vrátím," přerušil po chvíli Orel ticho.
"Chápu, potom co jsi odešel, stavil se tu Tygr a mistr Kim mu sdělil, že rada se ohledně tvé zbraně rozhodla. Zřejmě tě velmistr Gahen vyslal zrovna pro ni."
Orel přikývl: "Myslím, že za pár dní už budu zpátky."
"Já nikam neuteču, ještě bude dlouho trvat, než vstanu z postele."
Orel cítil při každém slovu přítele bolest, kterou Bizon prožíval. Tušil, že by se Bizon nejraději vrátil do světa, kde zemřela Aida, a všechny, kdo přepadli tábor amazonek, zabil, ale věděl, že druihové tohle nesmí. Jejich práce byla bojovat jen s těmi, kdo poruší pravidla mezi světy. Proto mohl jen přemýšlet pořád dokola nad tím, co mohl udělat, aby Aida nezemřela s šípem v těle.
"Brzo se uzdrav." Orel nedostal od Bizona již žádná slova, a proto si z pokoje posbíral věci a vydal se k portálu, za další misí.