Orel (část 10 2 z 4)

Když Orel vešel do Nevtharova bytu, nemohl uvěřit svým očím. Vstoupil do přepychově zařízeného obydlí. „Tohle udělalo nějaké kouzlo,“ dostal ze sebe, když se vzpamatoval.
Nevthar se jen pousmál: „Ne. Pracuji v tomto světě jako právník,“ odmlčel se, „jako dobrý právník,“ pak se odstrojil a uvedl svého hosta do obývací části bytu. „Tak nejprve bych to viděl takhle: Najíme se, proberem možnosti, jak bys vyvolenou mohl co nejlépe mít na očích, a potom si pudem lehnout,“ podíval se na Orla, „souhlasíš?“
Orel mu jen mlčky přikývnul, protože únava a hlad jej trýznily čím dál víc.
Nevthar odešel do kuchyně, odkud na něho zvolal: „Dáš si kuře nebo hovězí?“
„Mohu oboje?“ dostalo se mu stručné odpovědi.
Nevthar se vrátil s několika nádobami jídla, které položil na stolek před Orla. „Jen si nech chutnat, já se zatím skočím osprchovat,“ a dal se na cestu do koupelny, ale než odešel, pronesl: „Ty by ses měl pak taky umýt.“
Tahle slova Orla znovu naštvala, ale když svůj vycvičený čich použil na sebe, musel dát Thainovi zapravdu, a tak mlčel.
Nevthar se vrátil za necelou půlhodinu a Orla našel spokojeného se rozvalovat na gauči. „Ve sprše mě napadla jedna věc. Jak jsem tě našel v parku, neušlo mi, že ptactvo se tě vůbec nebálo, proto když vyvolená pracuje v zoo, jako ošetřovatelka ptactva, mohl bys pracovat s ní. Co ty na to?“
Orel chvíli přemýšlel, ale slova, která Nevthar pronesl, měla něco do sebe. „To není špatný nápad, ale jak zařídím, aby mě zaměstnali v té zoo?“
Nevthar se šibalsky usmál: „To nech na mně. V jiném světě jsem byl dost dobrý hacker, takže by to neměl být problém,“ a odešel do jiné místnosti bytu, kde měl počítač.
Orel vstal z gauče a šel za Nevtharem, který již na počítači prováděl všelijaká počítačová kouzla. Díval se mu přes rameno a sotva postřehl, co dělal, když se na obrazovce monitoru střídal jeden text za druhým v nepřeberném množství oken.
Nevthar po pěti minutách zastavil: „Tak jsem tam. Máme štěstí, zoo zrovna hledá dalšího ošetřovatele, takže teď z tebe jen udělám toho, kterého si vybrali. Potřebuju pár věcí, co tam doplním.“
„Jaké věci,“ pohlédl na něho Orel zmateně.
„Tak prvně si vymysli jméno a příjmení. Potom mi jen pomůžeš vyplnit nějaké kolonky, ale to jméno je důležité, protože když se někomu představíš, musíš použít vždy tohle jméno.“
Orel dlouze přemýšlel, ale nakonec pronesl: „Lero Druih.“
„Dobré, moc dobré,“ pronesl Nevthar a další věci s Orlem vyplnil během deseti minut. Když skončili, dodal: „Teď jsi Lero Druih, zaměstnán v zoo jako ošetřovatel ptactva. Zítra se budeš hlásit ve svém novém pracovišti u své nadřízené Kiry.“
„Díky moc.“ Orel se začal cítit špatně z toho, jak se k Nevtharovi choval. „Omlouvám se za své předchozí chování, ale nemohl jsem si pomoci, Nevthare. Doufám, že mi promineš.“
„Nic se neděje, druiho. No a teď mě omluv, půjdu spát. Než si však usteleš na mém gauči, doufám, že se nejdřív umyješ. Pojď se mnou, ukážu ti, kde je koupelna, a vysvětlím ti, jak máš používat jednotlivé věci,“ potom se spolu s Orlem přemístili do koupelny, kde mu všechno vysvětlil.
Když se Orel začal odstrojovat, aby se mohl vykoupat, sundal ze sebe svůj plášť, Nevthar na něho vyvalil oči. Pod pláštěm byla vesta plná vrhacích nožů, hvězdic a dalšího vybavení, které používali druihové. Na kalhotách měl pak Orel připevněny dva bojové nože a pár dalších vrhacích nožů.
