Dračí divka 1.

Byla už noc.Stanovali jsme v jižních lesích naší země, poblíž Šedé řeky,na mýtině která byla v tomto ročním období velice krásná. Bohužel jsme na ní dorazili až skoro v noci,takže jsme neměli šanci jí vidět při denním světle.I tak bylo vidět že je plná vonících rostlin a měkoučkých mechů,na kterých by se dalo spát i bez spacího pytle.
Byli jsme ale unavení po další namáhavé cestě a proto jsme si rovnou vyndali naše spacáky. Usnula jsem velice rychle a ostatní nejspíš také. Spali jsme až moc tvrdě, neslyšeli jsme totiž vůbec nic, ani vzdálenou armádu, která se k nám pomalu přibližovala.
Vzbudila jsem se jako první asi kolem půlnoci. Ze spánku mě vytrhli podivné skřeky,které se ozývali kousek před naší mýtinkou. Ve chvíli,kdy už jsem byla úplně probuzená mi konečně došlo, co se děje.
Pochodovala sem k nám armáda těch odporných stvůr. Ihned jsem všechny potichu vzbudila, ale bylo už pozdě. Neměli jsme už čas utéct. Museli jsme bojovat. Zaostřila jsem zrak a zkoumala kolik jich tak může být. Odhadovala jsem to na malou skupinu, mohlo jich být něco málo přes sto. Nejspíš proto se také dostali přes naše hranice, které v poslední době byli dost hlídané. Bylo jich opravdu málo a hrozně se mi ulevilo. Nejspíš to zní divně, protože nás bylo pouhých šest. Ale my jsme byli něco víc než oni.
Nebyli jsme hnusné stvůry, které si vyvinuli z lidského druhu, a které prahli po krvi. Oni vlastně nevypadali jako stvůry,vypadali jako normální lidé akorát byli nejméně dva metry vysocí a byli neskutečně silní.
Jenže pro nás to byli ohavné nesoucitné bytosti. Zabíjeli a utiskovali naší rasu po staletí, až do této doby,kdy jsme se jim konečně postavili. V tu chvíli jsme se všichni na sebe podívali a beze slov se rozhodli.
Budeme bojovat. Já, Aron, Elis, Matys, Nathan a Ian.
Už se začínali přibližovat, slyšeli jsme, jak na sebe cosi pokřikují. Nejspíš už jim došlo, že v tomto lese nejsou sami. Možná už jim i došlo, co se jim stane, pokud neutečou.



Cítili naší přítomnost, stejně jako my jsme cítili tu jejich.V tu chvíli jsme se začali přeměňovat.

Cítila jsem,jak jsem se začala měnit.Při proměně si vždy připadám všemocná a silná.Není to jako,když jsem člověk.Jako lidská bytost se cítím naprosto bezmocná,slabá a závislá na ostatních.Ale vím,že když budu chtít dokážu se změnit.Začala se mi měnit kůže na pevné rudé šupinky,které jsem najednou měla po celém těle.Za chvíli jsem už neměla ruce ani nohy,ale obrovské svalnaté končetiny s ostrými drápy.Křídla jsem měla také,byly na nich vidět malé žilky,které hrály všemi možnými barvami.Dokázala jsem se na rozdíl od jiných přeměnit extrémě rychle,což byla výhoda.Pozorovala jsem mýma novýma očima jak se k nám ty hlupáci přibližují.Najednou jsem si to užívala,v této podobě jsem byla sebevědomá a to docela dost.Chtěla jsem je vyděsit,ukázat jim,že nejsme obyčejní lidé.Chtěla jsem vidět ,jak se konečně budou bát oni nás.Tu noc jsem neměla v úmyslu kohokoliv ušetřit před smrtí.Zařvala jsem do ticha tak moc,až ptáci,kteří doposud spali na stromech,vylekaně uletěli.Tomu jsem se musela zasmát.Můj smích byl velice dunivý a hlasitý.Tudíž vyplašil další skupinu ptáčků a já jsem doufala, že i skupinu těch lidských stvůr.V ten moment,už jsme byli všichni proměnění.Když jsem nás všechny viděla,uvědomila jsem si,že draci jsou neskutečně obdivuhodná stvoření.A já jsem ráda že mohu být jednou z nich.Po mém zařvání jsme se pustili do boje.Když nás naši nepřátelé viděli,skoro omdleli zděšením.To jsem si nesmírně užívala.Znovu jsem zařvala a z pusy mi vyšlehly smrtící plameny.Nikoho jsem nešetřila.Nikdo přede mnou nezůstal stát déle než půl minuty,protože bud umřel,nebo utekl.Když přede mnou utíkali nechávala jsem je napokoji. Mí druhové bojovali na druhé straně vojska, ale mě to nevadilo. Byla jsem neporazitelná.Nepotřebovala jsem žádnou pomoc.Všichni ti dvoumetroví lumpové,přede mnou nevydrželi stát dlouho.Vypadalo to že jsou ze severu,měli totiž teplé oblečení.Možná byli od Dračího jezera.Nevěděla jsem to ale přesně.Soustředila jsem se na boj.A užívala si svojí neporazitelnost.Až do chvíle,než jsem se probojovala,skoro až na konec této skupiny stvůr.




