ŽEZLO  TEMNOTY

 

 

 

                Nad vesnicí Warhelm se stahovala mračna a vypadalo to na déšť. Vítr cuchal koruny stromů a ve vzduchu bylo cítit téměř hmatatelné napětí. Na prašné cestě u brány vesnice stály dva muži a jedna žena. První z nich, mág Dalial, měl na sobě modré čarodějnické roucho a v ruce držel silnou dubovou hůl se žlutým křišťálem. Dlouhé světlé vlasy a plášť mu vlály ve větru a stále pozoroval uličku mezi domy vedoucí k bráně, u které teď stáli.
                Druhá byla lučištnice Astra. Měla na sobě černou koženou zbroj a přes záda přehozené dva luky, z toho jeden neobvykle široký a podivného tvaru. Rovné černé vlasy jí spadaly až na zadek. Byla zády opřená o strom a v ruce držela nějaké kořínky, které žvýkala.
                Poslední z nich, bojovník Kergon, seděl na cestě a hadříkem leštil svůj obouručák. Byl oblečen do kroužkové zbroje, která očividně prošla mnoha bitvami - na zádech a na ramenou byla rozpáraná a začínala rezavět. Vstal a obouručák si dal na záda. Protáhl se, začal netrpělivě chodit kolem dokola, mručel si pro sebe a kopal do každého kamene, který mu ležel v cestě. Bylo na něm vidět, že se ohromě nudí, protože u brány čekali už skoro celou hodinu.

                Najednou Dalial přestal pozorovat cestu a otočil se s úsměvem k bojovníkovi. „Mistr Sarmael konečně přichází“, řekl a vydal se mu naproti.

                Sarmael byl Dalialův čarodějnický mistr. Už od útlého věku ho učil kouzlům a staral se o něj – prakticky mu nahrazoval rodiče, kteří museli buď stále pracovat na poli, aby měli co jíst, nebo pomáhali při obraně vesnice. Dalial si ale nestěžoval, protože mu u starého mistra bylo dobře a dokonce Dalialovi zaplatil i studium na vysoké škole magie. Jednou, když na vesnici zaútočilo vojsko orků, vyčaroval řetězový blesk, který orky na místě zdecimoval. Zbylo jen pár vystrašených a dezorientovaných jednotlivců, které hravě pobila vesnická domobrana. Vždy, když byl Warhelm napaden, Sarmael použil některé ze svých mocných kouzel a zredukoval tak počet zraněných a mrtvých vojáků. Vysloužil si tak obdiv i uznání všech obyvatel.

Když bylo Dalialovi dvacet, byl zařazen společně s Kergonem do strážného oddílu, kde se naučil trochu zacházet i s mečem, ale stále ze všeho nejvíc používal svá kouzla, která ho Sarmael naučil, i když nikdy nebyla tak mocná jako mistrova.

                Ještě když byla Astra malé děvče, odvedl jí Sarmael do hor, kde se celých sedm let věnovala lukostřelbě pod dozorem mistra Armena. Vrátila se teprve před rokem a přinesla si odtamtud svůj podivný luk, z něhož nikdo, kromě ní nedokázal vystřelit. Astra měla děsnou legraci z pokusů zkušených lovců, kteří se z luku snažili střílet, ale zbraň byla příliš široká, takže se šíp neměl o co opřít. Ovšem ona z něho uměla střílet výborně - na širé pláni dokázala na vzdálenost jednoho kilometru trefit běžícího jelena, což bylo obdivuhodné, protože jí bylo sotva osmnáct.

                                                                                  *  *  *



                Mistr Sarmael došel k Dalialovi, pozdravil se s ním a pokynul na pozdrav Kergonovi a Astře, kteří zůstali stát před bránou, protože mistr chtěl mluvit jen s Dalialem. Sarmael si sundal ze zad vak a podal ho mágovi.

                „Co to je?,”  zeptal se Dalial a podíval se dovnitř. Na tváři se mu objevil výraz mírného překvapení, když vytáhl žezlo temnoty.

                „Někdo se musel dozvědět, že ho přechovávám,“ začal Sarmael. „Ten lupič, kterého jsme zajali, se přiznal, že ho pro něj někdo poslal, ovšem kdo, to jsme se už nedozvěděli, protože najednou dostal křeče a zničeho nic umřel. Navíc naši špehové zjistili, že nedaleko naší vesnice táboří menší armáda, kterou někdo poslal  aby získala žezlo, když lupič neuspěl.“ Starý mistr měl stále odhodlaný výraz. „Musíte vzít žezlo na oltář světla a tam ho zničit. Kdokoliv by ho použil na oltáři temnoty, získal by obrovskou nečistou moc a to nesmíme dopustit - já sám ho tam donést nemůžu, musím zůstat tady a připravit kouzla, která naší vesnici ochrání a navíc kdybych se dotkl oltáře….ty víš co.“
                „Já vím,“ řekl Dalial a ve tváři se mu objevil ustaraný výraz, při té hrozné vzpomínce. Potom se ale usmál a podíval se na svého mistra. „My to zvládneme jako vždycky, ale zajímalo by mě, kdo tu armádu poslal.“   „To mě taky, ale teď už běžte, nemáme moc času a dávejte pozor, může to tu být samý špeh.“ Poplácal Daliala otcovsky po zádech, zamával Kergonovi a Astře a odkráčel zpátky do vesnice, kde začal hulákat rozkazy na poblíž stojící vojáky.

               


                                                                                   *  *  *



                Dalial odkráčel zpět k bráně ke svým přátelům, zlatý kámen jeho dubové hole se leskl na slunci, které začalo prosvítat mezi temnými mraky. I vítr se už uklidnil.
                Když oběma svým společníkům vysvětlil situaci, vydali se na cestu. Asi dvě hodiny šli po lesní mýtince, když najednou stromy začaly řídnout a cesta začala stoupat do kopce. Za chvíli už šli po otevřené cestě.

                Dalial se tvářil klidně a vyrovnaně a při chůzi si opakoval magická zaříkadla.
                Astra vypadala vesele. Vyplivla rozžvýkaný kořínek a srovnala chůzi s Kergonem. Začala mu vyprávět nějakou veselou historku, ale bojovník ji poslouchal jen jedním uchem a vrhal vražedné pohledy do vzdalujícího se lesa za nimi.

                „Tady na volnym prostranství jsme výborný terč. Jestli nás někdo sleduje, tak nás můžou zabít z dálky a ani o tom nemusíme vědět,“ prohlásil Kergon, který pořád zamračenýma očima prohledával okolí, vytasený obouručák měl přehozený přes rameno.

                Astra s povzdechem obrátila oči v sloup a pokrčila rameny s vědomím, že tady si moc nepokecá. Okolí si naprosto nevšímala, zvolnila chůzi a z mošny vyndala hrst kořínků, které opět začala žvýkat.

                „Kdyby nás někdo sledoval, tak už to víme,“ řekl mág, „hned jak jsme vyšli z vesnice, tak jsem spustil detekční kouzlo které“-
                „Jooo,jasný!“ zvolal Kergon. „Tomu já vůbec nerozumim, ale věřim ti.“ Bojovník se dál rozhlížel kolem sebe, ale teď už ne tak zamračeně, jako spíš zmateně a napínal zrak, jako by se detekční kouzlo snažil spatřit. Dalialovi věřil, protože už mu svými kouzly mnohokrát zachránil život, ale nechápal, jak může mít čaroděj přehled o okolí a přitom si číst v knize kouzel. Přestal o tom přemýšlet  a dál pozoroval krajinu, kdyby něco.

                Dalial konečně dočetl i poslední kouzlo, které se mu zapsalo do paměti. Zaklapl knihu a strčil si jí do batohu. Podíval se na oblohu - mraky už byly pryč a slunce začalo pálit o sto šest. Začaly zpívat ptáci, vysoká tráva a stromy šuměly v mírném větru. Před nimi se cesta stáčela z kopce opět do lesa.

Chystal se, že svým vnitřním zrakem zkontroluje detekční kouzlo, když ho najednou někdo zatahal za rameno - to ho vytrhlo ze soustředění. Otočil se na Astru. „No? Copak?“ zeptal se

a stále se tvářil klidně a nevyrušeně.
                „Zajímalo by mě, kdo na nás chce zaútočit,“ řekla, sklopila hlavu a začala seškrabovat slupku ze svých žvýkacích kořínků. „Nikdo v okolí přece nemá takovou armádu, kterou by mohl uvolnit jenom kvůli tomu, aby získal jedno blbý žezlo.“

                „Žezlo temnoty!,“ řekl mocným hlasem Kergon. „Vždycky se najde nějaký cvok, který chce získat obrovskou moc i za cenu sebezničení. Kdyby se ho povedlo obětovat na oltáři temnoty tomu cvokovi, co na Warhelm poslal tu armádu, tak by mohl rozdrtit na prach celý svět!,“ krutě se zamračil a pevně sevřel jílec svého meče, až mu zbělely klouby.

                „No, tak to’s mě uklidnil,“ řekla Astra a narovnala si na zádech oba luky. „Můžeme jenom doufat, že Sarmaelovi se podaří vesnici ochránit.“
                Dalial se k ní otočil. „Ty víš, že on to zvládne. Už zvládl i horší věci než jenom jednu armádu,“ řekl, ale sám si nemohl vzpomenout, co horšího za poslední roky, po které vesnici Sarmael ochraňoval, na ně zaútočilo.

„A navíc už spustil několik ochraných kouzel a také velí velice dobrým vojákům,“ dodal čaroděj a doufal, že to mladou lučištnici alespoň trochu uklidní.
                „Jen se neboj, na Sarmaela si jen tak někdo nepřijde,“ oznámil Kergon a podrbal se na zádech díky díře v jeho rezavé kroužkové zbroji. Bojovník se na ní usmál, sice jen koutkem úst, že to ani nebylo poznat, ale Astru dokázala sebejistost mohutného a zkušeného bojovníka vždycky uklidnit. Všichni tři Sarmaelovi důvěřovali a věděli, že se na něj mohou spolehnout. Přestali proto na vesnici a na postupující armádu myslet a soustředili se na svůj ůkol. Astra si vyndala kousek sušeného masa, aby alespoň trochu zmírnila svůj strach o vesnici, ve které prožila velkou část svého dětství.

                „Stůjte!“ Dalial zastavil na místě a pokynem ruky dal znamení společníkům aby se nehýbali.

                Kergon s Astrou k němu přišli blíž a Dalial začal šeptat. „V tom lese před námi jsou orkové. Asi tak deset a mají s sebou orčího obra.“ Mág se opřel o hůl a naklonil se blíž ke Kergonovi a pošeptal mu ještě tišeji – „Nemyslím že s námi budou bojovat, nemají agresivní úmysly, chtějí se jen na něco zeptat. Až se mnou budou mluvit, tak se od nich pokusím dozvědět, odkud a kam jdou a jestli něco nevědí o té armádě, která táhne na Warhelm.“ Nasadil přísný výraz a dodal: „Takže až je potkáme, nechci abys je ihned zmasakroval, jako posledně ty dva kentaury, co u nás jen hledali nocleh. Je ti to jasný?“
                Kergon vypadal dost zklamaně. „To byla ale …hmmm..náhoda! Oni měli zbraně a určitě nás chtěli“ -     „Diplomacii a přemýšlení nech prosímtě na mě, ano?“ přerušil ho Dalial, jako vždy s klidnou velitelskou tváří a poplácal bojovníka po zádech.
                „No jo, furt..,“ zavrčel Kergon a opřel si obouručák o rameno.
                „Ale buďte připravení na boj, no…stát se může všechno, že jo?“ pronesl čaroděj a vydal se pěšinkou k lesu.
                Astra s Kergonem se na sebe zmateně podívali a šli hned za ním.
                „Hm. Budeme vyjednávat se špinavýma orkama. To už jsme klesli tak hluboko?“ řekla tiše Astra a tázavě se koukala na Kergona. „Já s nima teda rozhodně mluvit nebudu!“
                „To víš,“ opáčil bojovník, „čaroděj má zase jednu ze svých mírumilovných nálad. Podle mě bysme je měli nejdřív všechny pozabíjet a potom se jich ptát. Bylo by to pro nás pro všechny bezpečnější!“

                Astra jen pokrčila rameny a tajně se usmívala. „No, když to říkáš – ale každopádně na tom něco je,“ pronesla vesele.

               


                                                                                 *  *  *



                Družina vstoupila do lesa. Po několika metrech les začal houstnout a dostalo se do něho jen minimum slunečních paprsků, takže to za chvíli vypadalo, jako by se blížila noc. Chvíli se museli prodírat křovím, ale brzy se dostali na lesní pěšinku. Ušli po ní asi dvacet metrů. Potom je uviděli - blížila se k nim skupinka deseti orků, přesně jak říkal Dalial. Vepředu šel ork oblečený do plné plátové zbroje, se znakem zlatého trojůhelníku s malým kolečkem uvnitř, která mu byla zřejmě ušitá na míru. V ruce držel - stejně jako jeho druhové - zahnutou, ale ostrou šavli. Úplně vzadu šel orčí obr. Kergon si ho se zájmem prohlížel, když družina zastavila a čekala až orkové přijdou blíž. Byl to ten nejohavnější ork, jakého kdy viděl. Byl asi pětkrát větší než jeho druhové a také alespoň pětkrát silnější, napadlo Kergona. Tupě se usmíval a odhaloval přitom tlamu, ve které mu chyběly všechny zuby, kromě dvou ohnilých tesáků. Byl od hlavy až k patě pokrytý nějakým zeleným slizem. Kergon si při pohledu na něj mimoděk odplivl.

                Vůdce orků vykřikl nějaký povel na své minivojsko, které se okamžitě zastavilo. Vůdce se otočil a pyšně se podíval na své vojáky. Potom se otočil zpátky na čaroděje, který od něj stál deset metrů.

„Sem Ullkuul!,“ zvolal ork, „procházíme tudy v míru!“
                „Já jsem Dalial, co od nás chcete?”

                Ullkuul si rychle prohlédl Dalialovu družinu. Vedle čaroděje s holí se žlutým kamenem stál mohutný bojovník, který na Ullkuula krvelačně zíral a očividně skřípal zubama při pohledu na jeho vojsko. Několik metů stranou od těch dvou stála mladá dívka se dvěma lukama na zádech. Opírala se o strom s hustou listnatou korunou a znuděně se drbala na dlani. Při pohledu na ty tři si Ullkuul odfrkl a sebejistě vykročil k čaroději. Skřetí vojsko stále upíralo zrak na svého vůdce, jenom orčí obr tupě zíral do prázdna a přihlouple se tlemil.                Orčí vůdce si stoupl přímo před Daliala a opovržlivým hlasem spustil: „Potřebuju informaci, čaroději!“   „Dobře, taky bych se vás rád na něco zeptal,“ opáčil mu stroze mág.
                „Ty se na nic ptát nebudeš, čaroději, ptát se budu já!,“ odsekl Ullkuul a pokynul svým vojákům, aby přišli za ním.
                Dalial na vůdce orků hleděl s ledovým klidem, ale vypadalo to, že Kergon se už dlouho neudrží a rozseká toho skřeta do salámu. Mág mu dal jediným pohledem najevo, že se má uklidnit.
                „Tak k věci,“ pokračoval Ullkuul a když mluvil, páchlo mu ohromě z tlamy, až musel Dalial zadržovat dech. Když orčí vůdce mluvil, stále všechny tři sledoval podezdřívavým pohledem. „Máme za úkol zajmout tři lidi. Dva bastardy, který jsou podobný vám dvěma blbcům a jednu čubku s lukem.“ – Chtěl ještě něco dodat, ale najednou si s hrůzou uvědomil, že mu z hrudi trčí šíp. Ještě než zemřel, zahlédl Astru jak stojí vedle cesty u stromu, opírá se o luk a nevzrušeně vytahuje další šíp z toulce.
                Než si orkové uvědomili co se vlastně stalo, dva z nich přeťal vejpůl Kergonův obouručák. Dalial ustoupil stranou a soustředil se na seslání kouzla. Astra se mezitím schovala v koruně stromu, o který se předtím opírala a pálila na orky jeden šíp za druhým. Tři orkové s hlavama prošpikovanýma šípy už leželi nehybně na zemi. Dalial dokončil zaklínadlo a vrhl ohnivou kouli mezi zbývající čtyři. Ti začali hořet, zmateně pobíhali kolem a řvali bolestí.
                Kergon si všiml, že se k němu blíží orčí obr. Potěšeně si olízl rty a s vytaseným obouručákem se mu vydal naproti. „Konečně nějaký rozptýlení,“ pomyslel si Kergon. „Čaroděj by měl míň mluvit a víc zabíjet.“

                Obr se po bojovníkovi rozpřáhl obrovskou zahnutou šavlí, ale Kergon výpad lehce vykryl a rychle po něm sekl mečem, ale obr s podivuhodnou hbitostí uskočil. Když obr znovu zaútočil, Kergon mu mezi nohama udělal kotoul a dostal se mu za záda. Rozpřáhl se a ze všech sil ho přes ně sekl. Z obra vystříkla krev a bolestí zařval.
                Otočil se na Kergona a následoval jeden rychlý výpad za druhým, že je bojovník sotva stíhal vykrývat. Rány byly vedeny ukrutně rychle a obrovskou silou, až si Kergon myslel, že mu snad obr vyrazí meč z rukou. Rychlé výpady pokračovaly a netvor byl čím dál tím rozzuřenější, kdežto Kergona už bolely ruce z vykrývání obrových výpadů vedených s bezmála nadlidskou silou. Obr byl nejméně třikrát větší než bojovník a bylo jen otázkou času, kdy se Kergon unaví. Sice vypadal naprosto tupě a odpudivě, ale byl výtečný šermíř. Ze zad mu už trčelo nejméně třicet šípů a každou vteřinu alespoň jeden přibyl. Od netvorovy tvrdé hlavy se šípy odrážely, ale i ty, co ho zasáhly, pro něj nebyly nic víc než štípnutí komára. Kergon už začínal slábnout a netvorovi se navíc podařilo zasáhnout ho do ramene. To stačilo, aby ztratil koncentraci a obr si uvědomil, že má šanci. Nadzvedl rychle šavli a sekl bojovníkovi po hlavě, aby mu rozpoltil lebku. Cítil, že vítězství je nadosah, ale Kergon zvedl meč, napjal svaly a do posledního úderu dal všechnu svoji zbývající sílu. Vykryl úder vedený na jeho hlavu a setrvačností vyrazil obrovi šavli z ruky. Obra to zaskočilo. Čekal, že toho človíčka zabije a vůbec ho nenapadlo, že svůj poslední pokus o záchranu provede s takovou silou. Kergon neváhal a zabodl mu meč do těla. Netvor jen něco zachroptěl a skácel se s mečem v břiše, hned vedle své šavle.
                Bojovník poodstouil od ležícího těla a začal zhluboka oddechovat. Podíval se na obra. Jak tam tak ležel zádama vzůru, se stovkou šípů a mečem v těle, vypadal jako nějaký gigantický ježek. Potom se podíval do koruny stromu, ve které seděla Astra. Usmívala se na něj a ukazovala mu vztyčený palec. Nedaleko něho Dalial holí tloukl posledního hořícího orka, který se ještě hýbal. Bylo po boji.

