Living Dead 2. díl

Probudil se na neznámém místě.
Cítil že má zápěstí svázené tvrdým, konopným provazem, který byl příliš utáhlý a zarýval se mu do rukou. Chvíli mu trvalo než dokázal otevřít oči, a než si přivykl šeru, panujícím v místnosti.
Slyšel hlasy, mluvili spolu tlumeně, dohadovali se. Zaslechl zasyčení, podobné naštvané kočce.
,,Kde to jsem?" Zamumlal a pevně sevřel oční víčka, která potom uvolnil a rozhédl se. Nakonec, v místnosti nebylo takové šero. Rozeznal svého zachránce a byl znovu udiven jeho krásou...
Vedle něj stál druhý muž, vysoký s pevnými rysy ve stejně bledé tváři a s podivným účesem - světlefialovým kohoutem a po stranách měl původně černé vlasy skoro vyholené.
Oblečen byl v černém tričku s lebkou a v džínách s roztrhanými koleny a mnoha ozdobami, cvoky, přeskami atd... Vypadal jako kdyby utekl z rockového koncertu plného alkoholu a drog.
,,Teď? Dalo by se říci že v bezpečí... Skoro," odpověděl onen nepovedný rocker posměšně.

,,Skoro?" Prostě se musel Lee zeptat.
,,Jo. Ještě musíme počkat co řeknou Starší, páč ta rána na Tvém břiše... Kdo ví?"

,,Měl jsem nehodu... Už to mám dlouho."
,,Dlouho?" nadzvedl druhý obočí.
Leeův pohled směřoval ke zlatovlasé kráse, která do teď nehnula ani brvou. A to doslova. On totiž ani nedýchal a jen slepě upíral oči do dáli.

,,Je v pořádku?" Změnil Lee téma a sledoval jeho hrudník. Zmýlil se, pomalu a opatrně se hruď zvedala v pravidelném intervalu nahoru a dolů.
,,Proč?" Rocker se otočil a pohlédl na druhého. ,,Jo, takhle ztrácí pojem o světě za posledních semdesát let často,"
,,KOLIK ŽE?" Vyjekl Lee zmateně. Jeho vyjeknutí probralo chlapce, připomínajícího aristokrata z přemýšlení. Upřel na muže své křišťálově modré oči, ale neřekl ani slovo.

Druhý se ale rozřehtal.
,,Chceš mi říci, že potom co jsi viděl ty věci venku, Tě tohle překvapilo?"
,,Jsme upíři," promluvil aristokrat. Měl skutečně tak uchvacující a hebký hlas, jak Lee očekával.
,,Mé jméno je Uriel a jeho," pohodil hlavou k rockerovi ,,Jace. Vím že pro Tebe musí být těžké uvěřit, zvláště když jsi mne poprvé viděl na přímém světle s osikou v ruce,"
Lee si vzpomněl na dřevěný kolík, který se snad vrozenou chladnokrevností a elegancí prorazil nemrtvému hlavou. A pak... Kůže se mi trochu třpytila. Že by to byl?
Blbost! Nic takového přece neexistuje! A nebo ano? Vzhledem k tomu venku...
Lee zaúpěl a zavřel oči. Ten zvuk očividně upoutal Urielovu pozornost.
,,Jsi v pořádku? Bolí Tě to?" Myslel ránu na břiše. ,,Ovázali jsme Ti jí. Bylo na ní poznat že je stará, znovu otevřená..." Upír se odmlčel... ,,Než jsi to zabil... Kouslo Tě to?"
,,Jasně že ne!" Odpověděl Lee prudce.
Potom, co s Natem shlédli tolik zombie filmů věděl co by to znamenalo.
Ach Nate... Lee pár vteřin bojoval se slzami, které se mu vedrali do očí v okamžiku, kdy si vzpomněl na svého přítele... Jak se po něm sápal s jasným úmyslem zabít a napůl ho sežrat.

,,Dobře,"
,,Moment, ty mu jako věříš?" Zeptal se Jace překvapeně.
,,No a co?" Uriel naklonil hlavu do strany. Vlasy mu spadaly po zádech a odhaloval tak bělostné hrdlo.
,,Jak můžeme věřit, že mu to neotevřela ta zrůda když ho chtěla jaksi strávit?"
Lee by v ten okamžik, nebýt své slaboty a provazů, rozbil Jacemu ústa. Možná se z Nata stala ta... tedy ten nemrtvý ale nebyl to zrůda. Když opomeneme rány na břiše, vypadal pořád jako člověk! Narozdíl od těch ostatních tedy. Ale rozhodl se, že se do hádky radši nebude zapojovat. Místo toho se rozhlížel po místnosti.
Ten dům znal.
Probůh, vždyť byl tetky Klementové! Ty její nevkusné bílé tapety se žlutými kytičkami... Okna byly překrýté tlustou kožešinou a jen na stolech a na zemi v rozích byly rozmístěné svíce. A on ležel očividně v pokoji tetky Klementové, v její starobylé posteli, která tak hrozně vrzala, jako kdyby se měla ihned po dosednutí rozpadnout. No potěš pána boha!
Jak se ale sem ti dva, s Leem tři, dostali?!
,,Nemůžeme to vědět," slovil Uriel.
,,Tak proč mu věřiš?!"
,,Prostě mu věřím!"
Lee znovu zaslechl zvuk rozzuřené kočkovité šelmy. Obrátil pohled k upírům. Měli pootevřená ústa a vzájemně si odhalovali špičaté zuby, občas trochu škubli koutkem rtů. A syčeli na sebe. Jace byl první kdo přestal a lehce se nahrbil; Uriel se naopak narovnal a upřel pohled zpět na Leeho.
,,Tady na židli máš oblečení. Snad Ti bude. Až budeš mít dostatek sil, pojď za námi dolů," s těmi slovy přešel k posteli a natáhl se, aby mohl rozvázat jeho ruce. Lee ucítil jeho vůni. Byla sladká, ale mísila se s pachem smrti a ohně. Látka modrého kabátku, unutého od hrdla až na zem a ukrývající tak stejně modré kalhoty a tuniku, mu lehce sjela po tváři. Byla heboučká.
Bolest v zápěstí povolila, a zmizela úplně když upír rozvázal jeho ruce.
Poté oba, Jace i Uriel opustili místnost.