Doposud jsem se nemusela ani moc snažit.Bylo to náramně lehké,zabít tyto nepovedené lidské experimenty.Přestože byli vysocí a silní.Draci ale,jsou silnější a mrštnější než kdokoliv jiný.Proto jsem se nebála.Viděla jsem že už jsem skoro u konce této malé armády.Vítězoslavně sem zařvala,na ten malý hlouček stvůr přede mnou.Lekli se mě,ale né dost.Dívali se na jednoho z nich.Byl oproti nim,vcelku malý ale nejspíš byl stejně silný.Udivilo mě s jakou úctou a důvěrou se na něj dívají.Na chvíli jsem se i zastavila,abych si ho prohlédla.Vypadal jako normální člověk,až na to že byl neskutečně svalnatý.Měl světle hnědé vlasy.Víc jsem si ho prohlédnout nestihla.Protože se na mě podíval hrůzostrašným pohledem.Lekla jsem se a zavrčela.Už jsem toho měla dost.Pokud si myslel,že mě porazí,tak to se teda pěkně mýlil.Rozhodně jsem neměla v úmyslu,aby mě porazil člověk.Znovu jsem zařvala a vrhla se na ně.Většina přede mnou utekla a ten zbytek jsem zabila.Nezbyl tam nikdo,až na toho člověka.Nedočkavě se na mě zadíval.Byl to nesmírně mrazivý pohled.A já jsem se s ním pustila do boje.
Vrhla jsem se na něj a nelítostně ho srazila k zemi.Podívala jsem se na něj,jak se snaží vyprostit z mého sevření.Ale byla jsem na něj moc velká a silná.Neměl by si podle mě tolik věřit.Byl mými drápy skoro přikován k zemi.Nedovolila jsem mu jediný pohyb.Povýšeně a vítězoslavně jsem se na něj podívala.Copak si vůbec mohl myslet,že mě dokáže zastavit natož porazit?Jestli ano tak se nejspíš hodně spletl.V ten moment už jsem ho chtěla zabít.Chtěla jsem mu zapíchnout moje drápy přímo do hrudi,aby to byla rychlá smrt.Přestože jsem v této bitvě byla nemilosrdná,neznamená to,že někoho zdlouhavě mučím bolestivou a dlouhou smrtí.Nemám to ráda.Nemůžu se na to hlavně dívat,natož to poslouchat.Ty hrozné mučivé zvuky.Nu tedy,rozhodla jsem se že ho probodnu a udělám to rychle.Připravila jsem se.Napřáhla jsem svou ruku s drápy a chtěla jsem ho zabít.Ale sekundu před tím,než sem se ho dotkla na hrudi,se mi zastavila ruka.Nemohla jsem s ní pohnout dopředu a proklát mu s ním srdce.Nešlo to.Ať jsem se snažila sebevíc.To se mi ještě nikdy nestalo.Moje vlastní tělo mě odmítlo poslouchat.Svaly a šlachy v mé ruce nechtěli poslechnout můj mozek.Hrozně jsem se divila i trochu lekla.Uvědomila jsem si také,že ten člověk se na mě potěšeně usmívá.