                „Tak tomu říkám diplomatické vyjednávání,“ řekl Kergon Dalialovi a přitom vytahoval z netvorova těla meč. „Ty dva kentauři posledně by nerozproudili krev ani v malým děcku!“

                Mág se na Kergona přísně zamračil a oprášil si oděv. „Každopádně, teď už se od nich nic nedozvíme,“ poznamenal zklamaně. „Ale vypadá to, že přicházejí ze směru opuštěné kamenné vesničky, do které putujeme obětovat to zatracený žezlo na oltář světla.“ Čaroděj se protáhl, až mu luplo v zádech a popošel k ležící mrtvole orčího vůdce Ullkuula. „A podívejte se na tohle,“ poklepal dubovou holí na orkovu plátovou zbroj, na které se vyjímal znak trojuhelníku s kolečkem uvnitř.
                Astra dlouze zívla a mžourala unavenýma očima na zbroj.
                Kergon se nad mrtvým orkem sklonil a chvíli ornament zamyšleně pozoroval. Potom řekl : „Tenhle znak nenosí, ani nikdy nenosil žádný orčí kmen, který znám. Ani jsem o orcích, kteří by měli ve znaku něco podobného, nikdy neslyšel. Pamatujete, co nám říkal mistr Sarmael, než jsme odešli z vesnice? Nikdo v širokém okolí nemá tak velkou armádu, jaká už teď pravděpodobně útočí na Warhelm a za hranicemi říše nikdo o žezlu temnoty nemohl nic vědět. Nemyslíte, že to má nějakou spojitost - ten neznámý kmen orků a ta neznámá armáda?“

                Čaroděj přikývl. Kergon nebyl zas tak hloupý, když se jednalo o věci týkající se bojů a válek. „To určitě má,“ odpověděl mu mág, „ale my teď stejně nezjistíme jakou. Moje detekční kouzlo už pomalu přestává fungovat. Měli bysme se rychle dostat z lesa a někde se utábořit. Začíná se stmívat,“ řekl a podíval se na Astru, která zase zívala. „A tobě musíme ošetřit to zranění, Kergone.“

                „Ale, to je jen takový škrábnutí,“ zakabonil se na mága. Rýpl si prstem do hluboké, sečné rány na rameni a podíval se na svoji levou ruku. Už byla celá potřísněná od jeho krve. „No, tak asi pudem, že jo?,” poznamenal.

               


                                                                                     *  *  *



                Družina se pomalu vydala na cestu lesem a zanechala za sebou zem posetou mrtvými a ohořelými orčími těly. Postupovali lesem a stále více se stmívalo. Ochladilo se a začal se zvedat vítr. Astra po cestě zastřelila králíka, aby měli co k večeři. Po několika hodinách konečně vyšli z lesa na mýtinku, okolo které protékal průzračný potok. Od ní se cesta svažovala z kopce dolů do údolí, kde už stála opuštěná kamenná vesnička - cíl jejich cesty a někde v ní - nejspíš ve starém opuštěném kostele, jak se domníval Dalial - i oltář dobra, kde se konečně zbaví žezla. Člověk který by s tímto žezlem pronesl rituál na oltáři zla, by získal buď obrovskou pekelnou moc, nebo by se proměnil v ukrutnou nestvůru, která dokáže zničit celý svět. A tomu museli zabránit, protože armáda tábořící před Warhelmem ho chtěla získat pro svého pána - ať už to byl kdokoliv.

                Mezitím co Dalial odešel nasbírat dřevo na oheň, Astra ošetřila Kergonovi zranění a potom odešla někam mezi stromy, umýt se do potoka.

                O něco později už čaroděj opékal nad ohněm králíka a Kergon stál na oraji mýtinky a díval se zamračeně z kopce dolů do údolí. „Myslím, že je to past,“ řekl najednou.
                „Určitě je to past,“ potvrdil mu doměnku čaroděj, „někdo se už musel dozvědět kam putujeme a za jakým účelem. Určitě v té svojí armádě mají nějaké špehy, kteří to už zjistili. Ale armádu od města neodvolají. Mysleli by si, že naše cesta do kamenné vesničky je jenom klamný manévr, jak ochránit Warhelm před jejich útokem. Nejspíš si stále myslej, že žezlo je pořád ve vesnici, ale nechtějí nic ponechat náhodě. Je to průhledná lest. Tam dole, mezi kamenými domy ve vesničce, budou určitě nějaké hlídky. To je jisté. Ať už to žezlo chce získat kdokoliv, musí zabránit tomu, abysme se dostali k oltáři tam dole.“ Čaroděj ochutnal králíka. Pořád ještě nebyl dost upečený.
                „Dal bych ruku do ohně za to, že nás tam dole čeká krutej boj,“ řekl nažhaveně Kergon.
                „Ruku do ohně nedávej, spálil by ses.“ Odpověděl mu čaroděj.           
                Bojovník se na Daliala podíval. Čaroděj přímo vyzařoval mírumilovnou auru klidu a bezpečí. Stále v každé situaci jednal s naprostým klidem a rozvahou a několik jeho slov dokázalo jeho i Astru uklidnit v každé situaci. Kergon čaroděje obdivoval. Ještě když sloužili jako hlídka ve Warhelmu, oblíbil si čaroděje pro jeho klidnou povahu. To on by nedokázal být takhle klidný ani minutu. Ještě dodnes mu Dalial vyčítá, že zabil ty dva kentaury, co tenkrát přišli do jejich vesnice. Nebyla to jeho vina. Ty dva kentauři tak divně koukali a navíc vypadali nepřátelsky. Tak je samozřejmě zabil. On přece nemohl tušit, že u nich chtěli jen přenocovat. Přestal o tom přemýšlet a lehl si blíž k ohni, protože byla velká zima i přesto, že byl sotva konec léta. Pozoroval klidnou mýtinku, na které tábořili. Plameny táboráku jí osvětlovaly, takže každý kamínek teď vrhal stíny. Okolo sebe měli les, před sebou výhled dolů do údolí a nad nimi mezi stromy protékal klidný potúček. Kergon přestal myslet na všechny problémy a na to, co je čeká dole v údolí. Poslouchal šumění potoka, plápolání ohně a praskání dřeva. Za chvíli mýtinku provoněla vůně pečeného králíka. Kergon ještě chvíli poslouchal okolní zvuky a díval se na nebe. Bylo bezmračné a plné hvězd. Za chvíli bojovník usnul.

                Dalial opékal králíka a svým detekčním kouzlem ještě jednou zkontroloval okolí, aby se přesvědčil, že je nikdo nesleduje a že jsou sami. Byl ponořen v myšlenkách a svým vnitřním zrakem se snažil zjistit přítomnost čehokoliv nepřátelského. Nezjistil nic. Dal si před sebe svou dubovou hůl a začal leštit zlatavý kámen na jejím vrcholku. Ve svitu ohně kámen zářil magickou mocí. Parkrát ho přeleštil hadříkem a když se mu zdálo, že se dostatečně leskne, položil ji vedle spícího Kergona.

                Vytáhl ze svého vaku knihu kouzel a začal si přeříkávat zaklínadla, která už použil, nebo je zapomněl. Najednou uslyšel mezi stromy za sebou šelest. Otočil se tam a vydechl si úlevou, když viděl přicházet Astru. Díky svým rovným černým vlasům, dlouhým až do pasu a černé kožené zbroji nebyla ve tmě téměř vůbec vidět.                Unavené černé oči se jí rozsvítili pobavením, když si všimla Kergona: „Áá!, slovutný válečník spí jak zabitý a ani si nedal králíka,“ prohlásila a sedla si k ohni vedle Daliala. Vyndala z brašny dřevěný kartáč a začala si rozčesávat vlasy.
                Dalial se usmál. „Budeme ho muset probudit až se maso upeče, jinak nám to do smrti neodpustí.“ poznamenal.

                „Docela bych se ještě chtěl podívat na ten luk,“ řekl Dalial z ničeho nic.
                Astra si sundala ze zad svůj široký, zvláštně tvarovaný luk a podala ho Dalialovi.
                Vzal ho do rukou a začal obdivně prohlížet. Všiml si, že tětiva tam není napevno, ale že je možné s ní libovolně posouvat. To bylo samo o sobě dost zvláštní. Po celém obvodu luku byly do dřeva hustě vyřezány malé vroubky. Ještě chvíli si luk prohlížel a potom ho s vědoucím úsměvem vrátil Astře.
                Ta se na něho podívala a podle výrazu v jeho tváři poznala, že on ví, jak se ten luk používá a k čemu. „Hlavně to nevysvětluj Kergonovi,“ usmála se a dala si luk zpátky na záda. „Vždycky ho strašně rozčiluje že neví, jak se  používá a neumí z něj vystřelit.“
                Oba se zasmáli na Kergonův účet a Dalial sundal králíka z rožně. Astra si utrhla stehno a čaroděj probudil Kergona.

                Brzy potom, co se všichni najedli, si Dalial vzal první hlídku. Za několik hodin poté, co jeho společníci usnuli, už byla naprostá tma. Mág si přitáhl plášť těsněji k tělu, protože mu byla zima. Díval se dolů do údolí, jestli nezahlédne nějaká světla dole v kamenné vesničce, která by potvrdila jejich domněnku o tom, že už na ně čekají a chystají se je zabít. Neviděl ale nic jiného než jenom černou tmu. Byl docela rád, že s nimi Sarmael nešel. Dalial moc dobře věděl, co by se stalo, kdyby žezlo musel na oltáři dobra zničit jeho mistr. Stačilo, aby se oltáře jenom dotkl a….Dalial se při myšlence na ty následky otřásl. Ještě, že to Sarmael udělat nemusí.

                Stromy v lese za ním vrhaly za svitu ohně strašidelné stíny a někde v dálce bylo slyšet houkání sovy. Dalial se mohl jen domýšlet, kolik nepřátel je z lesa sleduje. Pokud tam nějací jsou, bude jich hodně, pomyslel si. Všechny tři dobrodruhy už předchází jejich skvělá pověst, takže nepřátelé neponechají nic náhodě. Odešel zpátky k ohni a ruku stále držel na žezle temnoty, které měl připevněné pro jistotu u opasku. V noci se ale překvapivě nic zvláštního nestalo.

               

 

 

                                                     *  *  *

 

 

 

                Ráno dalšího dne bylo opět zamračeno a vál chladný vítr. Kergon stál na skalnatém výběžku nedaleko jejich tábořiště a cvičil se svým obouručákem. Potrhaná kroužková zbroj na něm chrastila, v obličeji jeho typický výraz zuřivosti. „Už se těším, jak si tam dole ve vesničce zařádíme!,“ řval na Daliala a mečem dělal jeden výpad za druhým, smrtelně odhodlaný porazit imaginárního nepřítele. „Dlouho jsem si nezabojoval. U těch slaboučkých orků včera jsem se ani nezahřál!, těch deset orků by“ –
                „Nerozproudilo krev ani v malým děcku. Já vim, Kergone,“ dokončil za něj otráveně Dalial. Podobnými hláškami bojovník zásoboval své společníky už mnoho let. Ale Dalial si nad tím jenom povzdechl, zakroutil hlavou a dál si listoval ve své magické knize.
                „No jo, jak řikám!,“ pokračoval Kergon, „těch deset orků by nerozproudilo krev ani v malym děcku!,“ potom bleskurychle zašermoval obouručákem ve vzduchu a triumfálně ho zabodl do imaginárního nepřítele, ležícího na zemi.

                „Proboha Kergone,“ zavrčela na něj Astra, „měl sis do batohu zabalit alespoň dvě stě skřetů, aby ses nám tady tolik nenudil. Kdo to má furt poslouchat?“
                Kergon si jich ale nevšímal a dál cvičil.

                Astra vyndávala z vaku zásobu šípů a rovnala je do toulce, mezitím co Dalial stál na kraji mýtiny a pozoroval údolí ´zvětšovací trubičkou´, jak předmět pojmenoval Sarmael. Viděl skrz ní malou vesničku, kolem dokola obklopenou lesem. Na jejím severním konci stál starý kamenný kostel, obklopený několika orčími obry a od jižního konce, až téměř ke kostelu, se táhly dvě dlouhé řady polorozbořených kamenných domů, mezi nimiž byla poměrně široká ulička. V některých oknech zahlédl lidské lučištníky. Mág sklonil zvětšovadlo a podíval se na přicházejícího Kergona. „Pojďte sem oba, je čas vymyslet plán,“ řekl a podal zvětšovadlo Astře. Počkal, až si ona i Kergon prohlédnou vesnici.

                „Takže,“ začal čaroděj a přelétl očima své společníky, kteří už věděli na čem jsou a pokračoval: „Jak jste si všimli, kostel je ostře hlídaný, ale to by snad nebyl takový problém,“ pohlédl významně na Kergona, který už byl očividně v naprosto bersekrovské náladě, „ale dokud tam jsou ti lučištníci, nemůžeme se ke kostelu ani přiblížit. Takže tohle je můj plán – Astra se přiblíží k vesničce z jihu a vyřídí lučištníky. Já s Kergonem se k vesnici přiblížíme obloukem a zaútočíme ze severu na obry u kostela, které se pokusíme odlákat do lesa, to kdyby Astra ještě neměla hotovo. Astro - až budeš hotová s lučištníky, zmizíš v lese - to ty snadno dokážeš - a doběhneš za námi ke kostelu. To už, doufám, bude dávno po boji a budeme uvnitř moci obětovat žezlo na oltáři. Je vám to všechno jasný?“

                „Jasný,“ prohlásil Kergon a zamyšleně se podrbal na hlavě.
                „Samozřejmě,“ dodala Astra a hodila si na záda obrovský toulec,k prasknutí narvaný šípama.
                „Tak jdeme na to,“ zakončil krátkou diskuzi Dalial a povzbudivě se usmál na své společníky.
                Astra vypadala spokojeně,a žvýkala výhonky nějakého odporně vypadajícího kořenu,který držela v ruce.
                Mág se podíval na Kergona. Bojovník už rozhodně žádné povzbuzení nepotřeboval.Ve tváři měl vepsané bojové šílenství, které se - zatím úspěšně - pokoušel potlačovat. Zřejmě se už nemohl dočkat dalších orčích obrů.
                Družina si sbalila všechny věci a vyrazila z mýtinky dolů, do údolí. Sráz po kterém šli byl kamenitý, ale pár desítek metrů před nimi už rostla tráva a u úpatí srázu už rostly první stromy. Když dorazili až k úpatí, začalo jim nad hlavou pražit slunce a vítr ustal. Mlčky pokračovali, jen Kergon občas vypustil nějakou bojovnou poznámku. Když dorazili až k lesu, všichni se zastavili. Všude bylo naprosté ticho, rušené pouze zpěvem ptáků a občasným zakrákáním krkavce. Před nimi, nalevo i napravo, kam oko dohlédlo, byl jenom samý les. Za nimi se v dálce rýsoval kopec a na něm mýtinka, kde tábořili.

                „Tak, je čas se rozdělit,“ začal Dalial. „Já a Kergon se vydáme po pravé straně do lesa, obejdeme vesničku širokým obloukem a na severu za kostelem se ukryjeme, dokud nezlikviduješ lučištníky,“ řekl Astře. „Potom s Kergonem zlikvidujeme obry. Ale hlavně – Astro - musíš to provést rychle a potichu! Pokud na tebe zaútočí obři dřív, než my na ně, budeš mít problém. Ale já doufám, že se nám podaří útok sladit. Tak - jdeme na to. Hlavně si musíme dát pozor na hlídky, které se možná budou pohybovat po lese. A Astro…buď opatrná.“ Dodal čaroděj.
                „Neboj, přidělám si na šípy gumové hroty, abych tam náhodou někomu neublížila.“ Astra se ještě na oba zasmála a zaběhla do lesa.

                Na Daliala opět dolehl pocit zodpovědnosti, jako vždycky když je čekal boj. Mladá lučištnice často udělala nějakou nerozváženost a statný bojovník Kergon se uprostřed bitvy málokdy ovládal, takže většinou musel kritickou situaci zachraňovat právě on, zkušený mág.

                Vyrazili s Kergonem po pravém okraji lesa. Po dvou stech metrech konečně zabočili mezi stromy a dál už pokračovali samotným lesem. Zrychlili krok, protože se museli dostat až na severní konec vesnice. Po cestě potkali jen dva osamělé orky, se kterými se snadno vypořádali. Oby dva měli na svých zbrojích stejný znak, zlatý trojůhelník s kolečkem uvnitř.

                Když se po boji opět vydali na cestu,Dalial usilovně přemýšlel,kde se tu ten neznámý kmen orků vzal, ale ať se snažil jak chtěl, nemohl na nic přijít.

                                        
                                                                                *  *  *

                Astra pomalu pokračovala lesem. Držela luk, připravený k výstřelu. Našlapovala opatrně, aby nedělala moc velký hluk, protože se blížil jižní konec vesnice, kde včera zahlédli lučištníky. Najednou se zastavila. Uslyšela za sebou něčí rychlé kroky. Bleskurychle se tím směrem otočila a napnula tětivu k výstřelu. Neviděla ale nic jiného než stromy. Zůstala tiše stát s napnutým lukem a očima zkoumala les. Skoro ani nedýchala, aby slyšela i sebemenší zvuk.

                A pak to uviděla. Asi sto metrů od ní se mezi stromy prosmýkla nějaká silueta. Bylo to tak rychlé, že si ani nestačila všimnout, co to bylo. Na čele ji vyrazil pot. Chvíli ještě čekala, ale když už se nic nedělo, sklonila luk a pokračovala k vesnici. Srdce jí bilo jako o závod. Tušila, že je to nějaká past, ale neměla na výběr a musela pokračovat. Každou chvíli zastavovala, aby se mohla rozhlédnout po lese, ale po temné siluetě nebylo ani stopy. Za chvíli došla až na místo, kde les začínal řídnout. Schovala se do hustého křoví a pohlédla před sebe. Asi padesát metrů před ní stál cíl její cesty - jižní konec opuštěné kamenné vesničky.
                Vesnice nebyla moc velká - od jižního konce směrem k severnímu, se táhly dvě řady polorozbořených kamenných domů, mezi nimiž vedla široká dlážděná ulice. Od jejího konce až ke kostelu bylo trávou porostlé náměstí, uprostřed něhož stál asi pět metrů vysoký a dva metry široký, oválně vytvarovaný kámen. Byl zasazený v malé jámě naplněné zkalenou, odporně vypadající vodou. Zřejmě to byla nějaká kašna či co, pomyslela si Astra.
                Ohlédla se za sebe, aby se přesvědčila že tam nikdo není. Od té chvíle co spatřila mezi stromy tu siluetu, měla neodbytný pocit, že ji někdo sleduje. Nikdo tam samozřejmě nebyl. Prohrábla si dlouhé černé vlasy a dál  sledovala vesnici.
                Domy byly postaveny tak, že většina oken směřovala do uličky. Nikoho v nich ale                                   neviděla. Předpokládala, že přes den jsou lučištníci uvnitř a orčí obři stále někde za kostelem, ale nikdo vesnici nehlídal, aby je v případě ohrožení mohl varovat. Přišlo jí to podezdřelé, ale vtom si s hrůzou vzpoměla na siluetu, kterou před chvíli zahlédla. Došlo jí, proč ji ten dotyčný už nesledoval. Zřejmě utekl do vesnice ohlásit její přítomnost. Došlo jí, že už o ní určitě vědí. Proklínala se za to, že nebyla dostatečně opatrná. Ostatně jí za to Dalial už mnohokrát napomenul. Teď bude muset jednat hodně rychle, jinak je vše ztraceno. Uvědomila si, že za chvíli asi bude muset čelit mnoha lučištníkům a orčím obrům najednou. To by byla její smrt. Málem ji při tom pomyšlení zachvátila panika, ale hned se zase vzpamatovala. Nesmí Daliala s Kergonem zklamat. Vylezla ze křoví a odhodlaně vykročila směrem ke vzdálené uličce.

