Ryba a pták

Pomalu kráčel po jen špatně viditelné stezce napříč loukou. Přes rameno měl přehozenou loutnu. Neměl toho na sobě moc.  Plátěnou halenu, koženou kazajku a krátký modrý plášť. Kalhoty, jakoby patřily někomu jinému, stejně jako boty. Celé oblečení pak mluvilo za život, jaký poeta vedl. Moc peněz v téhle profesi nebylo. Ani jídla. A přestože na něm byly vidět známky nepohodlí života, úsměv v jeho neoholené tváři svítil do všech stran. Nebyla to však jen ústa, co se smála, to hlavně z jeho hnědých očí vycházela laskavost a smích. Už byl jen několik málo metrů od okraje lesa.  Pískal si vesnickou odrhovačku a nastavoval slunci tvář. Nepřestal si pískat ani ve chvíli, kdy se mu těsně před špičku bot zabodl šíp. Zastavil se, pomalu zvedl dlaně do výše ramen a začal se otáčet. Když otáčku dokončil, pomalu ruce svěsil a provedl tři jednoduchá gesta. Znamenala  -  Zdravím Tě, jsem přítel, přináším zprávy. Z lesa se mu nazpět ozvalo sojčí zahvízdání. Ha, Sojka, pomyslel si. Ta bude nová, většině stráží se už představovat nemusel. Všechny ho znaly. Přinášel do Břečťanového lesa čerstvé zprávy, nové příběhy i písničky, které měly dryády tak rády. Když procházel pod větvemi prvních stromů, nikde Sojku nezahlédl, neměl.  Pokračoval svojí cestou, ale nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo stále sleduje.

„ Jistě že tě sleduje. Jsi v lese dryád, tady mají oči s kameny“. Napravo něco zašustilo, ohlédl se. Za ním zapraskala větička, zarazil se. „Začínám bláznit. Nic se mi tu přeci nemůže stát,“ říkal si pro sebe.

***

Najednou seděla na větvi před ním. Plavé vlasy kolem hlavy složitě zapleteny. Některé prameny jí však vyklouzly a rámovaly tak hrdý obličej.  Zastavil se. Jako vždy. Probodla ho ledovým pohledem svých modrých očí. Jako vždy.

„To jsi zase ty?“

„ Kdo jiný, Modroočko?“

Zasyčela. Neměla ráda, když jí tak říkal.

„Krásná dívko, podej mi jablíčko, to krásně červené jako je tvé líčko…!“ zanotoval.

„ Na mě tvé písničky neplatí, šumaři. Nejsem jako ty vesnické husičky, které ti za veršík vlezou pod peřinu.“

„ Co si to o mně myslíš?“ na oko se durdil.

„Znám tvé řemeslo. Ve vesnici se ohřeješ jen do té doby, než zjistí první vašnosta, že si mu nasadil parohy.“

„ Jak krutá sudba pro osamělého pěvce!“ Dál však neprotestoval. Měla pravdu, takové řemeslo opravdu bylo, on už ale nějaký čas tenhle život nežil. Přesně od té doby, co poprvé vstoupil do Břečťanového lesa.

 „Krásná dívko, vem si mě za muže…“  zlomil se mu hlas a tak rychle pokračoval “ukradla si mi mé srdce, odnesla ve svých spárech na nejvyšší vrcholek hor.“

„ Blázne. Pták může milovat rybu, ale kde si najdou místo k přebývání, ha?“

„Ale to je přeci jasné, v moři. Copak si neslyšela o létajících rybách?“

„Netahej mě za nos!“ – „ Netahám, tam daleko, kde zemi omývá slaná voda, a ještě kousek dál, tam se na moři prohání ryby s křídly. Sám jsem je viděl. Povím ti ten příběh, když za mnou večer přijdeš.“

Hodila po něm větévku a než se rozkoukal, byla pryč.

Povzdechl si. Myslel to vážně. Opravdu vážně. Měl dost všech bezvýznamných avantýr. Ona byla tou, pravou. A nevěděla o tom. Anebo věděla, ale nedbala. Převrátil loutnu na hruď a pokračoval odrhovačku, aby zahnal chmury.

***

Vyřídit všechny pozdravy, zpravit o všelikém dění, zazpívat a povyprávět škvrňatům dalo práci. Trubadúr ji však udělal rád. Už byl prostě takový.