Možná,že s tímto celou dobu počítal.Ale to by nebylo možné.Vůbec jsem to nechápala.Musela jsem jednat.Nešlo mi ho zabít rukou,ale možná bych ho mohla spálit na popel.Ano to je dobrý nápad.Rozdmýchla jsem tedy oheň v mém nitru a připravila se.Otevřela jsem pusu a zařvala jsem.K mému zděšení ale nevyšlehl ani jeden plamínek.To už na mě bylo moc.Začala jsem se bát.Nevěděla jsem co bych měla dělat.Utéct nebo bojovat?Neměla jsem nejmenší tušení,jak se mám zachovat.Odmítlo mě poslouchat moje vlastní tělo.Byl to děsivý pocit.Věděla jsem,že se musím rozhodnout co nejrychleji.Člověk,kterého jsem až doposud měla za snadnou oběť se na mě nyní vítězoslavně křenil. Kdo vlastně je?! Nejspíš mě opravdu odmítá poslouchat tělo,jenom kvůli němu.To mám tedy,ještě lepší důvod ho zabít.Ale jak?Byla jsem absolutně bezradná.Viděla jsem jak se začal zvedat.Moje drápy ho už kvůli mému zděšení nedrželi tak pevně.To byla chyba.Musela jsem okamžitě jednat.Ale nevěděla jsem jak.Pokusila jsem se ho zase dostat pod kontrolu,ale byl moc rychlý.Popadl nůž který měl kolem pasu a chtěl mě jím bodnout do mé přední nohy.Naštěstí jsem mu stačila uhnout a znovu mu ruku přikovat k zemi.Najednou ale na mě byl moc silný,cítila jsem že na mě konečně dolehla únava.Bohužel se mi to zrovna teď moc nehodilo.Potřebovala jsem plán jak ho zabít.Ale jak bych ho měla zabít,když to mé tělo odmítá udělat?!To jsem tedy opravdu netušila.Naštěstí mi najednou svitlo.Nemůžu mu ublížit v dračí podobě,ale v lidské podobě snad ano.Byl to jediný dobrý nápad co jsem dostala.Věděla jsem sice,že je o hodně silnější než já,ale nedalo se nic dělat.Musela jsem to zkusit.
Začala jsem se tedy přeměňovat zpátky do lidské podoby.Díky tomu,že jsem byla vždycky v přeměňování rychlejší než ostatní,my trvalo jen pár sekund,než jsem se plně přeměnila.Jako po každé jsem měla na sobě rudé úzké šaty,které byly velice pohodlné a měli stejnou barvu jako moje šupiny v mojí dračí podobě.Pokaždé jsem za to hrozně ráda,protože dřív draci po přeměnách na sobě neměli žádné oblečení.To by bylo hrozné, obzvlášť v takových to situacích si to nedovedu představit,nebo raději nechci představit.Ted když jsem opět byla člověk,jsem musela využít momentu překvapení.Stvůry o nás totiž nevědí,že se dokážeme přeměnit.Děláme všechno pro to,abychom toto tajemství udrželi pod zámkem.Kdyby se to někdo dozvěděl,že jsem se



přeměnila před našimi nepřáteli,stihl by mě za to krutý trest.Musela jsem ho tedy co nejrychleji zabít.Byl z toho opravdu hodně překvapený.Využila jsem tedy toho a rychle jsem sebrala ten nůž co mě s ním chtěl bodnout.Napřáhla jsem ruku a mířila jsem ostřím nože přímo do jeho hrudi.Byla to chvíle obrovského napětí.Bylo to jako ve zpomaleném filmu.Moje ruka letěla vzduchem,ale on jí skoro na poslední chvíli stačil chytit a zabránil mi v mém plánu.V tu chvíli mi došlo,že nejspíš zemřu.Začala jsem tedy kolem sebe kopat a máchat rukama do všech stran.Nejspíš to muselo vypadat hodně komicky.Ale nechtěla jsem zemřít.Bránila jsem se tedy ze všech sil.Až po chvíli jsem si všimla,že na mě vůbec neútočí.Jenom si ode mě držel odstup,aby ode mě nedostal nějakou náhodnou ránu.To mi nedávalo smysl.Proč prostě nezaútočí? Nevěděla jsem co má v plánu.Bud mě chtěl zabít hodně pomalu a nebo mu jak se říká rupli nervy.Já osobně jsem doufala,že si vybral tu druhou možnost.Nejspíš je pořád ještě udivený z té přeměny.Něco my nesedělo na tom jak se na mě díval.Naštěstí to už nebyl ten chladný výraz.Díval se na mě zaujatě a nechápavě zároveň.Asi mu opravdu přeskočilo.Toho jsem musela využít,dokud se mu zase nerozsvítí v hlavě.