                „Máme tě, ty potvoro!,“ ozvalo se za ní.
                Astra se na místě zastavila a ztuhla strachy.
                „A ruce ať na ně vidim!“
                Dala ruce nad hlavu a otočila se, aby viděla kdo ji zajal.
                Byla to skupina patnácti stínových orků. Stáli deset metrů od ní a každý z nich na ni mířil nabitou kuší. Někteří z nich si koutkem oka se zájmem prohlíželi druhý luk, který měla přehozený přes rameno. Takovou zvláštní zbraň neznali. Ale to nevadí, budou mít dost času ji prozkoumat.
                Astra se snažila, aby jí nebyl ve tváři vidět strach. Tolika nepřátelům najednou ještě v životě sama nečelila. A tohle byli ještě ke všemu stínoví orkové, elitní střelci nejlepších orčích armád. Stáli před ní v řadě s metrovým rozestupem. Všimla si, že všichni na sobě mají zbroj se znakem zlatého trojůhelníku s kolečkem uvnitř.
                Ork, který stál uprostřed - zřejmě velitel - promluvil: „Náš pán bude mít radost. A teď naval to žezlo a zabijeme tě rychle.“
                „Já ho ale nemám,“ odpověděla nesměle Astra a překvapilo jí, že to dokázala říct tak pevným hlasem i přesto, že jí ještě strachem tlouklo srdce jako o závod.
                „Tak nám řekni, kde jsou ti dva co šli s tebou. Je mi jasný, že když ho nemáš ty, mají ho oni. Odpověz!!!“

                Astra si uvědomila svoje šance. Všech patnáct stínových orků na ni mířilo kuší, prsty na spouštích. Za ní, ve vesnici, ji zase čeká smrt z rukou orčích obrů, nebo lidských lučištníků. „Je to dokonalá poprava,“   pomyslela si. Z pocitu naprosté bezmoci se jí udělalo nevolno. V tom si ale vzpoměla na svojí vesnici, Warhelm, jejíž osud teď závisí jen na ní. Pomyslela také na Kergona s Dalialem, kteří nemají nejmenší šanci, pokud ve vesnici zůstanou lučištníci, nebo stínoví orkové. A také na žezlo temnoty. Pokud ho nezničí…
                „Tak odpověz“!,připoměl jí ork.

Astra se mu podívala zpříma do očí,a cítila,že strach je pryč. „Nasrat!,“ zavrčela a plivla mu k nohám.

                „Zabít!“,přikázal ork.

                Připravila se na smrt a bleskovým kotoulem se přenesla za nejbližší strom. Přesně v tu chvíli orkové vystřelili. Několik šipek se zabodlo do místa kde před chvílí stála, dvě šipky jí poranili nohu a zbytek neškodně zadrnčel o kmen stromu, za kterým se ocitla.

                Orkové začali nabíjet kuše. Astra věděla, že další šanci už mít nebude. Orkové nesmí stihnout nabít. Odrazila se od stromu a co nejrychleji se rozeběhla směrem k vesnici.
                „Poplach!, už jsou tady!,“ zařval orčí velitel směrem k vesnici.

                Ze všech domů po stranách uličky, do které Astra běžela, se v oknech vynořili lučištníci. Astra byla rychlejší než oni. První dva stačila zastřelit, ostatní už na ni pálili jeden šíp za druhým. Na poslední chvíli uhnula hlavou před letícím šípem a kotoulem se vyhnula dalším dvěma. Běžela dál. Bylo jí jasné, že pokud se zastaví, okamžitě jí zabijí. Navíc za ní běželo patnáct stínových orků. Dostala se do uličky mezi dvěma řadami domů a za běhu kosila lučištníky napravo i nalevo. Poraněná noha ji bolela, ale přinutila se běžet co nejrychleji.
                Boj ve dvacet metrů dlouhé uličce se odehrál velice rychle. Hned jak do ní Astra vběhla, si rychlým pohledem okamžitě zapamatovala pozice lučištníků v oknech. Mistr Armen jí kdysi naučil uhýbat před šípy a dokonce se naučila uslyšet jejich let, takže se někdy ani nemusela otáčet. Teď mu za to byla víc než vděčná. Z oken kamenných domů na ni létal jeden šíp za druhým. Ucukla ramenem před letícím šípem, sehnula hlavu před dalším a složitou, ale bleskurychlou otočkou se vyhnula dalším třem a při tom sestřelila dva lučištníky, kteří okamžitě vypadli z okna na zem. Přeskočila jejich těla a musela padnout k zemi, aby ji netrefili šípy, letící z opačných stran uličky. Vzápětí se musela překulit, protože na ni letěli další dva a ještě jeden jí pročísl vlasy a zabodl se za ní do země. Před jedním ucukla hlavou a další za letu chytila rukou a zlomila, jinak by jí zasáhl do obličeje. Běžela dál, každou chvíli se za běhu otočila a sejmula alespoň dva lučištníky takovou rychlostí, že ani neviděli jak sáhla po šípu. Už byla téměř na konci uličky, šípy pleskaly o dlažbu těsně za ní. Aniž by se otočila, srazila letící šíp hřbetem ruky, ale další už zaregistrovat nestihla. Zabodl se jí do ramene. Bolestí vykřikla, otočila se a když uviděla proti sobě letět tři šípy najednou, okamžitě sebou švihla zády o zem a sestřelila tři lučištníky, kteří by ji jinak trefili, kdyby byla o zlomek setiny pomalejší. Všechny tři šípy jí proletěli těsně nad hlavou. Ze všech sil se snažila vstát, ale ostrá bolest v rameni a krvácející rána, ze které trčel šíp, ji v tom bránily. Koutkem oka si všimla stínových orků, řítících se do uličky a ženoucích se přímo na ní. Ještě pár metrů a budou ji mít konečně na dostřel.

                Zbylí dva lučištníci stojící v oknech nikdy neviděli tak elegantní práci. Ta lučištnice přece neměla žádnou šanci přežít! Přesto se jí nějak podařilo protančit deštěm šípů a přitom ještě postřílet všechny jejich kolegy. Ale teď viděli, že leží zádama na zemi, z ramene ji trčí šíp a žene se k ní jednotka stínových orků. Oběma lučištníkům svitla naděje. Napnuli luky a zamířili. Viděli jen, jak ta lučištnice hbitě vyskočila na nohy, natáhla tětivu a potom už neviděli nic než tmu.

                Astra sklonila luk a věnovala jediný pohled dvěma posledním mrtvým lučištníkům, padajícím z oken. Ramenem jí projížděla palčivá bolest, krev jí stékala po černé zbroji a srdce jí bilo jako o závod. Ani si neuvědomovala, co se vlastně stalo. Věděla jen, že je zatím stále naživu. Byla teď na konci uličky. Mezi ní a kostelem bylo už jen travnaté náměstí, s tou podivnou kašnou uprostřed. Stočila pohled do uličky. „Sakra,já jsem dobrá,“ vydechla, když viděla ulici posetou desítkami mrtvých lučištníků. Právě prožila nejnáročnější boj svého života. Sama během jediné minuty pobila desítky mužů.

                Do vesnice se vřítilo všech patnáct stínových orků, v čele se svým velitelem. Když uviděli ten masakr, zastavili se a zděšeně na to hleděli. Tu lučištnici spustili z očí snad jen na pár vteřin a ona zatím stihla spáchat něco tak hrozného!
                Velitel se chytil za hlavu. „Mí nejlepší lidi! Kal-Hul mě zabije!,“ zavřeštěl a díval se na těla mrtvých lučištníků. Potom stočil pohled na postavu stojící na opačném konci ulice. Stála tam Astra, jednou rukou se opírala o luk a druhou na něj ukazovala vztyčený prostředníček.

                „Zabíííít!“ Zaječel velitel.
                Astra se otočila, dala si luk na záda a rozeběhla se ke kašně uprostřed travnatého plácku.
                Orkové se okamžitě pustili za ní. Uprostřed cesty ke kašně se zastavili, zamířili na ní a vystřelili.
                Ale to už Astra byla skoro u kašny. Odrazila se od země a saltem se přenesla za velký kámen ponořený v jámě s vodou, který kašnu tvořil. Šipky narazili na kámen a pár jich šplouchlo do vody. Astra stála po kolena ve vodě a zády se opírala o velký šutr, který ji právě zachránil život. Uvědomila si, že ji z ramene stále trčí šíp. Ulomila opeřený konec a za hrot ho vytáhla ven. Bolestí se div nerozkřičela. Polil ji studený pot a uvědomila si, že má málo času. Opatrně vykoukla spoza kamene aby zjistila jak daleko jsou orkové. Uhnula právě včas před šipkou, která ji málem trefila mezi oči. Bylo jasné, že pokud jen vystrčí hlavu, stínoví orkové ji ihned zabijí. Byli mnohem rychlejší a přesnější, než lidští lučištníci. Stačila si všimnout, že se rozestoupili do řady, z níž tvoří půlkruhovou formaci, pomalu postupují ke kašně a kušemi míří na velký kámen, za kterým je skryta. Jak se tak o něj opírala, zjistila že je dost hrubě opracovaný, takže by se po něm dalo vylézt. Dostala nápad. Věděla že je to její poslední šance.

                Orkové se blížili. I kdyby byla seberychlejší, obyčejným lukem by stačila vystřelit pouhý jeden šíp a vzápětí by ji určitě zastřelili. Obyčejným lukem nemá šanci postřílet patnáct stínových orků, aniž by ji ihned nezabili. Obyčejným ne.

                Dala si klasický luk zpátky na záda a téměř posvátně sundala svůj druhý luk, široký a velmi zvláštně tvarovaný. Byl to přesně ten, se kterým ráda trápila Kergona, protože bojovník nevěděl, jak se používá. Nikdo ve Warhelmu - kromě ní a možná i Daliala – nevěděl, jak z něho vystřelit. Byla to pro všechny záhada. Luk totiž vypadal, že je naprosto nepoužitelný. Dovedla to jen Astra a teď ho bude muset použít.

Nevšímala si bolesti v rameně ani zraněné nohy a začala se věnovat zbrani. Na obou koncích tětivy zatáhla za drobnou páčku, tím tětivu uvolnila a posunula dopředu. Tím se luk trochu roztáhl. Potom vyslovila magickou formuli. Po celém jeho půlkruhovitém obvodu byly vyřezány drobné vrypy, okolo nichž se teď rozzářili malé rudé, runové symboly. Ještě luk trochu poupravila a pak z toulce vytáhla patnáct šípů. Vystrčila hlavu, aby zjistila, jak blízko jsou orkové. Potom všech patnáct šípů rozmístila do vrypů po celém obvodu luku a všechny opeřené konce přidržela jemně palcem u tětivy. Luk držela pravou rukou a pomocí levé se vydrápala až pod vrcholek desetimetrového kamene. Ještě jednou opatrně vykoukla na orky. Viděla je teď hezky shora.

Byli už jen pár metrů před kašnou a potichu se přibližovali. Natáhla tětivu, čímž se šípy rozprostřeli po celé délce luku tak, aby při výstřelu každý mířil na jednoho nepřítele. Krátce se pomodlila a postavila se až na vrchol. Zamířila.

                „Jste v hajzlu,blbci!“,Zařvala na své nepřátele.

                Stínoví orkové trhli kušemi vzhůru a také zamířili.

                Astra pustila tětivu.

                Všech patnáct orků padlo mrtvých k zemi,každý s jedním šípem v těle.

                Prudce vydechla úlevou a pohlédla na hromadu orčích těl.
                Všichni byli mrtví, kromě velitele, kterého okamžitě poznala podle nádherně zdobené zbroje. Svíjel se v bolestech a rukama se držel za ránu v žaludku, ze které mu trčel šíp. Snažil se zastavit proud vytékající krve, ale při tom jenom pohyboval šípem v ráně a tím si to dělal ještě horší. Zvedl bolestí zmučený obličej a pohlédl na Astru, stojící na vrcholku kašny: „Tak už mě zabij, ty čubko, nebo se budeš celej den dívat jak umírám?,“  vychraptěl ze sebe.
                Astra se pohnula a začala slézat dolů.
                Orka oslepily sluneční paprsky a vehnaly mu další slzy do očí. Odvrátil obličej. Znovu zasténal a zkroutil se bolestí.

                Astra vedle něho poklekla a vytrhla mu šíp z rány. Ork zařval a začal zvracet krev. Krvavá kaluž pod ním byla stále větší. Chytla orka za vlasy a přitáhla si jeho hlavu blíž k obličeji. „Mluv, ty bastarde, kdo tě na nás poslal?,” zeptala se stroze.
                „Kal-Hul….mi dává rozkazy…víc nemůžu říct.“ Ork vypadal že každou chvíli vypustí duši. Začal zavírat oči a pořád potichu sténal.
                Astra mu zprudka zatřásla hlavou: „Kde je ten Kal-Hul, je tady?“ Astra se zatvářila ustaraně. Vzpoměla si na orčí obry, které tu včera viděli. „Kolik má mužů, kde jsou orčí obři?“

                Ork přestal sténat a zavřel oči. Byl mrtvý.
                Pustila ho na zem, potřásla hlavou a zklamaně zaůpěla. Potom přehlédla celou vesnici. Nikde nebylo ani živáčka. Jenom mrtvá těla plná šípů. Mírně se nad tím výjevem pousmála : Teď už bude stejně jedno, kdo ho poslal, brzo všichni jejich nepřátelé stejně zemřou.



                                                                                  *  *  *

                Jako na zavolanou uslyšela Kergonův válečný pokřik. Přicházel z lesa za kostelem. Z nebe se snesl blesk a z dálky byl slyšet ukrutný řev umírajícího obra. Otřela si z čela pot. Kergon s Dalialem konečně zaůtočili. Věděla, že nemá cenu za nimi pospíchat – Obři jsou na šípy imunní, jak zjistila včera v lese, takže by jim tam stejně nebyla moc platná. Svoji část plánu splnila a navíc si musela rychle ošetřit to zranění, nebo vykrvácí stejně jako orčí velitel před chvílí. Odbelhala se ke kostelu a opřela se o zeď. Sehnula se a rukama se opřela o stehna. Snažila se potlačit slabost. Tohle byla vlastně její první bitva. Celé dětství strávila v horách, pod výcvikem lučištnického mistra Armena. Do Warhelmu se vrátila před necelým rokem a za tu dobu se nestalo nic závažnějšího, než občasné útoky několika zatoulaných orků.

Svezla se na zem a sundala si zbroj. Z kalhot si utrhla kus látky a začala si obvazovat krvácející ránu.

                Při vzpomínce na Armena se jí vybavil ten den, kdy jí k němu Sarmael odvedl. Nemohlo jí tou dobou být víc jak deset let. Zrovna si hrála v lese s Dalialem. Představovala si, že jednoho dne bude také umět střílet z luku jako lovci, kteří ji občas brávali na lov do lesa a Dalial zas toužil být stejně dobrým čarodějem jako Sarmael. Zbraně měli vyrobené z kúlů, které tajně vytrhali z prasečí ohrady sedláka Barana. Vzniklou mezerou mu z ní prasata utekli a Baran je až do večera musel honit po vesnici. Dalial s Astrou mu za trest museli celý týden pomáhat s dobytkem.

                Při té vzpomínce se Astra musela usmát. Utáhla si obvaz pevněji a zahýbala ramenem. Sice to bolelo jako čert, ale ruku bude moci používat.
                Za kostelem se v dálce ozývaly zvuky boje a umírajících obrů.
                Vytáhla z vaku láhev pálenky a polila si s ní nohu poraněnou od šipek. Snažila se zaplašit bolest a opět si vzpoměla na ty roky, které jako malé děcko prožila ve Warhelmu.

                Tou dobou byli ještě ona i Dalial naprostá polena. Astra ani neuměla držet luk a Dalial by nevyčaroval ani malé světlo. Jen Kergon už tou dobou uměl obstojně šermovat mečem. Už jako malý kluk bral svůj výcvik tak ohromě vážně, že ani neměl čas si s nimi hrát. Když přestali s hrou a vrátili se z lesa, uviděla u brány koňský povoz, vedle kterého stál vysoký, štíhlý muž s dlouhým lukem. Sarmael jí řekl, že tohle bude její učitel lukostřelby - Armen. Snažil se jí vysvětlit, že trénink bude velice tvrdý a náročný a že kvůli tomu bude na několik let muset opustit vesnici. Ale tenkrát to ještě nemohla docenit. Nechápala, proč musí pryč, bylo ji moc líto, že už si nebude moci hrát s Kergonem a Dalialem. Odtamtud ji odváděli jako uřvané děcko, zpátky se vracela jako jedna z nejlepších lučištníků celé země. I Kergon s Dalialem se za ta léta stali mistry svých oborů.

                Pálenka jí rány na noze perfektně vyčistila. V láhvi ještě něco zbylo, tak si pořádně lokla. Když si oblékala zbroj, všimla si, že je mokrá a ukrutně páchne. Toho si před tím v žáru boje nevšimla. Ale aspoň věděla, kde se namočila : Došla ke kašně, aby se podívala co to v ní teče. Byl to odpad a splašky. Kašna zřejmě sloužila obrům jako záchod. Zkroutila obličej odporem. „Ach jo, horší už to snad nebude,“ pomyslela si odevzdaně. Potom zadržela dech a oblékla si zbroj. Teď je na čase vrátit se zpátky do boje. Připravila si luk a rozeběhla se do lesa, vedena zvukem probíhající bitvy.

*  *  *

                Dalial a Kergon zvolna kráčeli lesem. Cesta chvíli stoupala do mírného kopce.
                Když došli na jeho vrcholek, tak zastavili a Dalial se rozhlédl po širém okolí. Všude, kam jen dohlédl, byl jen samý les. Asi půl kilometru pod mimi zahlédl vyčnívat mezi stromy věžičku kostela. „To je ono, Kergone, podívej!,“ ukázal tím směrem a čekal, jak bojovník zareaguje.
                Ten se jenom zamračil a temně zavrčel. „Jdem,“ dodal.

                Dalial si ho změřil pohledem. Od chvíle, kdy vyrazili od mýtiny k lesu, se Kergon čím dál více dostával do bersekrovského stavu. Takové chvíle už znal. Když se tak stalo, Kergon absolutně ignoroval nebezpečí a nevšímal si ani svých zranění. Tím pádem se s ním v boji nedalo moc spolupracovat a bojovník byl sice ohromě nebezpečný, ale také snadno zranitelný. A na takové chvíle se Dalial vždy připravoval. Zrovna včera večer si zapamatoval ze své knihy několik ochraných kouzel, kterými bojovníka před bitvou zaštítí. Měli by alespoň částečně redukovat jeho zranění a okamžitě zastavovat krvácení. A u Kergona byla takováhle opatření až dost často potřeba.

                Vydali se dolů k vesnici.
                Kergon šel rychlým krokem před ním, vrčel a výhružně mával mečem. Až začne boj, nebude možné ho zastavit. „Doufám, že je tam těch orčích obrů alespoň padesát,“ zavrčel Kergon. „Takhle dobře sem se necejtil už hodně dlouho.“

                „Neboj, až tam dorazíme, budou všichni obři jen a jen tvoji,“ ujistil ho mág.
                Kergon se usmál.

                Dalial při chůzi Kergona sledoval. I když to byl výtečný šermíř, tak si bohužel často neuvědomoval reálné nebezpečí smrti v boji. Nebýt Dalialových kouzel, mohl být Kergon už mnohokrát mrtvý. Ale pokud ho zachvátilo šílenství bersekra, nedalo se nic víc dělat. Od minulého roku se stejným způsobem musel starat i o Astru. Byla v boji absolutně nezkušená a zbrklá a neuměla ani moc taktizovat. Ještě než se od nich před chvílí oddělila, seslal na ní tajně kouzlo bleskových reflexů. Zlepší její už tak prakticky dokonalé smysly. Ale vypořádat se s nejméně dvaceti lučištníky považoval, zvlášť pro tak mladou dívku, za velmi obtížné. V žádném případě nepochyboval o tom, jak ji Armen vycvičil, ale přece jenom, tohle byl její první boj a jeho samotného tížila odpovědnost za ní i za Kergona. Pomyslel si, že kdyby měl vést armádu složenou ze samých Kergonů a Aster, zřejmě by zešílel. Při tom pomyšlení se musel zasmát. Oni byli nejlepší ve svém oboru a přesto by bez něj neušli ani pár kroků, aniž by neudělali nějakou zdraví nebezpečnou blbost.

                Stále víc a víc se přibližovali k zadní straně kostela. Les začínal řídnout. Kergon v tušení pořádného boje už téměř běžel. Nedaleko před nimi bylo husté křoví, za nímž se schovali. Asi sto metrů před nimi, u zadní části kostela, uviděli postávat několik obrů. Na levé straně byla ke kostelu přistavěna malá kaplička, z níž občas několik orčích obrů vylezlo a několik zase vlezlo dovnitř. Pár metrů před ní seděli v trávě tři obrové a něčemu se chechtali. Nejspíš si vyprávěli vtipy. Jeden z nich se tlemil tak, až mu kanuly sliny z huby a další zase jedl nějaké maso. Dalial se zděsil, když si uvědomil, že je to lidská noha.