„Ty bys asi přes detektor kovu neprošel,“ pronesl Nevthar. „Jinak s tvým oblečením musíme taky něco udělat. Dneska už mají všude zavřeno, ale zítra do práce si vezmeš nějaké mé oblečení. Jsme skoro stejně velcí, takže by ti to mělo být a hned, jak se vrátíš z práce, zajdem na nákupy.“
„Mohu se tě na něco zeptat, Nevthare?“
„Jistě, klidně se ptej.“
„Proč vy Thainové navštěvujete ostatní světy a žijete s jejich obyvateli?“
„Víš, moje rasa má v krvi hodně magie a i když ji nepoužíváme na veřejnosti, naše rasa není vůbec slabá. Jsme hodně stará kultura, která se nemění již miliony let, a která se časem naučila mnohé věci, ale nakonec zjistila, že nemá již co zkoumat. Proto navštěvujeme světy, abychom se zabavili,“ chvilku se odmlčel, aby svým slovům propůjčil trochu vážnosti. „Ale jinak jsme rasa úplně normální, to se neboj,“ potom s úsměvem ve tváři odešel a zanechal Orla samotného v koupelně.
Orel ze sebe smyl obrovské množství špíny, až voda po něm ve vaně chytila odstín tmavě hnědé. Úplně se zděsil, když to uviděl a byl jen rád, že poznal Nevthara, protože by se jinak asi ještě dlouho neumyl.
Než ulehl na jeho pohodlný kožený gauč, uložil své věci kromě meče do prázdné skříně, kterou mu Nevthar přenechal. Pak se uvelebil na gauči a s mečem místo plyšového medvídka usnul.
***
Orla probudil zvuk budíku.
Nevthar byl už pryč, jen před gaučem na stolku ležela snídaně a vzkaz: „Oblečení jsem ti nechal v koupelně, jen tě chci upozornit, aby sis s sebou do práce nebral meč ani jiné své zbraně! Mít s sebou zbraň v tomto světě je považováno za přestupek. Jinak ti přeji příjemný den.“
Orel se v poklidu nasnídal a oblékl do oblečení, které mu Thain zanechal v koupelně. Odložil svůj meč do skříně, ale bez zbraně si připadal hloupě, a tak si schoval pod oblečení jeden bojový nůž a pár vrhacích. Potom odešel z bytu do zoo.
Došel k vrátnici zoo, kde nahlásil pokladní: „Dobrý den, jsem Lero Druih, měl bych zde pracovat jako ošetřovatel ptactva.“
Pokladní byla asi čtyřicetiletá žena, pozorně si prohlédla Orla a naštvaně pronesla: „Copak jsem nějaká sekretářka nebo co. Já jsem tady pokladní, nic víc. Pokud tu jste za nějakou prací, jděte támhle,“ a ukázala na dveře pár metrů od pokladny.
„Děkuji moc,“ a Orel odešel do budovy, kam jej pokladní poslala.
Chvíli bloudil po kancelářích, ale stále nemohl nalézt tu, která měla na starost zaměstnance. Našel kancelář pro transport zvířat, hospodaření, kancelář sekretářky ředitele, ale ne tu, kterou hledal. Byl z toho pomalu v koncích a začínal si jen přát, aby místo pobíhání po budově mohl raději bojovat s nějakým netvorem, u kterého by alespoň věděl, jak na něho.
Když se ptal další z mnoha sekretářek, za jeho zády se ozval ženský hlas: „Konečně jste tady,“ Orel se otočil a za ním stála vyvolená žena. „Vidím, že jste se seznámil s druhou stranou naší zoo, a to složitým papírováním. Pojďte se mnou, ukážu vám, kde si budete moci dát své věci,“ a vedla Orla do šaten.
V půlce cesty se zastavila: „Promiňte, mám tady poslední dobou tolik práce, že jsem se zapomněla představit. Jsem Kira Huks, vaše nadřízená. Doufám, že vám nevadí pracovat pod ženou,“ a pohlédla Orlovi do očí.
Pohled vyvolené ženy Orla zcela ochromil, že ze sebe jen vysoukal pár slov: „Ne nevadí. Já jsem Ore... tedy Lero Druih,“ a potřásl si s ní rukou.
Když Orla Kira odvedla do šaten a ukázala mu jeho skříňku, pronesla: „Za deset minut vás čekám venku. Máme dnes moc práce. Musíme vyčistit dvacet klecí dravých ptáků, takže si u toho budeme muset dávat ještě pozor, na jejich drápy a zobáky, takže si pospěšte, ať to stihneme.“