Tentokrát jsem se sehnula pro ostrý kámen,který mi ležel u nohy.Byl moje jediná zbraň. Měla jsem v úmyslu mu ho hodit zblízka na hlavu a způsobit mu tím aspoň otřes mozku. Rozběhla jsem se a když jsem byla hodně blízko,hodila jsem kámen.Opět se vyhnul mému útoku.Už jsem toho měla plné zuby.Pořád se na mě jenom koukal a vyhýbal se mým útokům.To jsem nechápala.V tom rozčilení a nechápavosti jsem se ho zeptala:
„Co vlastně chceš?!“ vykřikla jsem. Chvíli bylo ticho, potom se znenadání ozval. „Jak to, že jsi žena?“ Ptal se mě na to hrozně potichu, měla jsem co dělat abych ho slyšela. Nevěřícně jsem na něj vykulila oči. On je snad nějaký rasista nebo co?
Myslí si snad, že ženy bojovat neumí?
Možná myslel ale to, že jsem drak.





To není možné. Nemůže znát naše největší tajemství! Nechápu jak se to mohl dozvědět. Všichni draci a obyvatelé naší země dělali vše pro to, aby toto tajemství zůstalo utajeno.
Já jsem se také snažila toto tajemství chránit. Zní to nejspíš divně,protože jsem se před ním právě přeměnila,ale on vypadá že už to dávno věděl.
To mě opravdu vyděsilo a rozzuřilo. Chtěla jsem ho na místě zabít.Chtěla jsem z něj dostat, jak se to dozvěděl. Byla jsem plná vzteku už jenom z toho,že ho nedokážu zabít a teď ještě tohle.Nutně jsem potřebovala vědět odkud to ví.Byl to můj nový plán.Nejdřív to zjistit,pak až ho zkusit zabít.Nechtělo se mi se nějak složitě ptát.A rozhodně jsem taky neměla v úmyslu mu na jeho stupidní otázku odpovídat.Zeptala jsem se ho tedy,skrz zaťaté zuby: „Jak to víš?!“ A významně jsem se na něj podívala.Chvíli se na mě nechápavě díval.Až za chvíli pochopil na co se ho vlastně ptám.V tu chvíli jakoby zkameněl.Nevěděla jsem co si o tom mám myslet.Nejspíš někoho kryl a nechtěl mi to prostě říct,abych ho nezabila.Ale vypadal,že si připadá nejspíš provinile.Odmítal se mi totiž kouknout do očí.Měla jsem toho dost.Musel mi to říct! „Kdo ti to řekl?“ Zeptala jsem se ho naštvaně.Vůbec se nehýbal.Nedával vůbec najevo žádné emoce. „Řekni mi to!“ skoro jsem to na něj zařvala,ale bylo mi to jedno.Chtěla jsem odpověď. Nehodlala jsem tady stát půl hodiny s pocitem,že ho nemůžu zabít a ještě k tomu jsem ho ani nemohla donutit k pravdivé odpovědi.To mě tedy opravdu lezlo na nervy.Nechápala jsem vůbec nic.Nevěděla jsem proč mě neposlouchá mě tělo.Netušila jsem ani proč mě ještě nezabil.A už vůbec jsem nevěděla jak je možné že ví naše tajemství.Štvalo mě to.A začala jsem na něj řvát.Přestože jsem věděla,že ho tím možná vyprovokuju a možná na mě i zaútočí.
„Řekni mi jak to víš! Odpověz mi konečně! Mám už toho plný zuby! Moje vlastní tělo mě kvůli tobě nechce poslouchat. Nedokážu tě zabít. Nemůžu se tě ani dotknout.Odpověz mi aspoň na tudle otázku.Proč?!“
Ječela jsem na něj jak pominutá.Bylo mi to jedno.Zasloužil si to!Chtěla jsem odpovědi.Podívala jsem se na něj.Vypadal rozrušeně,nejspíš ho trochu překvapilo,jak jsem řvala.Nejspíš to ale mělo účinek.



„Dozvěděl jsem se to sám,až když jsi se přeměnila.