                Kergon rozhrnul křoví a už už na ně chtěl vystartovat, ale Dalial mu položil ruku na rameno a stáhl ho zpět. Dal si prst před ústa a naznačil mu, že má být zticha. Kergon potichu zamručel a při pohledu na tu odpornou scénu naštvaně potěžkal čepel svého meče.

                Čaroděj dál sledoval dění před kostelem.
                Jeden z obrů, sedících na trávě, právě skončil své vyprávění a oba jeho druhové začali řvát smíchy. Jeden z nich pustil ohlodanou lidskou nohu a smíchy začal prskat rozžvýkané maso.
                Dveře kapličky se otevřely a vyšel z nich honosně vyzbrojený orčí obr. Musel se přikrčit až na zem, aby dveřmi prošel. Musel měřit alespoň čtyři metry. Měl na sobě zlatou plátovou zbroj a na hlavě helmu s pestrobarevným chocholem. V ruce svíral obrovské, masivní kladivo. Jeho hlavice byla velká asi jako lidské tělo. Obr musel mít obrovskou sílu. Došel až k sedícím a smějícím se obrům a hrozivým hlasem na ně něco zařval. Všichni tři se okamžitě zvedli a vrátili se k plnění svých povinností. Ten obr byl zřejmě jejich velitel a oni se ho očividně báli. Ještě chvíli na ně řval a potom ukázal prstem k lesu, zrovna do místa, kde byli schovaní! Všichni tři obrové tasili sekery a zvolna se vydali naznačeným směrem.

                Dalial viděl, že postupují přímo proti nim. Ale nevypadalo to, že by se přibližovali zrovna ostražitě. „Nevědí o nás,“ zašeptal. „Stáhneme se zpátky do lesa a tam je tiše zlikvidujeme. Nesmíme vzbudit moc velký rozruch. Jen doufejme, že vejdou hodně hluboko, aby nic nezpozorovali ostatní obři.“

                Kergon se na čaroděje podíval, jako kdyby mu právě řekl, že mají zahodit zbraně a jít připravit orkům večeři: „Vlítnu tam a všechny je povraždim!“ Zavrčel.

                „Kergone, prosim tě, ušetři mě toho,“ zaprosil Dalial. „Selhal můj plán snad někdy?“

                Najednou to vypadalo, že Kergon přemýšlí. Ale opravdu jen na chvíli. Potom zvedl hlavu a kývnul na souhlas: „Máš asi pravdu.“ Očividně ho to stálo spoustu přemáhání.

                Obři už je měli téměř na dohled a dokonce bylo slyšet, jak se mezi sebou nahlas baví. Kergon s Dalialem se ještě víc skrčili.
                Dalial plácl bojovníka po zádech: „Fajn, tak jdeme,“ usmál se a dal Kergonovi rukou znamení, které používali už léta.
                Oba dva se pomalu odplížili do lesa, každý na jinou stranu. Kergon si našel hustý keř a zahrabal se pod ním do listí. Dalial se schoval za silnou borovici a použil maskovací kouzlo, takže ho na několik metrů nemohlo být vidět.

                Obři vstoupili do lesa. „Ulgu, Gule, vy to prohlídněte ve předu, já to obejdy z týhle strany,“ řekl největší z nich a ukázal směrem, kde se schovával Kergon.
                Ten vystrčil hlavu z listí, nenávistně zavrčel a potom se zase schoval.
                Gul se začal přibližovat k Dalialově skrýši.
                Mág potichu pronesl zaklínadlo a vršek jeho dubové hole se rozžhavil do běla. Gul prošel okolo jeho úkrytu a chtěl pokračovat dál, když v tom se Dalial zviditelnil - zrovna ve chvíli, kdy se Gul otočil jeho směrem. „To čumíš,co?,“ vybafl na něj mág.
                Obr strnul překvapením.
                Dalial k němu přiskočil a rozžhaveným koncem hole mu usekl hlavu.
                Z netvorova krku stoupal kouř a byl cítit pach spálené krve. První obr byl mrtvý.

                Největší z obrů právě procházel několik metrů před Kergonem a něco si pro sebe znuděně mručel.             Kergon, který se doteď schovával zahrabaný v listí, bleskurychle vyskočil a rozeběhl se k němu.
                Obr zaslechl jeho rychlé kroky a otočil se, ale to už bylo pozdě.
                Kergon vyskočil do výšky, rozpřáhl se a rozsekl obra od hlavy až k patě tak, že jedna jeho polovina spadla do leva, druhá doprava a vnitřnosti se vyvalili dopředu. Byla to opravdu mocná rána, když dokázala čtyřmetrového netvora takhle rozpůlit. Kergon si z boty otřepal páchnoucí střeva a právě včas se otočil. Ulg, stojící dvacet metrů od něho to zpozoroval. Vypadalo to, že se chce rozeběhnout ke kostelu a rychle varovat ostatní, ale to mu Kergon překazil. Chytil svůj obouručák za špičku čepele a hodil ho po obrovi jako vrhací dýku. Meč projel Ulgovi hlavou, až to mlasklo.

                Dalial vylezl z úkrytu a došel k bojovníkovi, který zrovna páčil svoji zbraň z netvorovy lebky. „Dobrá práce, Kergone, teď…“ Zarazil se, protože si všiml jeho očí. Byly celé rudé. Zuřivost bersekra ho kompletně ovládla. Teď už bylo pozdě vysvětlovat mu nějaký plán.
                Kergon zařval ukrutný válečný pokřik a rozběhl se ke kostelu.
                Dalial v rychlosti pronesl magické zaklínadlo a zaštítil ho ochraným kouzlem. Potom mu nezbývala jiná možnost, než vyrazit za ním.



                                                                                *  *  *

                Kal-Hula vylákal válečný pokřik, přicházející od lesa. Vylezl z kapličky ke svým vojákům a viděl, jak se zpoza stromů, sto metrů před ním, vyřítil mohutný barbar. Běžel k nim, mával mečem a zlostně řval. Za barbarem se vynořil čaroděj v modré kápi, s planoucí holí v ruce. Neběžel za ním, ale zastavil se na kraji lesa.

„Výborně, tak oni nám vlezou přímo do náruče,“ zaradoval se Kal-Hul. „Zabte je a přineste mi to žezlo!“
                Obrové se seběhli ke kostelu, shromáždili se do formace a vyběhli proti Kergonovi.

                Kal-Hul zůstal stát na místě, ruce zkřížené na hrudi a pozoroval nadcházející střet. „Výborně , proti deseti orčím obrům nemají šanci. Teď získám to žezlo a můj pán bude moci získat nadlidskou moc. A až bude mít božskou sílu, odmění mě nesmrtelností!,“ pomyslel si a nedočkavě se usmíval. Těšil se na svoji slíbenou odměnu.

                Obrové se semkli těsně k sobě do řady a čím dál tím víc se přibližovali ke Kergonovi. Ten  beze strachu běžel přímo na ně. Neměl nejmenší šanci jejich řadou proběhnout. Smetli by ho jako kus papíru. Už jen pár metrů a dojde ke smrtícímu střetu s jejich pevnou formací.
                Najednou mohutně zaburácelo a nebe protnul modrý blesk. Dalialovo kouzlo. Uhodil do dvou obrů, kteří běželi přímo proti Kergonovi. Jejich mrtvá, zuhelnatělá těla okamžitě spadla k zemi a vzniklou mezerou Kergon proběhl a nechal celou orčí formaci za sebou. Když je míjel, stihl ještě jednoho z nich seknout mečem přes záda.
                Obrové se zastavili a otočili jako jeden muž. Nevěřícně hleděli na své dva kamarády, spálené na uhel. Zřejmě nechápali, jak je to možné. V tom jeden z obrů naštvaně zařval a ukázal k lesu, kde stál muž v modré kápi s dubovou holí, od které se ještě kouřilo. Teď už nepotřebovali žádné vysvětlení. Dva z nich se rozeběhli k Dalialovi, mávali při tom sekerami a hladově slintali.

                Kergon věnoval rychlý pohled obrovi ve zlaté zbroji, stojícímu u kostela. Vypadal každým coulem velitelsky. Ten počká. Teď měl před sebou šest dalších, se zbraněmi připravenými k ráně. Pomalu se proti němu rozestupovali a chystali se zaútočit. Kergonem cloumala zuřivost bersekra. Oči měl celé rudé, vlasy mu vlály ve větru a z meče odkapávala krev. Divoce s ním zašermoval a potom ukrutně zařval. Ohromnou rychlostí vyrazil přímo proti obrům. Z rozeběhu vyskočil a kopl prvního z nich do břicha. Vyběhl po něm nahoru a usekl mu hlavu. Saltem z něho seskočil a ještě než dopadl na zem, rozpoltil dalšímu lebku vedví.
                Další netvor se proti němu rozpřáhl obrovskou sekerou. Jejich zbraně se srazili,až vylétli jiskry.
                Kergon udělal otočku a usekl mu ruku i se zbraní.
                Netvor strašlivě zaječel a chytil se za pahýl, z něhož proudem vytékala krev.
                Několik kapek cáklo Kergonovi do obličeje. Nevšímal si toho. Mohutně se rozpřáhl a odsekl mu obě nohy ve výši stehen.
                Obr zařval ještě víc a padl na oba pahýly.
                Kergon zvedl meč nad hlavu, čímž vykryl úder dalšího obra a potom spustil čepel dolů. Beznohému obrovi odlétla i poslední ruka. Ze zbytku paží mu proudem cákala krev a vypadal díky tomu jako nějaký okapový chrlič. Kergon ho surově kopl do hlavy : beznohý a bezruký netvor se zřítil k zemi a začal sebou zoufale škubat.
                Poslední tři proti němu vyrazili všichni najednou.
                Bojovník se přikrčil a vykryl všechny tři údery. Potom se kotoulem dostal z jejich dosahu. Vyskočil na nohy a zašermoval mečem. Jeden z obrů mohutně zařval a přiskočil k němu s napřaženou sekerou. Kergon ránu vykryl, ale netvorova gigantická síla ho přinutila klesnout na koleno. Odkulil se dozadu, zrovna ve chvíli kdy obrova sekyra dopadla. Kdyby byl netvor o něco rychlejší, už mohl být mrtvý. Ale toho nedbal. Další ránu vedl obrovi na krk. Ten sehnul hlavu a pokusil se ho seknout sekerou do boku, ale Kergon mu včas nastavil meč. Zahnuté ostří sekery se zaklínilo za jeho čepel. Kergon trhl obouručákem a sekera vyletěla obrovi z rukou. Bojovník neváhal a zabodl překvapenému nepříteli meč do srdce. Několikrát v něm zakroutil čepelí aby měl jistotu, že to nepřežije. Potom prudce trhl dolů, čímž netvorovi rozpáral tělo až k rozkroku. Na Kergona se vyvalil proud krve, střev, jater a dalších orgánů. Na chvíli ho ochromil pach žluče, ale hned se zase vzpamatoval. Musel teď čelit zbylým dvěma obrům.
                Ti už se netvářili tak statečně jako před chvílí. Ale přece jenom zaútočili.
                První z nich se mu pokusil rozseknout hrudník masivní sekerou, ale síla bojovníkova krytu mu zbraň vyrazila z ruky. Kergon se rozpřáhl a horizontálním obloukem přesekl obra vejpůl. Horní část jeho těla odletěla poslednímu obrovi do náruče. Ten ji okamžitě zděšeně pustil na zem a s hrůzou pohlédl na rozzuřeného bersekra. Byl od hlavy až k patě zacákaný krví a vnitřnostmi. Odshora dolů byl celý rudý a zasviněný obřími orgány. Krev mu z meče stékala proudem. Netvor si všiml, že ho Kal-Hul sleduje a pobaveně se chechtá. Chtěl by utéct, ale neměl jinou možnost než bojovat. Kdyby teď utekl, Kal-Hul by ho za to zabil. Než se stačil vzpamatovat, bojovník k němu přiskočil a vší silou ho praštil pěstí do rozkroku. Obr se bolestí sehnul a toho Kergon využil. Vyhoupl se mu na záda a začal mu hlavicí meče rozbíjet lebku.
                Netvor bolestí padl na zem.
                Kergon mu nepřestával rozbíjet hlavu. Bylo slyšet hlasité křupání kostí a začala z něj stříkat krev. Když byla lebka kompletně rozmlácená, oloupal mu jí a ruku mu zabořil do otevřené hlavy. Chvíli to odporně mlaskalo a potom vytáhl to, co v ní hledal. Netvorův mozek. Byl ještě teplý a trochu se hýbal. Stále ještě pracoval. Potom slezl z obrovy zkrvavené mrtvoly a podíval se opovržlivě na Kal-Hula, stojícího před kapličkou.       Velitel orčích obrů najednou nevypadal tak sebejistě.
                Kergon zvedl mozek do výše a chvíli ho držel v dlani. Potom ji sevřel v pěst a ďábelsky se zasmál. Mozek se rozprsknul. Obrátil ruku dlaní dolů, aby lépe stekl a stále se při tom nenávistně díval na Kal-Hula.

                „Dobře. Tak tohle by ti šlo. Ale jestli se ty a tvoji kamarádi chcete dostat k oltáři světla, budete muset nejdřív projít přese mě!,“ zařval Kal-Hul a zmizel v kapličce.
                Kergon vyrazil za ním, ale po pár krocích se zastavil : ze dveří, do kterých před chvílí ten mohutný obr utekl, se začali valit další gigantičtí orkové! Kergon si odplivl a postavil se do střehu.

*  *  *

                Dalial pozoroval dva obrovské, uslintané orky, jak k němu běží s napřaženými zbraněmi. Jak dokončoval zaklínadlo, okolo rukou se mu objevila aura modrého světla. Vyřkl poslední slovo a proti jeho dvěma sokům vylétl kulový blesk. Prolétl tělem obra, který už byl téměř u něho a zrovna se chystal k útoku.

                V netvorově těle se objevila kouřící díra a za chvíli ho celého pohltily modré plameny. Upustil zbraň a s ukrutným řevem se hnal zpátky ke kostelu. V polovině cesty zkolaboval a spadl na zem. Zbyla z něho pouze dočerna opečená mrtvola.

                Druhý netvor ani nezpomalil a doběhl až k mágovi. Chtěl ho pěstí srazit k zemi, ale mág jeho úder zastavil tím, že ho chytil za zápěstí a druhou rukou, ve které svíral hůl, mu celou paži odsekl. Obr zařval bolestí, spadl na kolena a pokoušel se useknutou paži nasadit zpátky na kouřící pahýl. Dalial zatřepal rukou. Namohl si jí, když zastavoval úder. Viděl, že vršek jeho dubové hole byl stále ještě doběla rozžhavený. Uchopil ji jako kopí a vybodl obrovi obě oči.
                Netvor ukrutně zavřeštěl a chytil se za obličej. Potom uchopil sekeru a postavil se na nohy. Rozteklé, vařící oči mu stékaly po obličeji a přitom nechutně bublaly. Nevidomý obr naslepo máchl zbraní v naději, že snad kouzelníka zasáhne. Ten se ale jeho nemotornému výpadu snadno vyhnul. Obr poznal, že nemá šanci. Začal před sebou zběsile šermovat sekerou a pomalu ustupoval dozadu. Oči mu stékali po tváři a celou dobu vřeštěl jako svině na porážce.
                Dalial se k němu opatrně přiblížil zezadu a milosrdně mu odsekl hlavu od těla. Místo krve mu začal z krku stoupat kouř. Mohutné tělo spadlo na zem, až to zadunělo. Hlava se odkutálela někam pryč. Mág si odhrnul pramen vlasů z obličeje a při pohledu na zmasakrovaného obra pokýval hlavou a údivem nadzvedl obočí. Jeho styl zabíjení se už pomalu podobal Kergonovu stylu. Po něm taky vždycky zůstala rozpáraná, rozsekaná a zmrzačená těla nepřátel. Stočil pohled na bojovníka, který stál u kostela, přímo uprostřed ukrutného masakru. Všude okolo něho se válely obří střeva, kosti, krev a další orgány. V jednom místě byla v zemi zabodnutá páteř se zbytkem horní části obrova těla. Spousta toho humusu ulpívala i na Kergonovi. Dalial si všiml, že orčí obr - asi jejich velitel, jak předpokládal - něco promluvil a poté zmizel v kapličce, ze které se vzápětí vynořili další nepřátelé!

                Kergon napočítal nejméně dvacet řvoucích netvorů, kteří se objevili a další stále vybíhali ze dveří. Ty už nepočítal. Do tolika neuměl. Zařval válečný pokřik a sevřel pevněji svůj obouručák. První z netvorů na něho zaůtočil. V každé ruce držel masivní, zahnutou šavli. Máchl oběma naráz, ale Kergon oběma jeho zbraním nastavil čepel svého meče. Šavle na ní narazili tak prudce, až vylétly jiskry. Neváhal a z krytu strhl čepel dolů, čímž obrovi rozsekl břicho. Z rány začala téct krev, ale střeva zůstala uvnitř. Rána nebyla tak hluboká. Za Kergonem se najednou objevil další obr. Rozpřáhl se a sekerou se mu pokusil useknout hlavu. Bojovník se v poslední chvíli sehnul a vrazil mu meč do břicha. Obrova sekera zasáhla druhého zraněného netvora do hrudi. Ten chvíli nechápavě hleděl na svého druha, který ho právě zabil. Oba dva se naráz skáceli k zemi. Ostatní obrové se okolo Kergona začali rozestupovat do kruhu. Dívali se na něho s největší možnou nenávistí a zlostně mávali zbraněmi. Bojovník riskoval rychlý pohled k lesu na Daliala.

                Čaroděj seděl na zemi, s nohama v tureckém sedu, ruce zvednuté k obloze a pronášel zaklínadlo moci. Najednou se celé nebe zatáhlo a zbarvilo do ruda. Celou pláň u kostela, les i obry zalil rudý svit.
                Netvoři se jako jeden muž podívali k obloze a začali nechápavě mumlat a krčit rameny.

                Potom zahřmělo.

                Kergon už věděl, jaké kouzlo bude následovat. Pronikavě se zasmál, prorazil mezi obry a co nejrychleji utíkal k Dalialovi.

                Obrové nechápali, co se děje. Najednou bylo celé okolí ozářeno rudým světlem, takže to tu vypadalo jako v pekle. Nevěděli, jak je to možné. Ani si nevšimli, že Kergon zmizel. Začali se mezi sebou dohadovat a zmateně kroutit hlavami.

                Potom Dalial dokončil zaklínadlo. Spustil ruce dolů a postavil se.
                Kergon k němu doběhl, triumfálně se na něj usmál a potom začal sledovat oblohu.

                Chvíli se nic nedělo, ale potom jeden obr zavřeštěl a ukázal vzhůru. Ostatní se tam rychle podívali taky a pak je všechny zachvátila panika. S hrůzou se rozeběhli do všech stran a nepříčetně ječeli.

                Z nebe začali pršet meteority!

                Mezi obry dopadali obrovské koule rudé, žhnoucí hmoty. Po dopadu explodovali a všude kolem rozprskli husté cákance magmatu. Několik obrů už hořelo. Na zem z nebe dopadávali další a další meteory. Jeden z nich dopadl přímo na dva obry, snažící se utéct do lesa. Zbyli z nich jenom ohořelé kostry. Ti chytřejší z nich se pokoušeli utéct kapličkou do kostela, ale oheň z vybuchujících koulí je dostihl. Několik obrů se pokoušelo potlačit všeobecnou hysterii a zjednat nějaký plán záchrany, když v tom mezi ně vběhl jejich hořící kamarád. Oheň přeskočil a celou skupinku zachvátili plameny. Pobíhali okolo, ukrutně vřeštěli, bezmocně mávali rukama nad hlavou a odhazovali zbraně. Někteří z nich se váleli na zemi a pokoušeli se uhasit svá hořící těla. Bylo to marné, protože na zem dopadali pořád další meteory. Jeden z nich dostihl netvora, který už byl skoro u dveří do kaple. Doufal, že se zachrání, protože na kostel jako zázrakem ještě nedopadla ani jedna žhavá koule. Běžel, co mu síly stačili, ale v tom ho ohodila vlna vařící hmoty z meteoru, který vybuchl poblíž. Netvorova ohořelá kostra udělala setrvačností ještě dva kroky a potom padla do dveří. Bitevní pole se změnilo v ukrutné peklo. Všude pobíhali hořící obrové, z nebe létali stále další koule magmatu. Vzduchem se nesl pach spáleniny.

