Fenrirův Blizard- 1. část

Letěli jsme vysoko. Tak vysoko, že jsem sotva dohlédl na zem, která se skrývala
za neprostupným závojem mlhy. Jako nevěsta, skrytá před pátravýma očima
ženicha.
Usmál jsem se a vnořil prsty do havraního peří zvířete, které mě neslo na zádech.
Kdykoliv můj gryf máchl křídly, do tváře se mi zapřel ledový vánek. Čas od času zatřásl
krkavčí hlavou, aby se zbavil přebytečných kapek deště, které se před chvílí začaly snášet
z našedlé oblohy.
Ač byl poměrně chmurný den, vše kolem na mě působilo až neuvěřitelně snovým
dojmem. Když se někde v dálce zablesklo, lekl jsem se. Bouře možná byla úžasnou
přítelkyní v melancholických chvílích ve skrytu domova, rozhodně ale nebyla nejvhodnější
společnicí pro vyhlídkové lety mezi fjordy.
Ze zobáku gryfa vyšlo tlumené zakrákání. Sám mě tak varoval, abych změnil směr
naší cesty.
Krátce jsem kývl, zapřel se do třmenů a pobídl ho k sestupu. Bez mrknutí oka okamžitě
uposlechl. Když nad tím tak uvažuji, nikdy se neodvážil udělat opak.
Tak dobře jsem ho vycvičil. Krátce se mi vybavila ona chvíle, kdy jsem ho poprvé uviděl.
Drobné vyžlátko, porostlé šedavým chmýříčkem. Tehdy na mě byl tak závislý,
jak jen to šlo. Po dobu čtyř let jsem ho krmil a staral se o veškeré jeho potřeby.
Jeho výcvik mě stál nepřeberné množství bolestivých pádů, spoustu času
a především ukazováček pravé ruky. Naše první „hádka“.
Teď mi mou nekonečnou trpělivost oplácel. Kdykoliv bylo třeba, našel jsem u něj jistotu
a dokonalou ochranu v podobě zobanu a ostrých drápů.
Přivřel jsem oči a zprudka ho stočil doprava, abychom se vyhnuli jednomu
z mnoha skalisek. Zamanévroval tak rychle, že mě to téměř vymrštilo ze sedla. Byl
jsem ale dostatečně zkušený na to, abych se dokázal udržet.
Peří na krku a hlavě mého zvířecího společníka bylo nemilosrdně nasáklé dešťovou vodou
a já cítil, jak těžkneme.
„Přistáváme,“ hlesl jsem a přenesl váhu. Gryf můj signál pochopil a pomalu se snesl
nad jeden z bližších skalních výběžků, kde nakonec úspěšně přistál.
Prohrábl jsem si promočené havraní vlasy a zaostřil, abych se přesvědčil,
jestli mě neklame zrak. Neklamal. Ve tvrdé skále skutečně byla široká puklina.
Dovtípil jsem se, že jde o jeskyni. V téhle oblasti jich přece bylo hodně, tak proč
by tohle nemohla být jedna z nich…
Zamířili jsme dovnitř. Jakmile jsme urazili prvních několik metrů, do očí mě udeřila
tyrkysová záře, která vycházela ze zadní části jeskyně. U té bylo zjevné, že se postupně
rozšiřovala.
Mé průzkumnické já zajásalo a srdce mi poskočilo neskrývanou radostí.
Nevím, jak nadšený byl Varnas- tak jsem se rozhodl svého gryfa pojmenovat,
ale buď jak buď se vydal za mnou.
Opatrně jsem našlapoval, abych předešel vyvrtnutému kotníku nebo zaklíněné noze.
A jak to většinou bývá, trpělivost růže přináší, a já se dostal do bezesporu
nejširší části jeskyně, která připomínala obrovský sál.
V němém úžasu jsem zíral na tu krásu, která se přede mnou otevřela. Každičký
milimetr jeskyně totiž pokrývaly překrásné tyrkysové krystaly. Zářily jasným světlem.
V tu chvíli jsem si uvědomil, že nemám dárek pro brášku. V tom každodenním shonu
jsem na Connorovy dvanácté narozeniny dočista zapomněl.
Opatrně jsem se sklonil, abych kousek jednoho menšího krystalu ulomil. Nebylo
to těžké, krystal byl relativně křehký.

Z rozjímání mě vytrhlo krkavčí zavřísknutí Varnase, který očividně objevil něco, co se mu
nelíbilo.
Otočil jsem se a uviděl ho. Peří měl výhružně zježené a křídla roztažená, aby
odradil potencionální hrozbu.
Udělal jsem pár kroků dopředu a obočí mi překvapeně poskočilo. Před gryfem se totiž
krčilo drobné stvoření. Když jsem si ho lépe prohlédl, všiml jsem si, že má také křídla
a bělounké peří načepýřené strachem. Nedivil jsem se, z Varnase by měl v takové
situaci strach každý.
„Nech toho,“ přikázal jsem, ale hlas mi přeskočil, takže ne dost důrazně.
„Varnasi!“
Jakmile gryf uslyšel můj hlas, znatelně se zklidnil. Uši měl však stále vztyčené
v očekávání rvačky a děsivě klapal zobákem.
Natáhl jsem promrzlé ruce k tomu třesoucímu se bílému klubíčku. Upřelo na
mě nebesky modré oči, ve kterých se odrážela veškerá moudrost tohoto světa.
Mé rty se roztáhly do něžného úsměvu. Shlížel jsem do tváře malého gryfa,
bílého jako padlý sníh, jen široká soví hlava byla poseta černými flíčky.
Jemně jsem prsty přejel po ocelově lesklém zobáku, ale jeho hrany se mi zběsile zasekly
do ruky. Neměl jsem mu to nijak zvlášť za zlé. Zvíře očividně nebylo zvyklé na manipulaci a člověka vidělo poprvé v životě.
„No tak,“ zamumlal jsem a otřel si krev do koženého kabátu. Rána nebyla nijak hluboká
a mě bylo jasné, co musím udělat. Tohle bude ten nejvhodnější dárek pro Connora.
Otec byl sice odhodlaný sehnat mu gryfa sám- to kvůli mojí malé nehodě s ukazováčkem-,
ale které zvíře bylo lepší, než to, jež si sami ochočíte.
Bylo rozhodnuto.
„Varnasi, ke mně...“
Můj gryf se více přiblížil. Otevřel jsem sedlovou brašnu a vytáhl z ní obrovský pytel,
který jsem používal k převozu sušeného masa pro mě i pro Varnase. Ještě tam trocha
zbyla a vyhladovělé mládě se v nejmenším neostýchalo, aby vlezlo dovnitř
a do jídla se pustilo.
Využil jsem situace a pytel rychle zavázal. Naštěstí propouštěl vzduch, takže
jsem se nemusel bát, že se ten bělostný poklad udusí.
„Doufám, že po cestě usne,“ řekl jsem svému opeřenému společníkovi a vyvedl ho ven.
Zavřel jsem oči a vdechl přímořský vzduch. Svěží, možná malinko štiplavý vinou deště,
který pomalu ale jistě ustával. Dole pod skalisky však neustále rachotilo rozbouřené moře.
Nezkrotné a nepodplatitelné.
„Poletíme,“ usmál jsem se a nasedl na Varnase, který už nedočkavě přešlapoval,
jen abychom už byli doma.
Pytel s cenným nákladem jsem přivázal před sebe, doufajíc, že se mládě během cesty
nezačne dobývat ven. To by mi ještě scházelo…