Chystal se spát, čekal, jestli přijde, ale teď už v to nedoufal. Plamen svíčky se lehce zachvěl. Rychle se otočil, ale viděla jen prázdné dveře. Smutně svěsil hlavu. Sedl si na postel a upřel pohled do prázdna. Stála tam. Měsíční světlo jen podtrhovalo její zvláštní krásu, která snad ani krásou nebyla. Bez nejmenšího zvuku vstoupila, sedla si k jeho lůžku a upřela na něj své oči. „Vyprávěj. Jak to bylo s létajícími rybami.“

Usmál se, sáhl po loutně a vydrnkal několik akordů

***

 „ Jednoho slunečného dne, kdy měl ledňáček plný zobák neustálého létání, honění se za rybkami, hmyzem a jinou drobotinou, zaletěl do tůňky, která se vytvořila pod starou vrbou. Sedl si na nejnižší větev a zahleděl se do hlubin. Na dně se něco stříbrně zatřpytilo. Už se tam chtěl vrhnout, ale zastavil se. Stříbrná kapka se neustále zvětšovala, až dostala tvar rybky. Chvíli se na sebe dívali a pak rybka zmizela. Tu noc neklidně spal. Ve snu se mu neustále zjevovaly oči stříbrné rybky. Druhý den ráno, jakmile se slunce dotklo jeho peříček, vyletěl k vrbě a upřeně se zahleděl ke dnu. Seděl tam celý den, ale rybka se neobjevila. Chtěl na ní zapomenout, ale nešlo to. Na konci týdne, když už se chystal odletět, z ničeho nic, před ním byla. Stříbro-šupinatá. Dívali se na sebe. Pak rybka připlula co nejblíže k hladině. Sklonil se k ní také. V tom okamžiku však zmizela. Zklamaně zahvízdal.

Ráno ho probudily kapky vody mezi prachovým peřím. Překvapeně otevřel jedno oko. Stříbrnka nabírala kapky vody a mířila přesně. Zaradoval se.

Trávily spolu celé dny. On jí vyprávěl příběhy ze zátoky. Ona poslouchala. Každý den se přibližoval na větvi blíž a blíž k vodě i rybka zůstávala nad hladinou déle. Začal si na sobě všímat změn. Letky a ocásek mu tvrdly, jako by se měnili. Už ani nelétal.  I rybka se měnila. Napravo i nalevo do hřbetní ploutve ji rostly dva hrbolky. Po čase, který se nedá změřit lidským způsobem, se ledňáček probudil na dně tůňky, nejdříve se vylekal, myslel si, že je mrtvý. Podíval se na sebe, ale nepoznával se. Zmateně se rozhlédl. Nic nechápal. Pak se mu v koutku oka mihla Stříbrnka. Měla krásná modrá křídla. Vše pochopil.

V tůni však žít nemohli. Byla malá a ani ostatním se moc nelíbilo, co se stalo. Rozhodli se proto odplout s proudem říčky.  Dopluli až do moře. Tam žilo spoustu prapodivných tvorů. Tam se nikdo nedivil. Cestou všem vypravovali svůj příběh. Příběh o tom, jak se jeden kvůli druhému proměnili.“

***

Do noci zazněly poslední tóny trubadúrovy loutny. Dryáda měla hlavu opřenou o pelest a mlčela. Její šíje byla na dosah ruky. Konečky prstů mu hořely neskutečnou touhou se jí dotknout. Byť jen na okamžik. Pomalu natáhl ruku. V tu chvíli se však zvedla, zahleděla se hluboko do pěvcových očí – „Věřím tvému příběhu,“ řekla a odešla.

Zoufale se ohlédl za její prchající postavou.

Odcházel brzo ráno. Pohostinnost dryád byla sice příjemná, on však nedokázal zůstat na jednom místě moc dlouho. Pátral, jestli ji naposledy ještě nezahlédne. Neobjevila se.

Když se mu do temena opřelo polední sluníčko, došel do vesnice. Na návsi pásla husy štíhlá černovláska. Znal ji. Nebyl tu poprvé.

„Zazpívej mi!“ – „ A co za to?“ – „ O co si řekneš,“ odpověděla husopaska s vyzívavým úsměvem. No co, na chleba se nějak vydělat musí. Sáhl na loutnu a obrátil ji dnem vzhůru, aby vyklepal trsátko. Nebylo to ledajaké trsátko, vyhrál ho v kostkách nad jedním námořníkem, který už neměl čím platit. Říkal, že je z obrovské ryby, které žije u břehu druhého kontinentu a že se za něj královsky platí. Nechal si ho. Dobře se s ním vydrnkávalo. Trsátko však nevypadlo. Místo něj, se mu do nastavené dlaně sneslo poštolčí pírko.