                Nepříčetný jekot a smrtelný chropot umírajících se Dalialovi zařezával do uší. Země před nimi byla zvrásněná a ohořelá padajícími meteory. Celou scénu ještě umocňoval rudý svit, který tomu masakru dodával opravdu pekelné vzezření.
                Kergon s Dalialem stáli na konci louky u lesa a s pobavením to celé sledovali. Občas se některému z hořících obrů podařilo doběhnout až k nim, ale Kergon je vždy okamžitě srazil mečem k zemi.

                Z lesa poblíž kostela se vynořila Astra. Spatřila Daliala s Kergonem a běžela k nim.
                Dalial si jí všiml a zvedl ruku na pozdrav. Astra ho opětovala. V záři temně rudého světla vypadala z dálky jako nějaký přízrak.

                Doběhla až k nim a vrhla pohled na ukrutné ohnivé peklo, zpestřené dopadajícími meteory a umírajícími obry: „Pěkný ohňostroj, Daliale. To je pro mě?,“ zeptala se pobaveně.
                 „No…užij si to,“ odpověděl zamyšleně. Podíval se na její obvázané, zkrvavené rameno a mokré šaty. Všiml si, že je v obličeji pobledlá.
                 „Jsi celá? Není ti nic?,” staral se.

                „Ne, v pohodě“.

                „Trefil tě šíp,“ odhadl Dalial.

                „To přejde,“ mávla rukou Astra.
                Dalial odevzdaně zakroutil hlavou. Až se vrátí do Warhelmu, bude jí tu ránu muset vyčistit léčitel. Věděl, že Astra každé zranění řešila tak, že ho buď ovázala kusem látky, nebo polila pálenkou. Nic víc. Dalial předpokládal, že tomu nebylo jinak ani v tomhle případě. Lučištnice nebyla dobrý lékař.

                Kergon srazil dalšího hořícího obra a pozdravil se s Astrou.

                Po chvíli byli všichni obři mrtví. Na zem dopadla poslední koule a potom kouzlo skončilo. Nebe se rozjasnilo a rudá záře zmizela. Byl zase slunečný den s blankytně modrou oblohou. Jen před nimi až ke kostelu byla kdysi travnatá louka pokrytá zčernalými kostrami orčích obrů. Na některých místech ještě dohoříval oheň.

                „Tak a je po boji,“ vydechl mág. Potom si na něco vzpoměl: „Jak předpokládám, lučištníky jsi zlikvidovala,“ podíval se uvědoměle na Astru. Věděl, že kdyby tomu tak nebylo, byli by nejspíš všichni už dávno mrtví. Proti šípům se mečem bojuje špatně a magie je přeci jen pomalejší než luk.

                Lučištnice skromně přikývla.

„Dobrá práce, děvče !,“ zahřímal Kergon a plácl jí po zádech tak silně, až se málem zřítila na zem.
                Teprve teď si bojovníka měla čas pořádně prohlédnout. Od hlavy až k patám byl pořísněný krví. Na rameni mu visela obří slezina, ve vlasech měl zapletený provazec střev a krev mrtvých netvotů mu odkapávala od rukou. Vypadal vlastně jako obr stažený z kůže. Astra znechuceně zavrtěla hlavou: „Dneska ti to OPRAVDU sluší, Kergone.“ pronesla ironicky.

                Kergon si odplivl: „Ty zas moc hezky voníš.“

                Astra si vzpoměla na svojí lázeň ve splašcích v kašně a zahanbeně zamručela. Pořád ještě páchla jako krysa ze stoky.
                Dalial si toho všiml také a pronesl krátké zaklínadlo, které nasměroval na lučištnici. Pach obřích výkalů z ní okamžitě zmizel a místo něho bylo silně cítit vůni lesních stromů. „Můžeš mi říct, cos to prováděla?,“ zeptal se nevěřícně.

                „No…obři používají kašnu asi jako záchod a já….“
                Kergon se začal tiše smát.
                „Radši si to nech pro sebe,“ zakončil diskuzi mág. Dalial se podíval na dějiště velkého masakru. Vyndal z brašny žezlo temnoty a ukázal ho své družině. „Kvůli tomuhle si na nás přivedli čtyřicet orčích obrů? Kergone, my musíme mít zatraceně dobrou pověst !“
                Kergon přikývl.

                „A nezapomeňte na nejmíň dvacet lučištníků a patnáct stínových orků vzadu před kostelem, co jsem pobila!,“ oznámila jim Astra.

                „Hmm, asi jich bylo víc, než jsme si mysleli,“ prohodil omluvně Kergon.
                „A nezapomínejte, že před Warhelmem jich bude nejméně desetkrát tolik,“ připomněl čaroděj. Chvíli přemýšlel, kdo mohl té obrovské armádě táhnoucí na jejich vesnici velet, ale na nic nepřišel. V celém širém okolí nebyl nikdo tak mocný. Pustil to z hlavy. Věděl, že až tam dojde k boji, tak se to více méně dozví.

                Kergon se krutě zamračil na kapličku, do které před tím vběhl ten honosně vyzbrojený obr. „Teď se ještě vypořádáme s tim jejich šéfem,“ zavrčel.

                „Myslím, že se jmenuje Kal-Hul,“ vzpoměla si Astra. „Vypáčila jsem to z jednoho umírajícího orka.“

                Kergon se parkrát plácl mečem do dlaně: „To je jedno, jak se ten debil jmenuje, stejně z něj zbude jen hromada kostí a krve až s ním skončím.“

                Všichni tři se vydali ke kapličce.

                „Mohla by to být past,“ zachmuřil se čaroděj. „Kal-Hul určitě čeká, že se vřítíme přímo za ním. Myslím, že bude lepší, když kostel celý obejdeme a vstoupíme do něj zepředu, hlavními dveřmi. Uvnitř by měl být obrovský sál a v něm oltář dobra, takže to budeme mít při ruce.“

                Kergon se podíval na mohutnou stavbu. Kostel byl vysoký snad až do nebe a jeho boční stěna, obrostlá prvními lesními stromy, byla dlouhá nejméně sto metrů. Přemýšlel, kolik smradlavých netvorů se v něm asi ještě skrývá. Tedy kromě Kal-Hula, o něm už věděli. Sevřel pevněji meč. Za to, že se mu posmíval a potom mu ještě utekl, ho bude zabíjet pořádně dlouho. Kergona vytrhlo z přemýšlení odporné křupnutí. Všiml si, že rozšlápl doutnající lebku jednoho z obrů. Jejich těla, spálená až na kost, se válela všude. K nebi z nich stoupal smradlavý dým.

                „Při boji jsem si všiml, že všichni na sobě měli stejný znak jako ty orkové včera v lese. Trojuhelník s kolečkem uvniř, jestli tě to zajmá, čaroději.“ zamumlal Kergon.

                Dalial se zamyslel: „Ale jistě, že mě to zajímá. A myslím, že to musí mít nějakou spojitost s armádou před Warhelmem. Orkové, ani ta armáda prakticky neexistují. Žádný orčí kmen nemá ve standartě takový znak. Je možné, že přitáhli odněkud z daleka – například ze západu - ale o tom pochybuji. Orkové nikdy neopouštějí svůj kraj. Čaroděj svraštěl obočí a nechápavě mimoděk pokýval hlavou: „A to vojsko, toužící získat žezlo temnoty, se před Warhelmem objevilo taky z ničeho nic. Naši špehové, ani obchodníci přijíždějící do vesnice, o něm vůbec neměli tušení. Někdo z okolních vesnic by nás před ním určitě varoval. Taková armáda přece neprojde krajem bez povšimnutí.“ Na chvíli se odmlčel. „Myslím, že stojíme před velkou záhadou,“ dodal tajemně.

                Kergon s Astrou na něj zaraženě civěli.
                První se vzpamatoval Kergon: „Démoni! Z vesmíru! Určitě!,“ vyhrkl rozzuřeně.

                „Je to možné, Kergone, ale neukvapuj se tolik. Určitě se to vysvětlí nějakým rozumným způsobem,“ uklidňoval ho mág.

                Astra už to nevydržela: „To je snad jedno, odkud jsou, ne? Každopádně se před Warhelmem objevili a Sarmael s ostatními je vyřídí, jako obvykle. My teď zabijeme Kal-Hula, zničíme žezlo a pudem domů, ne?“

                „Jsem pro,“ přitakal bojovník. Potom se otočil na mága a omluvně pokrčil rameny: „Má pravdu, ať jsou to démoni nebo lidi, Sarmael je vždycky přemůže.“
                A po těchto slovech vyrazili. Všichni tři opatrně obešli kapličku a pokračovali na náměstí před kostel. Stavba musela být dlouhá nejméně sto metrů.
                Dalial netušil, jak je možné, že tak obrovská stavba stále ještě drží pohromadě, aniž by ji někdo udržoval. Musela to být trpasličí práce. Náboženské chrámy a kostely se stavěli vždy co největší a takovou zodpovědnou práci zvládnou jen trpaslíci.

                Konečně se ocitli na náměstí před kostelem.

                Dalial se posadil ke kašně, dívaje se při tom na mrtvé orky, válející se všude kolem.
                Astra se opřela vedle něho a unaveně vydechla. Rukou si třela zraněné rameno a přitom sípala bolestí.

                „Jestli chceš, můžeš počkat tady,“ navrhl mág.

                „Ne, já to zvládnu,“ řekla odmítavě. „Obětování artefaktu vesmírné moci se přece nevidí každý den a to si nemůžu nechat ujít,“ dodala o poznání veseleji.

                „No a doufejme, že už se to nikdy jindy neuvidí,“ odpověděl čaroděj.

                Astra sevřela víčka tak, že jí z očí byly vidět jenom malé štěrbiny a pomalu se k čarodějovi otočila: „Proč mi nechceš povědět, co by se stalo, kdyby rituál u oltáře prováděl místo tebe Sarmael? Co kdyby žezlo musel obětovat on? Co se stane?“

                Tahle otázka Daliala zaskočila. Nečekal, že si na to Astra vzpomene zrovna teď.

                „Nemusíš to přece tajit. Mě a Kergonovi snad věříš, ne? Proč nám to neřekneš, co je to za věc, co by se stala?“ Teď už se na něj dívala vyčítavě.

                Dalial si povzdechl: „Dobře víš, ty i Kergon, že vám to říct nemůžu. Je to prostě moje tajemství.“

Těkal očima po okolí a horečnatě přemýšlel, jak se z toho vykroutit. Jeho zrak utkvěl na Kergonovi. „Podívej se na Kergona,“ řekl vítězoslavně a ukázal prstem na bojovníka, který netrpělivě obcházel kostelní dveře a nedočkavě mával mečem nad hlavou. „Jemu taky neprozradíš, jak se používá ten luk, co jsi ho dostala od Armena. Každý máme nějaké tajemství, které neprozradíme ani svým nejbližším.“

                Astra to vzdala. Začala se smát : „Ale to je něco jiného! Vždyť bysme přišli o spoustu zábavy, kdybych mu to prozradila!“

                Čaroděj to s úsměvem odkýval.

                „Tak sakra, jdeme dovnitř nebo néé?,“ zařval od kostela bojovník.

                Dalial vytáhl z brašny knihu, pozvedl ji nad hlavu a ukázal na ni prstem. Dal tím Kergonovi najevo, že si ještě potřebuje zopakovat pár kouzel. Ten jenom naštvaně mávl rukou a dál obcházel velké dveře, lákající do kostela za Kal-Hulem.

                „Kouzla ses přece učil včera,“ připoměla mu Astra.

                „Tohle nejsou kouzla. Musím si připravit rituál, kterým za chvíli zničím žezlo temnoty.“ Zvedl hlavu od knihy a podíval se na lučištnici. V obličeji byla stále bledá a držela se za rameno, které ji očividně bolelo jak čert, i když to nechtěla přiznat. Alespoň že ho ovázala hadrem a polila pálenkou. Položil knihu a chvíli se přehraboval v brašně. Potom vytáhl lahvičku s průzračně modrou tekutinou. „Vypij to. Tohle ti pomůže,“ řekl a podal jí nápoj.

                Astra tekutinu vypila a chystala se ještě něco říct, když v tom se ozvala hlasitá rána.

               


                                                                                   *  *  *



                Kostelní dveře se rozletěly dokořán.
                Kráčel z nich Kal-Hul, v každé ruce držel gigantické kladivo a zabijácky se díval na Kergona, který teď vypadal jako myš stojící před kočkou. Netvor byl pětkrát větší a silnější než on. Bojovník před ním ustoupil dva kroky, zamával mečem a postavil se do střehu.

                Dalial s Astrou vyskočili na nohy a hnali se k bojovníkovi. Všichni už měli v rukou zbraně.

                Obr se před nimi tyčil jako nějaký skalní masiv. Obě jeho kladiva byla větší než dospělý člověk. Jednou ranou by dokázal rozdrtit vesnické stavení naprosto bez námahy. Měl obrovské svaly a ohavně dlouhé tesáky. Oblečený byl tak, jak ho viděli před chvílí za kostelem – ve zlaté zbroji, se znakem trojuhelníku s kolečkem. „Teď sežeru já tvůj mozek!,“ ukázal špinavým prstem na Kergona.

                Ten si jen vyzývavě odplivl a zvedl svůj meč před obličej. Podíval se na čepel. Byla celá pokrytá ztuhlou a páchnoucí krví. Od jílce až po hrot ji pomalu celou olízl a při tom se stále opovržlivě díval na Kal-Hula. Ztuhlá krev se mu začala hromadit do úst a stékala mu po bradě.

                Astra zkroutila nechutí obličej: „Kergone, fuj! Musíš tohle pořád dělat? Víš, že to nesnáším. Je to nechutný!“

                Kergon se na ní zmateně podíval. „Je to můj zvyk,“ odpověděl nesměle.

                „Barbare!,“ vynadala mu a odvrátila obličej.

                Bojovník pochopil, že ho urazila. Přemýšlel proto, jakou nadávkou jí to oplatí. „Lučištnice!,“ vykřikl nakonec triumfálně.

                Astra jen bezmocně pokývala hlavou a pohybem ruky ho odmávla.

                Kal-Hul zmateně pozoroval hádající se dobrodruhy. Teď nemá cenu na ně útočit. Počká až se dohodnou.

                „Tak dost,“ zakončil to Dalial. Zatvářil se důležitě a ukázal palcem na Kal-Hula. Kergon to znamení pochopil naprosto jasně.

                Všichni tři zaútočili najednou.

                Dalial ho bodl rozžhavenou holí do boku, Astra mu do oka vpálila šíp. Obr zavrčel, ale zranění si vůbec nevšímal. Rozpřáhl se mohutným kladivem, ve snaze zabít čaroděje. Ten ale na poslední chvíli uskočil a zbraň dopadla do místa, kde před chvílí stál. Zabořila se hluboko do země a vytrhala z ní ohromné kusy hlíny a kamení.

                Netvor kladivo vytáhl a zvedl nad hlavu. Obrovská hlavice mohutné zbraně zastínila slunce. Rozhédl se po svých třech nepřátelích a jako další terč si vybral Astru.

                Ale to už k němu přiskočil Kergon a zasekl mu meč hluboko do slabin, kde nebyl chráněný zbrojí.            Netvor vydal příšerně hlasité, vysoké zakvílení, až z toho zaléhaly uši.

                Z lesa vyletělo poplašené hejno ptáků.

                „Tak a teď je z tebe paní Kal-Hulová, šmejde,“ odplivl si Kergon. Začal vykastrovanou příšeru pomalu obcházet a chystal se k dalšímu výpadu.

                Kal-Hul už ale nezaútočil. V obličeji zbledl a upustil zbraň.

                Dalial si na poslední chvíli všiml, že na něj něco padá. Jen o chloupek uskočil před obrovským kladivem, které hlavicí naplocho dopadlo na zem. Kdyby byl o něco pomalejší, už by pod ním ležel. S úděsem si povšiml, že jeho hlavice je tak velká, že by si v ní mohl vytesat malý příbytek. Netvor byl silný snad jako titán.

Zvedl svoji hůl a postavil se k Astře a Kergonovi.

                „Dobrá rána,“ pronesla uznale Astra.
                Bojovník jen nezaujatě pokrčil rameny.

                Netvor se přikrčil a opřel se o své druhé kladivo. Z rozkroku mu crčely proudy krve. Zhluboka dýchal a očividně se snažil sebrat všechnu sílu k boji.

                Dalial, Astra i Kergon pomalu ustupovali dozadu a čekali, co se bude dít.

                Pětimetrový kolos se konečně narovnal. Stále ještě sípavě oddechoval, ale vypadalo to, že bude schopný zaůtočit. Popadl do rukou kladivo a vrhl zabijácký pohled na Kergona.

                Ten mu z očí vyčetl chuť vraždit, trhat a mrzačit. Byl vytočený k nepříčetnosti. O to bude lehčí se s ním vypořádat. Nedočkavě potěžkal meč a pomalu před obrem ustupoval ke kašně.
                Dalial s Astrou netvora obešli každý z jedné strany. Jich už si ale Kal-Hul nevšímal. Toužil jen zabít Kergona. Pomalu se k bojovníkovi přibližoval a těšil se, až ho kladivem zarazí do země. Za chvíli ho dotlačí až ke kašně a potom už nebude mít kam ustupovat.

                Astra vytáhla dýku z opasku. Přiběhla blíž k obrovi, aby mu viděla až do obličeje. Byl tak zabraný Kergonem, že si ji vůbec nevšiml. Zamířila a vrhla dýku netvorovi rovnou do oka.

                Ten se chytil za obličej a zařval. Teď už byl kompletně oslepený. Z jednoho oka mu trčel šíp, z druhého dýka. Astra odběhla z netvorova dosahu.

                Hned nato Dalial dokončil zaříkávadlo a proti obrovi vyrazil proud plamenné energie. Propálil mu v těle díru, ze které čadil zelený dým.

                Netvor teď začal naprosto nekontrolovatelně útočit. Řval bolestí a máchal okolo sebe kladivem. Udeřil na místo, kde předpokládal Kergona. Zasáhl jen holou zem. Zvednutí kladiva doprovázel déšť kamínků a hlíny. V zemi zůstala malá jáma.

                Kergon si všiml, jak se slepý obr otočil k mágovi. Daliala prozradilo hlasité zaříkávání magické formule.

                Netvor poslepu zvedl kladivo a chystal se k úderu, když v tom čaroděj ztichl. Dokončil zaklínadlo a okolo Kal-Hulova krku se omotala smyčka magického provazce, vycházející z Dalialových rukou. Obr se chytil za krk a snažil se nahmatat to, co ho škrtilo, ale marně. Provazec byl pro netvorovy ruce nehmotný. Dalial sevřel ruku v pěst a smyčka se ještě víc utáhla. Kal-Hul klesl na kolena a z tlamy mu vytékala bublající krev. Chvíli se zmítal v bolestech, ale zanedlouho zůstal už jen nehybně ležet. Jeho zlatá zbroj, potřísněná krví, se stále leskla v paprscích odpoledního slunce. Dalial zrušil kouzlo a ulehčeně si oddechl. „Tak, všichni jsou teď mrtví. Už je to tu jenom naše. Můžeme provést ten obřad,“ pravil.

                „Jak víš, že v kostele už nikdo není?,“ zeptal se zmatený Kergon.

                „Detekční kouzlo,“ mávl kouzelník rukou.