A nevím proč se mě nemůžeš dotknout.“ Řekl mi.
Byla to dost nepřesvědčivá odpověď,protože se mi vůbec nedíval do očí.
Bylo také vidět jakou práci mu dalo to říct. Neuměl lhát to je jisté.A byl nervózní. To mi stačilo. Chtěla jsem slyšet pravdu,úplnou pravdu.Tak jsem mu naštvaně odpověděla: „ Lžeš! Pověz mi pravdu. Jsi snad čaroděj?! Co jsi zač?“ Tentokrát už jsem neřvala,jenom jsem mluvila hodně nahlas. Doufala jsem,že už mi konečně pořádně odpoví.
Vypadal,že si všechno důkladně promýšlí.Evidentně mi nechtěl nic říct a vymýšlel,co mi má nalhat.Potom znenadání řekl: „Nejsem čaroděj.Jsem normální člověk.Nevím co po mě chceš!Všechno jsem se dozvěděl teprve teď.“ To mě tedy naštvalo,už po několikáté za tuto noc. „Viděl jsi mě,jak jsem se přeměnila a jediné co ti připadalo divné bylo to,že jsem žena!To mi teda vysvětli,proč ti to připadalo tak divné?
Proč ti bylo očividně jedno,že se dokážu přeměnit?!Vypadalo to,že to víš už dlouhá léta. A když jsi normální člověk,jak to že tě nedokážu zabít?!Divné taky bylo jak se na tebe tvý spojenci dívali,vypadali že tě uctívají a věří ti.Vzhlíželi k tobě jako k jejich zachránci!Řekni jak by je mohl zachránit obyčejný člověk?!Nepokusil jsi se mě zabít od té doby co jsem se převtělila,to je další věc co nechápu.Mám tě už plný zuby.Řekni mi to,nebo ti přísahám,že tě konečně roztrhám svýma drápama na kusy!Už jste prohráli tudle bitvu.Nemáš nejmenší šanci přežít,až se sem dostanou mí spojenci!Pověz všechno co víš a co jsi zač a my tě možná necháme žít!A radši mi odpověz popravdě!“ Znovu jsem křičela. Řekla jsem mu všechno co jsem chtěla vědět. Rozzuřeně jsem na něj zírala. Konečně se mi podíval do očí.Měl hodně zvláštní oči a všimla jsem si toho až teď.
Byly černé.Vlastně ne byli modré,nebo zelené? Po chvíli jsem si uvědomila,že jsou černé ,modré i zelené.
To bylo zvláštní.Takovéto oči totiž měli jenom zvláštní bytosti.Nadpřirozené bytosti.Sama jsem měla oči složené z několika barev.Byli hnědé,černé a trochu



červené.Měly stejné barvy,jako má dračí kůže.Znovu jsem se na něj podívala.Neměl se k odpovědi.Byl nejspíš hluboce zamyšlený.Možná si rozmýšlel co mi odpoví.Nějak mi to začalo docházet.
Nemůže být pouze člověk.Čaroděj také není,to bych poznala.Mají vždy kolem sebe ochranné kouzlo,které je chrání před útoky zblízka.A také kolem sebe šíří vždy zvláštní auru.To znamená,že on čaroděj určitě nebyl.Znovu jsem si ho začala prohlížet.Byl celkem vysoký.Měl hnědé vlasy.Úzký obličej na kterém bylo vidět,že má ostré rysy.A měl svalnaté tělo.Ty jeho oči mi připadali jako oči nepřeměněních draků.Začínala jsem si myslet,že by mohl být drak.To by vysvětlovalo,proč ho nemůžu zabít.
Žádný drak totiž nesmí a ani nemůže zabít jiného draka.To by sedělo.Nejspíš byl drak.Konečně jsem si také uvědomila co má na sobě.Bylo to oblečení,které nosí jenom draci bud před převtělením nebo po něm.Zhrozila jsem se.Všechno to do sebe zapadalo.
Vysvětlovalo by to i proč se na něj jeho spolubojovníci dívali tak uctivě.Věděli,že jediný kdo je může zachránit je drak.To znamená,že on prozradil naše největší tajemství.Našemu největšímu nepříteli.Tajemství,které bylo střeženo po stovky let.Tajemství,kvůli kterému mě ještě dosud sžíral pocit viny.Tajemství,pro které se mnoho našich předků obětovalo.Tajemství,které mělo zůstat tajemstvím.