Lee ještě chvíli jen ležel na posteli a pokoušel se všechno vstřebat. Potřeba být s alespoň položivými (nepokládal upíry za živé) ho donutila vstát a obléknout se. Uriel asi někde vyštrachal oblečení po nebožtíkovi od Klemenové. Lee si tedy navlékl kostkovanou červenou košili a modré džíny. Podíval se na sebe do zrcadla. Vypadal jako farmář od někud z Kalifornie. Usmál se a sešel dolů.
Překvapovalo ho že ho rána už nebolí. Uriel musel mít mistrné prsty. Ovšem, pokud měl tak dlouhý život, musel se naučit přežít v tomhle světě...
Při scházení schodů měl problém a párkrát málem upadl. Narozdíl od upírů, jeho oči ve tmě špatně viděly. Sešel dolů a dorazil do kuchyně. Stejné záclony na oknech, stejně mizerné osvětlení ale přece jen tu bylo lépe vidět. V místnosti byly kromě Jaceho a Uriela ještě dvě upírky. Jedna byla vysoká a tmavovlasá v gotických šatech, druhá byla obarvená zrzka ve veselé sukni a tričku. Veselé až na ten detail že potřísněné zaschlou krví. Po zvuku poznal že si v obýváku nejspíše hrají děti, možná dvě tři.

,,Jak se cítíte?" Gotička si ho prohlédla od hlavy až k patě a podle lehce nakrčeného nosíku bylo poznat, co si o něm myslí.
,,Ujde to," opověděl zamyšleně Lee a přešel k oknu. Lehce odhrnul záclonu stranou, jen na maličkou škvírku. Ucukl.
Venku chodilo nemrtvých až to nebylo hezké. Narážely o sebe, některým chyběli končetiny, jiným v prostřed břicha zela velká díra. Jeden z mrtvých, malý chlapec se obrátil směrem k domu a šíleně se usmál. Lee rychle zatáhl závěs a zhluboka se vydýchaval.
,,Tohle je jen špatná noční můra, že ano?"
,,Bohužel. Není," odpověděla mu znovu gotička. Lee doufal že se brzy dozví jména těch dvou upírek. Ale teď chtěl slyšet pravdu.
,,Co se stalo?"
,,Přesně nevíme," odpověděla druhá ustrašeným hlasem.
,,Najednou nás všechny začaly úřady varovat a chlácholit. A potom? Pár dní na to tohle. Bylo to jak výbuch, jako mor. Šířilo se to rychle, mezi lidmi i mezi upíry. Zůstalo nás málo... Snažíme se chovat naději na to, že existuje nějaký lék," mluvila z cesty. Trochu.

,,Nevíte čím to mohlo být?"
,,Úřady vypustili do éteru že výbuchem elektrárny. Ale nad tím pochybuji. Tohle jsou genetické pokusy v laboratoři a únik látek," odpověděla znovu. ,,Mimochodem, jmenuji se Amanda," pokynula Leemu gotička hlavou. ,,A ona je Clary."
,,Ahoj," zašeptala druhá a sklonila hlavu. Nebyla moc výřečná.
,,Měl jsi štěstí že Tě Uriel našel. Jinak by se z Tebe stal Chodec. Jako jsou oni," řekla suše Amanda a pohnula hlavou směrem k oknu, ven, k nemrtvým. ,,Ostatně, Tvůj přítel se jím stal ne?"
Bodlo to u srdce. Přesně tak, jak si Amanda přála.

,,Nech ho napokoji," Uriel vstoupil do místnosti a slyšel jen poslední jízlivou větu.
,,Nemůžu Ti slíbit jak dlouho budeš žít. Nemůžu slíbit že najdeme další lidi, že najdeme lék. Ale slíbím Ti že Tě neopustíme. Teď jsme rodina," usmál se Uriel.
Leeho napadlo že je možná trochu idealistický a všechno bere s trochu růžovým nadhledem. Ale ostatn upíři očividně souhlasili, i ta protiva Amanda a Jace. Uriel se znovu nadechoval, ale z venku k nim dolehlo hysterické volání o pomoc. Zlatovlasý upír ztuhnul a v příští vteřině vyběhl ven ze dveří...