                Kergon se na mrtvého netvora díval se směsicí lítosti a zklamání : „Orčí obrové,“ potřásl hlavou. „To už je složitější zabít mouchu,“ zařval a naštvaně kopl do Kal-Hulovy mrtvoly.

                „Buď rád, že to byl jen orčí obr a ne opravdový. To bysme měli dost práce až do večera a bůh ví, jestli bysme ho zvládli,“ pravil rozvážně mág. Potom vytáhl žezlo temnoty. „Je čas to tady dokončit,“ dodal a potom všichni tři vstoupili do kostela.



                                                                              *  *  *

                Mohutné dveře se skřípavě otevřely a naskytl se jim pohled na ohromnou, rozlehlou síň. Hlavní loď byla z poloviny zaplněna lavicemi pro věřící a na jejím konci byla honosně zdobená kazatelna. Po obou jejích stranách se táhla dvě schodiště vedoucí nahoru na ochoz, zaplněný sochami svatých. V jeho středu, přímo nad kazatelnou, se vyjímala socha jakéhosi boha, v kterého místní usedlíci kdysi dávno věřili. Jenže teď byla kamenná vesnice opuštěná, takže starý bůh už nejspíš neměl žádné následovníky. Strop byl ohromě vysoko, ale Dalial si všiml, že je pomalovaný nějakými výjevy z dávných dějin lidstva. Na každé zdi bylo několik ohromných, klenutých oken. Byly vyrobeny ze zvláštního, umělecky zpracovaného skla a jejich výplň byla celá modrá, díky čemuž byla i celá síň zalitá nádherným modrým přísvitem. Zejména sochy a klenuté oblouky obou vedlejších lodí vypadaly v téměř nebeském svitu přímo úchvatně. Nejzvláštněji v té záři vypadal Kergon, protože orčí krev, kterou byl od hlavy až k patě pokrytý, teď měla modrou barvu. Vypadal díky tomu trochu jako mořská panna.

                Všichni tři si dlouho a mlčky celou síň prohlíželi. Vypadalo to tu, jako kdyby přišli do nebe. Všechno to tu bylo tak modré, jako ve snu.

                Konečně si Dalial všiml toho, kvůli čemu sem přišli. Ve vzdáleném konci vedlejší chrámové lodi, nalevo od nich, se vyjímal oltář.

                Podíval se tím směrem důkladněji, protože si nebyl jist, jestli ho v té modré záři neklame zrak. A v tom se zarazil. Oltář tam sice byl, ale ne ten, kvůli kterému sem přišli! „Proboha….vždyť…to je oltář temnoty…tady něco nehraje!,“ vykoktal ze sebe. Jeho slova se v obrovském chrámu dlouho rozléhala a vracela se v ozvěně. Bylo to jako ortel smrti.

                Kergon s Astrou se na sebe poplašeně podívali.

                „To…to není možné!,“ šeptala rozrušeně Astra. „Sarmael říkal…oltář světla tu někde musí být! Přece sem nejdeme zbytečně…celou tu cestu…je to naše jediná naděje!“ Hlas se jí třásl a pomalu propadala panice.
                Situaci jako obvykle uklidnil Dalial: „Ty orkové to tu určitě nehlídali nadarmo! Oltář dobra tu někde zajisté bude. Pojďte, mrkneme se na to.“

                Všichni tři instinktivně vytasili zbraně a vydali se do vedlejší chrámové lodi po pravé straně v naději, že tu bude ještě nějaký oltář.

                Hrobové ticho narušovaly pouze jejich kroky na studené dlažbě.

                „Stejně je to divný,“ ozval se Kergon. „Myslel jsem, že tohle náboženství věří v dobro, tak co tu dělá oltář temnoty?“

                „Možná, že to dřív nebyl kostel jen tak ledajakého boha,“ odpověděl čaroděj a dál holí proklepával zdi, doufaje že nalezne nějakou tajnou chodbu. „Oltáře zla není možné zničit. Většinou bývají chráněny nějakým hodně mocným kouzlem. Myslím si, že oltář dobra museli postavit někde stranou, kde by přetrval na věky, aby ho nějaká nestvůra nemohla jen tak objevit a zničit. Hledejte skryté dveře, tajnou chodbu, nebo tak něco….“

                Kegon začal hlavicí obouručáku metodicky tlouct do stěny. Dělal to s takovou vervou, až se kamenná zeď na několika místech začala drolit. Po několika krocích došel k oltáři zla. Byl vytesaný z černého kamene a když ho obcházel, přímo cítil aura zla a smrti, vycházející z jeho útrob. Mohutný válečník se otřásl odporem a pokračoval v proklepávání stěny. Napadlo ho, že oltář snad žije nějakým vlastním, vnitřním životem. Běhal mu z toho mráz po zádech.

                Astra procházela mezi lavicemi pro věřící. Na některých bylo ještě pár zapomenutých svícnů a modlitebních knih. Na každé byl hustý povlak prachu, takže nešlo rozeznat ani písmo na obalu. Už je zřejmě dlouhá léta nikdo nepoužíval.

                „Pojďte sem!,“ zvolal čaroděj.

                Astra i Kergon všeho nechali a běželi k němu.
                Dalial stál rukou zapřený o stěnu a tlačil na jediný vystouplý kámen.
                Kergon k němu přiskočil a pomohl mu tlačit.Po chvíli snažení se kámen zasunul a ozvalo se vzdálené cvaknutí. Kousek stěny se začal pomalu odsouvat. Za chvíli před sebou měli otvor asi metr krát metr.
                Dalial nakoukl dovnitř. Od tajných dveří vedlo dolů do tmy schodiště. „Tak, to by bylo,“ rozhodil rukama. „Dole je určitě oltář světla.Teď už nám nic nebrání…“

               


                                                                               *  *  *



                …Větu nedořekl, protože ho přerušil zvuk elektrické rezonance za jejich zády. Otočili se tím směrem a spatřili zvětšující se kouli modrých elektrických výbojů, narůstající přímo uprostřed síně! Mrtvolné ticho přerušoval pouze praskavý zvuk malých blesků, poletujících okolo té podivné magické věci.
                Kergon už stál s mečem ve střehu.
                Astra na magickou kouli mířila svým lukem.

                „To je teleport,“ pronesl zamyšleně Dalial. „Někdo se sem snaží teleportovat!“

                „Ale kdo?,“ zašeptala zmateně Astra.
                Čaroděj neodpověděl a sledoval, co se bude dít. Tvar teleportu se ustálil a objevila se v něm lidská silueta. Nabývala stále ostřejších obrysů, až teleport zmizel a přímo před nimi stál mistr Sarmael!

                Všichni tři dobrodruzi nemohli uvěřit vlastním očím. Astra s Kergonem schovali zbraně. Nechápali, co tu jejich mistr dělá, když má být ve vesnici, zabezpečovat ji ochranými kouzly a připravovat domobranu na střet s nepřátelskou armádou.

                Dalial se vzpamatoval. Nechápavě zakroutil hlavou a zmateně spustil: „Mistře…co tu děláte? Co armáda před Warhelmem?” Na chvíli se odmlčel a hluboce se zamyslel. Potom tichým hlasem pokračoval : „Kouzlo teleportace je velmi náročné. Musíte mít vážný důvod, proč jste se sem teleportoval…“

                Sarmael ho gestem ruky umlčel a unaveně odkráčel k modlitebním lavicím. Do jedné si sedl a spustil: „Celá věc je daleko horší, než jsme čekali,“ pronesl zastřeným hlasem.
                Dalial to nechápal. „Týká se to té armády…že?“

                Sarmael přikývl. „Bude lepší, když ti to celé povím od začátku. Začalo to krátce poté, co jsem vám dal žezlo a poslal vás sem, k oltáři světla. Jak vidím, podařilo se vám najít tajnou chodbu, která k němu vede. V tomto hlavním sále je totiž pouze oltář zla. Ale teď k věci: Když jste odešli, začal jsem s přípravou těch nejsilnějších ochranných kouzel, co znám. Zaštítil jsem celou vesnici magickým štítem a dalšími kouzly. Zesílili jsme opevnění a postavili lučištníky k hradbám. Potom jsme čekali, až naši útočníci něco podniknou. Věděl jsem, že se vůdce té armády nakonec ukáže a řekne nám, abychom mu vydali to žezlo a potom že se zřejmě strhne lítý boj, ale stalo se něco mnohem horšího. Něco, co jsme ani v nejhorších nočních můrách nečekali. Večer toho dne, kdy už jsme byli maximálně připravení na nadcházející střet, se celá jejich armáda přesunula na dostřel k našim hradbám. To by samo o sobě nebylo zase tak strašné, ale potom z jejich řad vyjel na koni čaroděj. Jediným mávnutím ruky okamžitě zrušil veškerá má kouzla a zablokoval i moji samotnou magii. Druhým jednoduchým gestem znehybnil všechny bojeschopné muže ve vesnici. Potom dalším kouzlem rozdrtil bránu vesnice na třísky a přijel přímo až ke mně! Podíval se na mě svýma planoucíma očima, plnýma smrtící jistoty a chladně mi sdělil, že mám dva dny na to, abych mu vydal žezlo temnoty, jinak že rozdrtí Warhelm na prach. Byl jsem ukázkou jeho moci tak ochromen, že jsem strachy nemohl ani mluvit. Nikdo nemohl nic dělat. Všichni ve vesnici byli magicky znehybněni!“

                Chvíli nic neříkal, vypadalo to, jako by sbíral sílu k dalšímu vyprávění. Potom zvedl hlavu a dodal: „Ten čaroděj se představil jako Urd-tzzes-vort-ex-tor“

                Dalial se chabě usmál : „To…to není možné! Urd je jenom legenda! Už když byl praděd mého praděda malý, strašili ho rodiče touhle pověstí! I já ten příběh znám! Urd-tzzes-vort-ex-tor je mág z jiné dimenze. Je to zhmotnění dávného boha smrti a války! Kdysi na úsvitu věků se mu podařilo povstat a zjevit se na zemi. Začal vraždit, po celém světě šířil hrůzu a děs. Největším paladinům celého světa se tehdy podařilo povolat na svět samotného boha života a s jeho pomocí Urda porazili, oslabili a poslali do jiné dimenze. V boji proti němu tehdy zemřela víc jak polovina celé planety! Pouhým pohledem drtil skály a pohybem ruky zvedal oceány a zaplavoval jimi celé země! Není možné, aby se vrátil! Při boji s jiným bohem tehdy ztratil svoji moc!“

                Astra s Kergonem se na sebe zděšeně podívali.

                Sarmael přikývl. „Ale ano. Určitě je to on. Je zpátky. A i když přišel o většinu své síly, na zemi není mocnější bytosti, která by ho zastavila. Obětováním žezla temnoty na oltáři zla by získal zpět svoji nadlidskou moc. Byl by potom stejně silný jako kdysi. Normálního člověka s nedostatkem čarodějné síly by takový rituál proměnil v obrovskou, nepřemožitelnou stvůru, která by jen ničila a vraždila. On má dost moci na to, aby tu sílu dokázal ovládnout a neproměnil se. Momentálně na světě není nic, co by ho zastavilo.“

                Dalial se chytil za hlavu. Nevěděl, co si teď má myslet. Všechno to znělo tak neskutečně… „Jak je možné, že se vrátil? Co proti tomu můžeme dělat?,“ zeptal se s hrůzou v hlase.

                „Nevím, jak je to možné. Ale je jisté, že je to on. Měl na oděvu svůj znak. Zlatý trojuhelník s kolečkem uvnitř. Znak, který znamená nezničitelnou vesmírnou sílu. Opatřuje jím své poskoky, aby každý věděl, že jejich pánem je smotný Urd-tzzes-vort-ex-tor,“ dodal Sarmael.

                Dalial se podíval na své společníky: „Tak teď už to dává smysl, ten neznámý kmen orků…Teď už víme proti čemu stojíme.“ Dalial schoval obličej do dlaní.
                Astra i Kergon vypadlai přinejmenším ochromeně.
                Sarmael jenom tiše seděl a čekal, až se s tím všichni vyrovnají.

„Myslel jsem, že je to jen legenda…,“ zaůpěl tiše čaroděj. „To znamená, že Warhelm…a potom i celý svět…je odsouzený k záhubě?”

                Sarmael nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Ne, celý svět ne. Pokud zničíme nebo obětujeme žezlo temnoty my, nebude Urd moci získat zpátky svojí sílu a svět zůstane ušetřen. Zřejmě stihne zničit Warhelm, ale bez moci žezla se bude muset vrátit zpátky do své dimenze. Dokud nenajde jiný způsob, jak se vrátit na zemi. Ale pokud chceme Warhelm zachránit, je jen jediná šance. Podej mi žezlo.“

                Dalial poslechl a s obavami čekal na mistrův plán.

                Sarmael se podíval na žezlo. Bylo celé černé a vyzařovalo negativní magickou auru. Potom se podíval zpátky na Daliala: „Urd neví, že jsem se teleportoval na tohle místo. Stále ještě čeká před Warhelmem. Zřejmě nechce zaůtočit hned, nevím proč. Možná chce zatím jen získat to žezlo a s ničením začít teprve až bude naprosto nepřemožitelný. Je jen jediná šance, jak se s ním vypořádat. Porazit ho může jenom mág, který je stejně silný jako on sám. Ale já na něj nestačím. Budu muset obětovat žezlo temnoty na oltáři zla. Vím, že se můžu proměnit ve zrůdného, bezmyšlenkovitě vraždícího démona s nadlidskou silou, ale také tu sílu můžu získat, aniž by se mi cokoliv stalo. Vím, že na to abych to zvládl, mám dost moci. Musím to udělat. Jenom tak zachráním Warhelm před zkázou.

                Dalial propadl panice.
                Astra ani Kergon ještě nezažili, aby čaroděj ztratil byť jen něco ze svého pověstného klidu a chladného uvažování. Teď k tomu došlo.

                „A…ale co když se to NEPOVEDE? Rituál by tě přetransformoval v ukrutnou zrůdu, která by do několika dní zničila svět! A víš přece, co se stane, kdybys jenom sáhl na oltář? To nesmíš udělat! Sarmaeli…to nesmíš dopustit!,“ vysoukal ze sebe mág.

                Kergon i Astra napjatě poslouchali. Teď se snad dozví to přísně střežené tajemství, které jim Dalial celá dlouhá léta musel tajit. Nikdy jim nechtěl povědět, proč se Sarmael nesmí dotknout oltáře světla ani temnoty. Teď to tajemství zřejmě konečně vyjde na povrch.

                Sarmael se zastavil před oltářem zla a přísně na Daliala pohlédl. Potom promluvil a jeho slova se obrovskou síní rozléhala jako poslední boží ortel: „Vím, co se stane. Pokud započnu u obětní desky rituál, tak ztratíš všechnu svoji kouzelnou moc. Už nikdy nebudeš moci kouzlit. Bude z tebe jen obyčejný člověk, Daliale.“         A bylo to venku. Oba dva na mága hleděli s hrůzou v očích. Astru ani Kergona by ve snu nenapadlo, že už je čaroděj nikdy nepodpoří svými kouzly, která oběma už mnohokrát zachránila život.

                Dalial došel až k Sarmaelovi. Za chvíli se mu po boku objevila i Astra s Kergonem. Všichni tři s hrůzou hleděli na svého mistra, který je už od mala vychovával a všechno je učil a teď se chystal ohrozit svůj život i bezpečí celého světa.

                Kergon se konečně zmohl na slovo: „Mistře, to nesmíš udělat! Nějak toho Urda přemůžeme! Jak jsi říkal, dlouho na tomhle světě nevydrží, bude se muset vrátit do své dimenze, nějak ho zadržíme, zabráníme mu zničit Warhelm! Než přes nás projde, tak zmizí zpátky do svého světa!“

                Sarmael v úsměvu zakroutil hlavou: „Kergone, ty už rozum asi nikdy nepobereš! Urd by nás všechny rozdrtil jako hmyz. Nemáme proti němu nejmenší šanci. Není jiná možnost. Když se mi ten rituál povede, budu mít sílu s ním alespoň bojovat.“ Otočil se na mága: „Daliale, je mi líto, že přijdeš o svoji kouzelnickou moc, ale pokud chceme, aby naše vesnice… ale i celý svět, přežil Urdův útok…“ větu nedokončil a místo toho mu položil ruku na rameno.
                Dalial pochopil, že se opravdu nic jiného nedá dělat. Pokud ho nezabijí teď, Urd se vrátí jindy a bude ještě mnohem mocnější.

                Sarmael položil žezlo temnoty na oltář. „Je čas,“ pronesl chladně. Naposledy se podíval na statného bojovníka. Ten byl naprosto zmatený a nevěděl, co má říct.

                „Kergone…,“ začal pomalu Sarmael. „Pokud se ten rituál náhodou nepovede…pokud se začnu měnit…tak mě zabij a všichni tři utečte co nejdál odtud. Co nejdál od Warhelmu.“

                „Zabít…ale…to ne!,“ vyhrkl. Podíval se tázavě na Daliala. Ten jenom nehybně stál a čekal. Kergon si všiml, že se čarodějovy prsty pohybují a vytvářejí nějaké znaky. Dalial se pokouší o poslední kouzlo. Bojovník sice vůbec nechápal, co chystá, ale jako vždy mu plně důvěřoval.

                Sarmael se otočil k oltáři. Zhluboka se nadechl. Položil žezlo na obětní desku a rukama se chytil za její okraje. Potom začal pomalu, tajemně hlubokým hlasem pronášet slova obětního rituálu. Žezlo vzplálo.

                Dalial vykřikl bolestí a zhroutil se k zemi. Tam se chytil za hlavu a bolestně sténal. Začala okolo něho proudit aura magické moci. Válel se v křečích na zemi a řval, jako kdyby mu trhali ruce.

                Astra se k němu sehnula a podepřela mu hlavu. Mág se nepřestával zmítat v agonii. Zděšeně vzhlédla ke Kergonovi.

                Bojovník se strachem v očích odpověděl: „Ztrácí svou magickou sílu…“ Hlas se mu při tom třásl a nevěděl, jak se má zachovat. Podíval se na Sarmaela. Mistr se držel oltáře a pronášel tiché věty v nějakém neznámém jazyce. Žezlo temnoty se začalo tavit a planulo nepřirozeným ohněm. Modlil se ke všem bohům, aby se mu obřad povedl. Zatím to vypadalo nadějně. Žezlo se roztékalo po celé obětní desce a plameny šlehaly stále výš. Z plamenů vyšlehly víry magické moci a začaly se vsakovat do Sarmaelova těla. Kergon sevřel obouručák tak pevně, až ocel zavrzala: Tohle se mu vůbec nelíbilo. Sice nerozuměl všem magickým úkonům, ale tohle bylo ještě mnohem horší. Cítil, že něco není v pořádku. Byl to koneckonců obřad na oltáři zla, i když prováděný za dobrým účelem. Podíval se na Astru, která se snažila uklidnit zmítajícího se Daliala, ale marně. Čaroděj i přese všechnu svoji bolest formoval mezi prsty nějaké zaklínadlo. Viděl, jak se namáhá. Magická moc ho pomalu opouštěla. Až obřad skončí, nebude ji mít už ani špetku.

                Oltář planul nečistou mocí. Žezlo bylo už téměř rozpuštěné. Sarmael pronášel tajemná slova stále hlasitěji a do jeho těla proudilo stále více a více nadlidské moci.

                A pak se stalo to, čeho se všichni obávali. Sarmaelova kůže začala praskat. Objevily se kostní výrůstky podobné klům. Jeho tělo se začalo pokrývat šupinami. I v modře zahalené síni bylo poznat, že jsou rudé. Mistr začal růst a sílit. Měnil se v pekelného démona.



                                                                             *  *  *

                Astra pomalu vstala od čaroděje a s čirou hrůzou v očích sledovala přerod jejich milovaného mistra v démona. Rychle se podívala na Kergona. Ten taky jenom stál a jako zařezaný, neschopný cokoliv podniknout,  sledoval umírat jejich poslední naději na záchranu Warhelmu a celého světa.
                Vzpomněl si na Sarmaelova slova. Věděl, co musí udělat. Ale ani on, ani Astra nechtěli útočit na člověka, který je vychoval. Jejich mistr se měnil v nečistou zrůdu. Poslední šance selhala, ale Kergon nebyl schopný pozvednout meč. Oba jen stáli a ochromení hrůzou sledovali, jak démon roste a sílí. Přesto, že ho měli zabít, to nebyli schopni udělat.