Tohle zjištění mě naprosto rozzuřilo.Byl to zrádce.Zradil svůj vlastní druh!Chtěl mě zabít i všechny ostatní.Nechápu sice proč ještě nezaútočil.Ale ted jsem rozhodně chtěla zaútočit já.Chtěla jsem ho rozsápat na kusy!Byl stejná zrůda jako jeho spojenci.Nemohla jsem se na něj dívat.
Stál přede mnou a zamyšleně se na mě díval.Měla jsem obrovskou chut ho zabít.Bohužel jsem už věděla,že to nedokážu.To mě naštvalo ještě víc.Jak vůbec mohl něco takového udělat?!On možná pomohl těm stvůrám zabít spoustu draků.A já jsem tam pouze stála?Měla jsem právo ho zabít.Za všechny mrtvé co zabíjel.Chtěla jsem ho pomalu sežehnout na popel.Nebo mu rozdrtit to jeho zrádcovské srdce pěkně bolestivě.V tu chvíli jsem rozhodně neměla v úmyslu ho ušetřit.




Věděla jsem,ale že to nemůžu,kvůli tomu,že je drak.Chtěla jsem mu i tak co nejvíc ublížit.Rozběhla jsem se k němu.Když viděl jak k němu běžím vypadal udiveně.Po pár sekundách mu nejspíš došlo,že už vím co je zač a co udělal.To už vypadal přímo zděšeně.
Dobře mu tak,říkala jsem si v duchu.V běhu jsem přemýšlela co udělám,ale nakonec jsem prostě improvizovala.V té rychlosti jsem na něj skočila.Nemilosrdně jsem ho udeřila pěstí do brady.Začala jsem ho mlátit,jak nejvíc to šlo.Byla jsem plná adrenalinu.Bušila jsem do něj ze všech sil.
Po pár ranách už měl krvavý obličej,protože nestihnul zablokovat mé údery.Byl to zuřivý útok to musím přiznat.Sama sobě jsem se divila,jak silně ho dokážu mlátit.Byla jsem plná vzteku.Zradil nás.On nás zradil.Byl to drak,ale i přes to nás zradil!To jsem nechápala.Jak něco takového může někdo udělat?Ještě k tomu vlastní rase?!
Za chvíli se vzpamatoval z tohoto nenadálého útoku.Začal se krýt.Dal si ruce před hlavu a vykryl tak všechny mé další údery.Začala jsem na něj ječet: „Ty zrádce!Zradil jsi tvojí vlastní krev!Zasloužíš si smrt!Prozradil jsi naše tajemství!Ty odporná stvůro!“Nemohla jsem přestat.Nadávala jsem mu pořád dokola.Při každé nadávce jsem ho bouchla do jakékoliv části jeho těla,kterou si nekryl.Byla jsem plná vzteku,ale i uspokojení.Mohla jsem si to na něm konečně vybít.V této podobě jsem mu mohla ublížit.A to pro mě v tu chvíli bylo nejdůležitější.Bušila jsem do něj a křičela jako pominutá.Najednou mě chytil za zápěstí.Snažila jsem se mu vykroutit,ale byl moc silný.Tak jsem ho druhou rukou,kterou jsem měla ještě volnou,praštila do obličeje.
Obličej se mu zkroutil bolestí.Popadl mě i za druhou ruku a odhodil mě od něj co nejdál.Připadala jsem si jako peříčko.Tak snadno mě dokázal vymrštit do vzduchu.Letěla jsem vzduchem.Kolem mě se míhali stromy.Byl to hrozný pocit.Nemohla jsem se zastavit.Připadala jsem si najednou omámeně.Letěla jsem a letěla.A potom to přišlo.Celým svým tělem jsem dopadla na strom.Nemohla jsem popadnout dech.Ukrutně mě boleli záda z toho nárazu.Ale to nejhorší bylo že se mi začali dělat mžitky před očima. „To né!“ Zachraptěla jsem.Ted už jsem viděla černé skvrny.Pomalu se spojovaly v jednu velkou tlustou skvrnu.Naposledy jsem zaostřila zrak a viděla jak ke mně ten zrádce běží. Nejspíš mě běží zabít,pomyslela jsem si.A pak jsem se propadla do černé prázdnoty.