                Démon, který kdysi býval Sarmaelem, pokračoval v rituálu. Ze zad mu vyrazili bílé kly. Netvor se otřásl a mohutně zařval.

                Jeho nelidský řev Astru probral. Instinktivně sejmula luk. Nechtěla mu ublížit, ale byla to pudová reakce.

                Netvor to pochopil jako hrozbu. Přerušil rituál a otočil se od oltáře. Stanul před Astrou v celé své hrůznosti. Celé tělo měl rudé, šupinaté a porostlé kostěnými ostny. Z hlavy mu trčely dva dlouhé, zakroucené rohy. Lučištnice ztěžka polkla a při pohledu do jeho žhnoucích očí se jí rozklepala kolena.

                Díky tomu, že byl rituál přerušen, se Dalial probral z utrpení a vyškrábal se na nohy. V ruce stále ještě z posledních magických sil formoval zaklínadlo. Točila se mu hlava a bylo mu špatně. Viděl jen, jak Sarmael, téměř kompletně proměněný v ukrutnou nestvůru přišel k Astře a ohromným pařátem s dlouhými masivními drápy se po ní ohnal.
                Démonova rána lučištnici roztrhla hrdlo a obličej. Z krku jí vyletěl hustý cákanec krve. Spadla na zem a zůstala ležet. Z roztrženého hrdla tekla proudem krev a vytvářela pod ní louži. Z očí ji tekly slzy. Nemohla se nadechnout a cítila ukrutnou bolest okolo krku. Nedokázala uvěřit tomu, co jí Sarmael provedl. Začala se dusit svou vlastní krví a v posledním záchvěvu vědomí ji došlo, že si pro ní jde smrt. Potom se přestala hýbat.

                Když to Kergon uviděl, nadskočil hrůzou a zařval její jméno. Nemohl tomu uvěřit. Smrt lučištnice byla ta nejhroznější věc, jakou v životě zažil. Zaplavil ho vztek.

                Démon se otočil a klidně se vrátil k oltáři dokončit rituál.

                Dalial vytřeštěně hleděl na Astru, nehybně ležící na zemi v kaluži krve a s roztrženým krkem. Přinutil se potlačit paniku. Naposledy pohnul prsty a konečně dokončil zaklínadlo. Okolo něj a lučištnice se vytvořila ochranná magická bariéra. Sklonil se a zvedl Astru do náruče. „To kouzlo vydrží jen deset vteřin,“ zařval ochraptěle na bojovníka.

                Kergon pozvedl meč a postavil se mezi ně a démona. „Vypadněte odtud!,“ sdělil mágovi chladně.

                „Zabije tě!,“ vyštěkl mág.

                „Tak už padej!,“ zařval rozhodně Kergon.

                Dalial pochopil, že nemá na výběr. Lučištnice umírá. Musí ji odsud dostat, než skončí trvání ochranného kouzla. Otočil se a s Astrou v náručí co nejrychleji utíkal ven z kostela.

                Démon se otočil od oltáře. Pozvedl pařát a pronesl pár magických slov. Proti utíkajícímu čaroději vyšlehl proud plamenů, které ale při dotyku s jeho tělem pohltil magický štít. Netvor zavrčel zklamáním a otočil se zpátky, aby dokončil rituál.

                V tu chvíli už Dalial s Astrou v náručí vybíhal ze dveří ven. Čaroděj se naposledy otočil: „Kergone!, nesmí dokončit ten obřad!,“ zvolal a zmizel venku.

                Kergon s démonem osaměli. Obrovskou síní se rozléhala slova rituálu, pronášená strašidelným, pekelným hlasem mocného démona. Tohle už nebyl Sarmael. Kergon se pokoušel uklidnit třesoucí se ruce. Srdce mu bušilo jako o závod. Poprvé měl z nějakého nepřítele strach. Věděl ale, že když okamžitě něco nepodnikne, tak je všechno ztraceno. Teď na něm závisel osud celého světa. Dýchal zhluboka, aby se uklidnil. Vykročil k démonovi. Na chvíli zalitoval toho, že tu s ním není Dalial. Ale musel to zvládnout bez něj. Nábožné ticho rozlehlé kostelní síně narušovala jen slova rituálu a zvuk Kergonových bot, kráčejících po dlažbě. Bojovník sebral všechnu odvahu a poklepal netvorovi čepelí na rameno. „Tak pojď, bastarde!,“ vyzval ho a postavil se do střehu.

 

 

*  *  *

                Dalial proběhl hlavními dveřmi a co nejrychleji utíkal k lesu. Nebylo to snadné, protože v náručí držel těžce zraněnou Astru. Ta rána vypadala opravdu ošklivě. Na rukou cítil její krev. Stále se mu hlavou honily události několika posledních minut. Legendární temný čaroděj se vrací. Svět je odsouzen k záhubě. Jejich vesnice pravděpodobně také padne jeho rukou. Mistr Sarmael se změnil v démona se sílou zničit svět. Kergon se s ním pokusí bojovat a bude ho muset zabít. Pravděpodobně při tom sám zemře. A ještě ke všemu mu v náručí umírala Astra. A navíc, za několik minut kompletně ztratí své čarodějnické nadání. Teprve teď si plně uvědomoval hrůznost všech těchto událostí. Zastavil se u prvního stromu a třesoucíma rukama položil Astru do trávy. Tiše se začal modlit za její život. Kusem látky jí obvázal krk, doufaje že alespoň trochu zpomalí krvácení. Hadr okamžitě prosákl a zrudl.

                Astra s sebou škubla a na chvíli nabrala vědomí. Z úst jí vyteklo trochu krve. Natáhla ruce a křečovitě Daliala objala kolem krku. S urputnou naléhavostí mu pohlédla do očí. Snažila se promluvit, ale bylo slyšet jen slabé zachraptění. Dalial v jejím pohledu poznal, že mu chce říct něco moc důležitého. Ale potom se jí ruce i hlava svezli na zem a zůstala nehybně ležet.

                Dalial neměl čas přemýšlet o tom, co se mu pokoušela sdělit a plně se soustředil. Snažil se rozvzpomenout si na nějaké léčivé kouzlo, kterým by jí mohl zachránit život. Byl k smrti vyčerpaný z předešlého úniku své moci a nebyl si jistý, jestli vůbec nějaké kouzlo, které by lučištnici uzdravilo, zná. Horečnatě pátral ve své mysli po nějaké vhodné magické formuli. Šlo to ztěžka, protože z něho rituál vysál téměř všechnu magenergii. Potom mu hlavou konečně probleskla ta správná myšlenka. Sklonil se nad Astrou, položil jí obě ruce na krk a ze zbývajících magických sil začal odříkávat své poslední kouzlo.

 

*  *  *  *

  
                Dotyk chladné oceli na rameni netvora vyrušil od obřadu. Mysl mistra Sarmaela byla totálně zničena, v jeho těle převládala pouze démonická touha ničit a zabíjet. Hluboce zavrčel a otočil se od oltáře, aby pohlédl na toho ubožáka, co se ho odvážil vyrušit.

                Kergon, křečovitě svírajíc meč, pomalu ustupoval před rozzuřeným démonem. Jejich pohledy se na okamžik střetly. Kergon v jeho rudě planoucích očích vyčetl absolutní, bezcitnou prázdnotu. Zhluboka se nadechl a smířil se s nadcházející smrtí. Přinutil se nemyslet na nic jiného než na boj.

                Netvor si se zavrčením protáhl záda a posměšně se podíval na bojovníka. V mozku mu kolovala jediná myšlenka : zabít vetřelce - dokončit rituál - vyhladit svět. Suveréně přikráčel k bojovníkovi a pohrdavě si ho změřil. Kergon stál nehnutě, jakoby ho démonův pohled na místě zmrazil. Démon sevřel pařát v pěst. Svaly na jeho ruce se napnuly téměř k prasknutí. Potom se na Kergona krutě zamračil a ohromnou rychlostí proti němu vymrštil sevřenou pěst.

                Bojovník ráně instinktivně nastavil meč, ale síla té mohutné rány mu ho vyrazila z rukou a samotného Kergona odmrštila přes celou síň až na protější zeď. Ze zdi se odrolila omítka a kusy kamení. Kergon cítil, že se mu při prudkém nárazu zlámaly snad všechny kosti v těle. V hlavě mu příšerně hučelo, jako kdyby měl rozseknutou lebku. Sesunul se na zem a zůstal ležet. Na zdi po něm zůstal krvavý flek, který v malých potůčcích stékal dolů. Zvedl hlavu a sáhl si na zátylek. Podíval se na svojí ruku – viděl čerstvou krev. Najednou mu došlo co to znamená. Ochromila ho hrůza v pomyšlení, že má prasklou lebku. Pokud se mu zatmí před očima, tak zemře a nebude už nikoho, kdo by zastavil démona před zničením celého světa. Při té myšlence se mu ještě víc zatočila hlava a udělalo se mu špatně. Prudce zavrtěl hlavou. Žádná temnota nepřišla, tak snad není smrtelně zraněn. Pokusil se vstát, ale nešlo to. Ostrá bolest, projíždějící celým jeho tělem mu v tom zabránila. Ze všech sil se převrátil na bok. I přes jeho krev, která mu stékala do očí, viděl démona jak se vrací k oltáři. To se nesmí stát. Nesmí dokončit ten rituál. Kergon se zapřel o meč a s hlasitým sténáním se pomalu drápal na nohy. Zlomené žebro se mu zarývalo do boku a z úst mu vytékala krev. Když konečně stál, ucítil ostrou bolest v hlavě a celý svět se s ním zatočil. Křečovitě se zapřel o meč, aby to s ním neseklo o zem. Zranění na zátylku muselo být vážné – v uších mu pískalo, v hlavě příšerně hučelo a celý svět byl pro něj naprosto zastřený. Všechno viděl rozmazaně a všechny zvuky slyšel jakoby z velké dálky. Démonovo odříkávání rituálu se k němu dostávalo jako ozvěna z dalekých hor. Prudce zamrkal očima a zavrtěl hlavou, aby odehnal slabost. Přes krvavý opar na svých očích zahlédl démona, jak se stále zvětšuje a nabývá na síle. Celá ta scéna pro něho byla rozmazaná a nejasná. Pokusil se potlačit nevolnost a opírajíc se o meč, začal se belhat k netvorovi. Hlavu už měl naprosto prázdnou. Nevnímal svět, nevěděl už ani kde je, kdo je a proč tu je. Cítil jenom jedinou myšlenku – bojovat s netvorem. Věděl, že další Sarmaelův útok ho jistě zabije. Byl zázrak, že přežil byť jen jedinou démonovu ránu a to byl mnohem odolnější než všichni ostatní bojovníci. Ale neměl na výběr. Jediná šance jak zachránit svět bylo netvora zabít. Kergon ale znal své meze a věděl, že proti němu nemá nejmenší šanci. Jak postupoval, blížil se stále víc k netvorovým zádům. Zemřít v boji je ale lepší, než z něho utéct. Ztěžka zvedl meč nad hlavu a tělo mu zaplavila ostrá vlna nepředstavitelné bolesti. Zlomené žebro se mu zarylo do plic a z nosu a úst mu vytekl další potůček krve. V děsivé agonii zařval válečný pokřik a největší možnou silou sekl démona přes záda.

                Nic se nestalo.

                Žádná krev, žádné zranění. Démon už je nesmrtelný. Když si to Kergon uvědomil, ztratil i poslední jiskru naděje. Teď už není žádná šance jak zvítězit. V očekávání smrti se kompletně podvolil své bolesti. Tělem mu opět projela ostrá bolest a před očima se mu zatmnělo. Upadl do milosrdné nicoty a v bezvědomí se zhroutil k démonovým nohám. Teď už zkáze nestálo nic v cestě.

                Démon potěšeně zavrčel a při tom odhalil tlamu plnou dlouhých tesáků. Jednou rukou zvedl Kergonovo zkrvavené tělo do vzduchu a zesílil stisk. Dělalo mu ohromnou radost, když uslyšel jak v něm zakřupaly kosti. Mohl by ho bez námahy rozmáčknout jako shnilou jahodu, ale to nebylo potřeba. Byl už stejně beztak mrtvý. Místo toho se rozpřáhl mohutnou paží, jako kdyby házel míčkem a mrštil bojovníkem až ke schodům ochozu. Démonovi dělalo dobře, když mohl prznit mrtvoly a proto se volným, nenuceným krokem vydal k ležícímu tělu. Dlaždičky kostelní podlahy se pod jeho vahou lámaly a drtily. Byl už velice mohutný, čtyři metry vysoký a samý sval. Rituál sice ještě nedokončil, ale i tak už měl sílu lámat skály.

*  *  *

                Navzdory mnoha příšerně vypadajícím zraněním se Kergon probral k vědomí. Už nevnímal nic : ohromnou bolest, agonii zaplavující jeho hlavu, ani okolní svět. Matně si uvědomil, že za sebou slyší nějaké kroky. Vzpomněl si na démona. Pud sebezáchovy mu napověděl, že musí pryč, ale nemohl hýbat tělem. Netvor ho za pár vteřin dožene a dorazí. Pokusil se uklidnit změť smrtelných myšlenek a metodicky pátral po možnosti záchrany svého života. Podařilo se mu otevřít krví slepená víčka a první co spatřil, bylo schodiště vedoucí nahoru na ochoz, lemovaný sochami svatých. Začal se plazit nahoru.

                Démon kráčel pomalu za ním a příšerným, nepozemsky znějícím hlasem se mu posmíval.

                Kergon ho vůbec nevnímal. Vyplazil se až na ochoz a pokračoval po něm dál, na druhou stranu, kde tušil jeho konec a druhé schodiště, vedoucí zase dolů. Věděl, že jen oddaluje chvíli své smrti. Není tu nikdo, kdo by ho mohl zachránit. Vzpoměl si na Daliala, který už nebude nikdy čarovat a na Astru, která už je pravděpodobně mrtvá. Zaplavil ho příšerný vztek, který ale nedokázal přehlušit nepředstavitelnou bolest, kterou prožíval. Musel mít všechny kosti na prach. Už nemohl dál. Uprostřed ochozu se zastavil. Chtěl vstát a přijmout svoji smrt ve stoje, ale všechno co dokázal, bylo vyškrábat se na nohy a kleknout si na kolena. Při tom se mu obrátil žaludek a začal prudce zvracet krev. Bojoval s mdlobou a cítil, že když teď ztratí vědomí, už se nikdy neprobere. A on nechtěl zemřít v bezvědomí. To není smrt pro bojovníka a už vůbec ne pro barbara.

                Nesmrtelný zplozenec pekel kráčel po ochozu za ním a při tom shazoval sochy z okraje dolů, kde se roztříštili na kusy. Zastavil se těsně před Kergonem, malátně klečícím v kaluži vlastní krve a svým nepozemským hlasem se mu z plných plic zasmál. Potom promluvil svým odporně hlubokým hlasem : „Byl jsi statečný, ale hloupý, že ses mi odvážil postavit. Každý bojovník se při pohledu na mě sesype hrůzou, ale ty jsi mně urazil tím, že ses pokusil bojovat. Za to tě budu zabíjet pomalu a potom sežeru tvoji duši, která bude navěky trpět v pekle. Podobně jako jsem to udělal s duší Sarmaela, do kterého jsem se proměnil. Bylo to snadné – neměl dost kouzelnických sil, aby ovládl moc žezla a udržel si démony od těla – jeho chyba. Jeho duši jsem roztrhal na kusy, takže bude navěky trpět v nepředstavitelné agonii, kterou si žádný člověk nedokáže ani představit. Byl to prostě slaboch. V jeho myšlenkách jsem vypátral, že tebe a toho čaroděje od mala vychovával. Ani se tomu nedivím, jsi stejný ubožák, jako byl Sarmael. A teď zabiju i tebe a hned potom toho mága, co přišel s tebou. Jeho smrt si pořádně vychutnám tak, jako teď tu tvoji a vaše duše budou řvát bolestí až do skonání věků.“ Démon skončil svůj projev a pohlédl na své dlouhé, ostré drápy, kterými Astře rozpáral hrdlo. Potom se labužnicky podíval na Bojovníka, který přímo láklal, aby ho jimi probodl skrz na skrz.

                V Kergonovi vřel vztek z toho, co právě slyšel. To, co provedl jeho mistrovi přece nesmí zůstat nepotrestáno! A jakým způsobem se mu vysmíval. A teď, na dovršení toho všeho, chce zabít jeho i Daliala a zničit jejich duše. Mysl mu zaplavil ukrutný, vražedný vztek, když v tom to ucítil : Oči mu pekelně zrudly, tak jako démonovi. Přestal vnímat veškerou bolest, necítil svá zranění a do svalů mu začala proudit nová síla. Na mysli mu vytanula jen jediná myšlenka : zabíjet.

                Proměnil se v bersekra.

                Kergon kdysi slyšel, že když je barbar zachvácený zuřivostí bersekra smrtelně zraněn, či dokonce zabit, dokáže ještě i několik minut po smrti ovládat své svaly, válečnické instinkty a bojovat. S hořkostí mu došlo, že je to nyní zřejmě i jeho případ. Vstal ze země, postavil se na nohy a do pravé ruky uchopil meč. Levou ruku vzteky sevřel v pěst a než se démon z této nenadálé změny situace vzpamatoval, zarazil mu meč hluboko do těla. Nemělo to však žádný efekt. Démona nebylo možno zranit, ale Kergon se rozhodl, že mu svoji duši nedá zadarmo. Věděl, že je to zbytečný boj, ale zuřivost bersekra mu nedovolí přestat, dokud nepadne mrtev k zemi.

Netvor se po něm bleskurychle ohnal pařátem, ale Kergon byl ještě rychlejší a stihl uskočit stranou. Před dalším úderem se sehnul, vytáhl mu meč z těla a prudce ho sekl do kolene. Neobjevila se žádná krev, žádné zranění, dokonce ani malý škrábanec. Bylo to jako kdyby sekl do vzduchu. Démon se jeho marné snaze rozchechtal. Kergon uskočil dozadu a napadlo ho, jestli nebude lepší zabít se sám. Ukončil by tohle trápení a démon by alespoň nemohl získat jeho duši. S hrůzou si uvědomil, že je to vlastně jediné schůdné řešení. Smířil se s osudem, dal světu poslední sbohem a na nic už nečekal. Opřel hrot čepele o svoji zbroj, přesně na místo, kde má srdce. Sevřel pevněji jílec meče a zavřel oči. Teď nebo nikdy…….

                V tom mu v hlavě zazněla démonova slova: „Jsi ubožák,tak jako Sarmael…“

                V té chvíli si také uvědomil, co vlastně dělá. Místo aby zemřel v lítém boji, to chtěl vzdát a zabít se sám. Ohromná bolest v těle a vědomí jeho neodvratné smrti ho k tomu málem dohnaly. To nesmí udělat. Rozhodl se, že takovou radost démonovi neudělá. Bude bojovat až do konce, ať si už s jeho duší netvor udělá co chce, nejdřív ho ale bude muset zabít.

                Znovu zaútočil na démona. Několikrát se mu ho podařilo zasáhnout, několikrát netvor jeho ránu zastavil vlastní paží, ale po celou dobu jejich souboje se démon jen škodolibě smál. Mohl toho bojovníka už dávno jednoduše zabít, ale ještě před tím ho chce úplně vyčerpat. Bude to tak mnohem zábavnější. Kergon ho bodl do boku a rychle se odkulil několik metrů od něj.

                Démon byl stále naprosto nezraněný. Neměl ani nejmenší škrábanec. Na druhou stranu Kergon by měl být na první pohled už dávno mrtvý. Potrhaná kroužková zbroj na něm už nechrastila, ale odporně čvachtala, protože veškeré jeho oblečení i zbroj samotná, byli prosáklé krví jeho vlastní, i krví jeho nepřátel. Kergon byl od ní odshora dolů kompletně rudý. Krev na něm hrála všemi odstíny podle toho, jestli byla zaschlá, nebo čerstvá. Navíc měl spoustu sečných i tržných zranění, která mu stále krvácela a z boku mu vylézalo ven žebro. Obličej měl samou modřinu a šrám, z čela a brady mu stále odkapávala krev, nemluvě o ráně na zátylku. Při každém pohybu z Kergona na zem odkapávaly další cákance krve. Pokud ho dřív nezabije nesmrtelný démon, tak zemře na následky svých ohavných zranění krátce poté, co skončí zuřivost bersekra.

                Nesmyslný, naprosto marný boj pokračoval dál. Kergon zběsile zašermoval mečem a pokusil se dostat nepříteli za záda. Ten se po něm - jakoby znuděně - ohnal pařátem a zasáhl bojovníka do ramene. Z bojovníkovy paže vycákl vodotrysk krve a náraz pařátu ho odmrštil na zeď, přímo pod klenutým oknem. Démon neváhal a pokusil se k ní Kergona pěstí přibít. Bojovník ale na poslední chvíli uhnul a celá netvorova paže se zabořila do zdi. Démon ji bez minimální námahy prudce uvolnil a vytrhl při tom ze zdi několik kamenných štuk, které se s ohromným rachotem sesypaly na ochoz. Kdyby před nimi Kergon neuskočil, už by pod nimi ležel rozdrcený na zemi. Ve zdi teď zela velká díra, kterou bylo možno vidět ven. Dřevěná podpěra nad tímto novým otvorem praskla a na podlahu ochozu se vyvalili další bloky kamene a zároveň s nimi se vysypalo i čtyři metry vysoké, barevně vykládané okno. Sprcha střepů se snášela na démona, ale ten tomu nevěnoval nejmenší pozornost. Pobaveně cenil tesáky a prohlížel si Kergona. Dírou po velkém okně teď na ochoz dopadaly sluneční paprsky, které rozehnaly modrý přísvit způsobený dalšími okny a Kergon mohl konečně spatřit v plné kráse démonovu šupinatou, kovově se lesknoucí rudou kůži. Ale teď nebyl čas prohlížet si svého nepřítele. Kergon stále přemýšlel nad tím, jestli by démona mohla zranit třeba nějaká magická zbraň. Ale záhy si uvědomil jak naivní je ta myšlenka. Nic takového po ruce neměl. Pocit absolutní bezradnosti v něm stále rostl. Jeho síla i reflexy mu byly vlastně na nic.

                Démon si na hrudi zkřížil ruce a potom opět promluvil: „Aby sis nemyslel, že ti nedávám šanci, ubohý lidský červe, tak se teď nebudu hýbat, ani odrážet tvé útoky. Nebudu se vůbec bránit a ty na mě zatím můžeš vyzkoušet všechno, co umíš. Potom tě zabiju. Musím totiž dokončit rituál. Nemám čas si tu s tebou hrát celé odpoledne. …Začni!“

                Netvorův hlas duněl jako samo peklo. Kergonovi bylo jasné, že si z něho netvor dělá srandu. To ho rozzuřilo ještě víc. Přijal jeho výzvu a prudce zaútočil. Sekal do démonova těla ze všech stran, jak jen nejsilněji to šlo. Dával do svých zásahů všechnu svoji sílu. Zabodl mu meč do těla a táhl nahoru ve snaze rozpárat mu břicho. Meč sice zmizel v jeho těle, ale jako obvykle - nezůstalo po něm žádné zranění. Kergon už nevěděl, co má zkusit. Jeho mysl byla těmi neúspěchy naprosto vydeprimovaná. Prosil nebesa, aby mu seslali nějakou magickou zbraň, nebo něco, čím by mohl démona zabít. Netvor se celou dobu jen pobaveně chechtal a sledoval barbarovy marné pokusy o jeho zabití. Kergon vyzkoušel všechno i když věděl, že to nebude mít žádný účinek, ale nevěděl co jiného má dělat. Zkusil každou fintu, bodal i sekal do démona ze všech stran, bodal ho do očí, zkoušel mu i useknout hlavu, ale démon se jen smál. Kergon od něho odstoupil, opřel se o meč a začal zběsile oddechovat. I zuřivost bersekra měla své meze. Začínal se cítit unavený, ale byl za to rád. Prohlédl si své zkrvavené a rozsekané tělo – byl rád že necítil bolest. Kdyby nebyl ve stavu zuřivosti, bylo by už po něm.

Už měl dost. Rozhodl se to uzavřít. Rozběhl se proti netvorovi, těsně před ním vyskočil vysoko do vzduchu a zabodl mu meč až po jílec do krku. Nohama se odrazil od jeho hrudi a přemetem vzad se dostal z jeho dosahu. Dopadl na jedno koleno a strhl pohled zpátky na svého nepřítele. Čekal, co se bude dít.

                Démon si nevzrušeně vytáhl meč z krku a mezi dvěma prsty ho zlomil vejpůl. Na krku samozřejmě neměl žádnou jizvu. Opět promluvil a pobavený ton z jeho hlasu nadobro zmizel: „Jak jsem řekl. Dal jsem ti šanci – a teď tě zabiju.“ Pozvedl pařát nad hlavu a kráčel k bojovníkovi. V jeho očích už byla jen nemilosrdná prázdnota, ani stopa po radosti z předchozí sadistické zábavy.

                Kergon byl beze zbraně. Démon se k němu blížil, připravený rozseknout ho svým pařátem s dlouhými drápy, ostrými jako kosa. Pud sebezáchovy mu nedovolil tam jen tak stát a čekat tiše na smrt. Spěšně se rozhlédl po ochozu. Pátral po něčem, co by mu mohlo posloužit jako provizorní zbraň. Zrak mu utkvěl na soše dávné svaté modly. Byla to jediná socha, kterou démon nesrazil z ochozu. Byl vytesán s knihou v podpaždí a pozvednutou rukou, jakoby někomu žehnal. Byl to nejspíš člověk, kterého tady dříve uctívali. Na tom teď Kergonovi nezáleželo. Vzal sochu za nohy a s námahou ji zvedl. Byla těžká jako kus skály, ale to mu nevadilo. Přiskočil k démonovi, mohutně se rozpřáhl a ohromnou silou o něj sochu rozbil. Tvrdý kámen narazil na netvorovo tělo a socha se rozletěla na kousky.

                Ale také se stalo něco, co Kergon v žádném případě nečekal : Netvor zařval bolestí. Z oka, do kterého se mu zarazila žehnající ruka staré modly, vytékal vařící zelený ichor. Démonova krev.

                Kergon nevěřil vlastním očím. Už byl nadobro smířen se smrtí. Věděl, že démona není možné porazit, ale teď krvácel a strašlivě řval.
                Vytrhl si kamennou ruku z oka a oběma pařáty se za něj chytil, aby zastavil vytékající proud ichoru.

                Kergonovi poskočilo srdce radostí. Teď měl naději démona porazit. Přece jen je naděje, že démona zabije a nedojde ke zkáze světa. Potom si vzpoměl na čaroděje Urda. No…možná ke zničení světa nedojde dnes. Do očí mu z rány na čele vtekla další krev. Otřel si jí hřbetem ruky, ale tím si na obličej rozmazal zase jenom další krev. Ale toho si nevšímal. Pohlédl na kusy kamene z rozbité sochy. Ihned mu došlo, co se stalo. Socha byla zobrazením svatého, který byl v tomto kostele uctíván. Došlo mu, že pekelného démona bude moci porazit svatou mocí. Proklínal se za to, že ho to nenapadlo dřív. Celou tu dobu měl okolo sebe zbraně k démonově porážce. Ale teď nebyl čas o tom přemýšlet.
                Netvor vstal, zaklonil hlavu a zařval tak hlasitě, že všechna zbylá okna v kostele explodovala a vysypala se ven.
                Kergon věděl, že teď si s ním už démon hrát nebude. Horečnatě pátral očima po nějakém svatém předmětu, který by mohl použít jako účinnou zbraň. Spatřil jí na druhé straně síně, u vstupních vrat. Obrovský dřevěný kříž, s vypodobením k němu přibitého svatého muže. Na nic nečekal a rozběhl se k němu jak nejrychleji uměl.
                Démon vztekle zavrčel a rozběhl se za Kergonem. Z důlku po jeho oku vyzařovala rudá záře a po tváři mu stékal ichor. Jak běžel, vylámané dlaždice mu odlétávaly od kopyt. Věděl, že musí bojovníkovi zabránit, aby se dostal k dřevěnému kříži u vstupních vrat.

                Kergon v životě neběžel rychleji. Slyšel za sebou démonův řev. Srdce mu bilo jako o závod. Už jen pár metrů a bude u kříže. Řev za jeho zády byl stále blíž a blíž. Přinutil se běžet rychleji, ale nešlo to. Byl už naprosto vyčerpaný. Konečně doběhl až ke kříži. Okamžitě se ho pokusil strhnout ze zdi, ale nešlo to. Byl přibitý. Kergonovi se hrůzou zastavilo srdce. Už je tak blíko…teď se to nesmí zkazit!

                Démon viděl, že Kergon doběhl ke svaté relikvii. Byl už jenom deset metrů od něj. Roztáhl své drápy, odrazil se a skočil přímo po bojovníkovi.

                Kergon slyšel tříštivý zvuk kopyt, odrážejících se od dlážděné podlahy. Pot se mu mísil s krví a stékal mu po celém obličeji. Zapřel se nohou o zeď. Sevřel kříž oběma rukama co nejpevněji a do zatáhnutí dal absolutně všechnu svoji sílu, možná i víc. Na zdi zahlédl stín démona, dopadajícího mu za záda.

                Hřebíky začaly vylézat ze zdí.
                Kergonovi se konečně podařilo kříž strhnout. Ve stejnou chvíli se za ním ozvala strašná rána. Démon dopadl přímo za jeho záda, s paží napřaženou, připraven jediným máchnutím ukončit bojovníkův život. Kergon se přikrčil a zabodl Třímetrový kříž do místa, kde předpokládal netvorovo srdce. Zajel tam jako po másle a z rány vystříkla hustá vlna vřícího ichoru. Kergon se odkutálel stranou, aby nebyl zasažen.

                Démon příšerně zařval a potom na místě explodoval. Výbuch provázela ohlušující rána. Kusy jeho těla a litry ichoru se rozletěly po celém kostele. Kergon padl k zemi a kryl si hlavu před padajícími kostmi a démonovou krví. Kusy dopadajícího masa pleskaly o podlahu a modlitební lavice.

                A najednou bylo ticho.

                Kostelní síň zaplňovalo jenom Kergonovo zběsilé oddechování. Bylo konečně po boji.

                Ohromná okna byla vymlácená, zeď probořená a všude krev, kosti, ichor a kusy masa. Ale konečně bylo všude ticho. Dneska už nebude žádné zabíjení, žádné souboje, nic. Kergona, vždy dychtícího po boji, by nikdy nenapadlo že bude takhle přemýšlet.

                Zvenčí bylo slyšet poklidné šumění větru a zpěv mnoha druhů ptáků. V dálce tiše bublala kašna, obsahující splašky orků a obrů.

                Bylo po všem.

                Kergon pomalu došel doprostřed sálu, kde ležela démonova hlava. Jeho kroky se hlasitě rozléhaly síní a vracely se k němu v posvátně znějící ozvěně. „Vyřiď v pekle pozdrav od Kergona,“ zašeptal chraplavě a potom hlavu rozdupl podrážkou okované boty. Po smrti už démon nebyl tak nezničitelný. Bojovník se ještě jednou rozhlédl po kostele a potom bezmyšlenkovitě odkráčel ven ke dveřím. Hlavu měl naprosto prázdnou, byl ještě v silném šoku z toho, co před chvílí prožil.

                V tom jeho tělem projela vlna příšerné bolesti a nezměrné agonie. Zuřivost bersekra se vytrácela. Podíval se na svá zranění, na žebro vylézající z boku. Uvědomil si, že teď zemře. Teď si teprve plně uvědomil, že ještě umřít nechce. Hlavou se mu honily myšlenky, co všechno ještě mohl udělat. Polila ho příšerná hrůza. Bolest začala ještě víc sílit. Vzpomněl si na Daliala. A na Astru. Začal se potácet ven z kostela. Ještě než umře, musí vědět, jestli lučištnice žije. Vymotal se ze dveří a ostré slunce ho udeřilo do očí. Pátral po okolí, spěšně otáčel hlavou ze strany na stranu, jestli jí nezahlédne a ochraptěle volal její jméno. Bolest sílila, v hlavě mu hučelo, svět se mu točil před očima a obrazy začaly potemňovat. Přes krev, která mu stékala do očí, už nic neviděl. Mozek mu vypovídal službu. Před očima měl temnotu a příšerná bolest ho srážela do bezvědomí. Už vůbec nevěděl kde je, nic neviděl ani neslyšel, jen to hrozné hučení v hlavě. Stále volal Astru, ale nebyl si jistý, jestli jenom nešeptá. Motal se stále dokola, vrávoral a potom si už jen matně uvědomil, že leží na zemi. Těsně předtím než ztratil vědomí, zahlédl skrz temně krvavý opar postavu v modré kápi s dubovou holí, jak ukládá nějaké tělo do trávy, běží směrem k němu a něco volá. Ale co - to už neslyšel.

 

                                                                     *  *  *

                Druhý den odpoledne Dalial sebral napůl rozteklé žezlo temnoty a tajnou chodbou v kostelní zdi vstoupil do tajného obětiště, kde ho na oltáři světla zničil. Temný čaroděj Urd teď bude muset čekat několik let, než se bude moci vrátit zpátky na zemi a najít způsob, jak znovu získat svoji galaktickou moc, kterou by rozdrtil svět na prach. Po obřadu se vrátil na palouk k lesu, kde už na něj čekala Astra.
                Seděla v trávě a přežvykovala své oblíbené kořínky. Její tmavě černá zbroj silně kontrastovala se světle zelenou trávou a pestrobarevnými květinami, mezi nimiž seděla. Okolo krku měla ovázaný kus čistě bílé haleny. Rána se jí pomalu hojila, ale mluvení a polykání ji pořád ještě činilo příšernou bolest. Vítr jí čechral neposedné vlasy a sluneční svit prozařoval její bledý obličej. Včera byla na pokraji smrti a ještě se z toho kompletně nevzpamatovala.

                „Zničil jsem žezlo. Úkol jsme splnili. Sarmael by na nás byl pyšný,“ řekl čaroděj a sedl si k Astře. Všiml si, že jí po zmínce o jejich mistrovi po tváři stekla slza. „Jak je mu?,“ zeptal se potichu a myslel tím Kergona.

                „Divím se, že vůbec ještě žije,“ šeptala Astra a držela se při tom za poraněný krk. „Kdybys ho včera ihned neošetřil a neměl u sebe tolik léčivých lektvarů, byl by na místě mrtvý...a já taky,“ dodala. „Oba ti vděčíme za život,“ zašeptala o poznání potišeji a ztěžka polkla. Obličej se jí při tom zkřivil bolestí. Přitulila se blíž k mágovi a pevně ho objala. Smutným pohledem se zadívala na kopec, za nímž leží Warhelm. Myslela na všechny, kteří tam teď marně čekají na Sarmaelův návrat a doufají, že je vysvobodí z obklíčení Urdovy armády.

                „Jen doufám, že Kergon přežije noc. Ta zranění by skolili i titána,“ pronesl Dalial. V tom uslyšel v křoví za jejich zády nějaký šramot.
                Oba se tím směrem otočili.
                Stál tam Kergon. Od hlavy až k patě byl zamotaný do obvazů a dlah, obličej samou jizvu a smrděl zaschlou krví a léčivými mastičkami. „Dost řečí o smrti, ten démon by nerozproudil krev ani v malym děcku!,“ zahřímal. „Není času na zbyt, máme jenom jedinej den na záchranu Warhelmu.“

                Astra se k němu okamžitě radostně rozběhla a objala ho kolem pasu. Kergon se na ni jen chabě usmál.   Oba dva byli rádi, že je ten druhý naživu.                                         

 

 

 

*  *  *

 

 

                Pomalu se stmívalo. Zapadající slunce ozařovalo zalesněné kopce a zbarvovalo stromy a skály do všech možných barev. Nejvíce převládala žlutá, červená a oranžová. Všude kolem se ozývalo cvrlikání ptáků a listnaté stromy poklidně šuměly ve větru. Na nebi se dělaly červánky a celá krajina působila uklidňujícím a mírumilovným dojmem. Nic nenasvědčovalo tomu, že se tu včera odehrál příšerný masakr a souboj o záchranu světa - tedy kromě desítek hnijících orčích mrtvol.
                Kergon stál na vyvýšené skalce uprostřed rozkvetlého palouku, jednu nohu pokrčenou a opíral se o široký meč, který sebral jednomu mrtvému orčímu obrovi za kostelem. Špinavé a splepené vlasy mu vlály ve větru a s tvrdým výrazem v rozsekané tváři sledoval les na jihu. Rudé paprsky zapadajícího slunce mu zbarvovaly obličej do oranžova a zvýrazňovaly jeho hluboké jizvy. Opět měl na sobě svoji starou kroužkovou zbroj, která teď byla mnohem děravější než kdy dřív. Vlastně už z ní zbylo jen několik rezavých cárů, které byly hustě zalepené zčernalou krví. Žebro měl zafixované dlahou, ránu na zátylku obvázanou hadrem a ošetřenou Dalialovými mastičkami a léčivými elixíry.
                Dalial se na barbara zadíval. To, že byl vůbec ještě na živu, byl důkaz jeho nadlidsky gigantické nezdolnosti. Také měl štěstí, že si při boji s démonem nezranil žádný životně důležitý orgán. Jak tam tak stál, vypadal jako nezničitelný válečný monument. Dalial k němu přišel blíž.

                Kergon se k němu ihned otočil. „Stínový orkové. Jdou z jihu. Musíme odtud okamžitě vypadnout, je jich asi tři sta. Myslím, že Warhelm už padl.“ Nic jiného už neřekl a zachmuřeně se zadíval na čaroděje.
                Ten jako obvykle uvažoval naprosto chladně. Chvíli usilovně přemýšlel a potom spustil : „Dva dny cesty odtud je vesnice Rasko. Půjdeme lesem, okolo kopce a na sever. Pořád jsi na tom ještě dost špatně, i když se tak možná necítíš. Potřebuješ nutně doktora. Ty i Astra. Já už nemůžu čarovat. Budu vám k ničemu.

Můžeš bojovat ?,” zeptal se a ustaraně se podíval na bojovníkovu zhmožděnou paži. Ten s ní zkusmo zahýbal a potom zamračeně zavrtěl hlavou.

                Dalial se otočil k lesu. Astra tam stála mezi stromy a čekala. Zřejmě už věděla, o čem se dohadují, bylo jí jasné, že domů se už nikdy nevrátí, ale snažila se tvářit statečně.

                „Nemáme čas,“ připomněl Dalial. „Musíme do Raska, musíme utéct stínovým  orkům. Warhelmu už pomoct nemůžeme.“

                Kergon zuřivě zavrtěl hlavou a praštil pěstí do skály, z které se okamžitě odrolilo několik úlomků. „Rozdrtím tomu zasranýmu černokněžníkovi lebku, za to co udělal. Je mi jedno, jakou má moc. Je mi jedno, jestli je nezničitelný. Vlastnoručně ho zabiju,“ zařval Kergon tak mohutně, až z lesa vyletělo hejno ptáků.

                Dalial se zamračil. „Urdovi se pomstíme…až přijde čas,“ řekl a z výrazu jeho tváře bylo jasné, že to myslí vážně, stejně jako bojovník.

                Kergon seskočil ze skály a spolu s Dalialem se připojil k Astře. Zanechali za sebou dobrou stovku tlejících mrtvol. Všichni tři přešli palouk a za svitu zapadajícího slunce se vydali vstříc dalším bojům, s orčí armádou v zádech.

 

THE END