Anděl...

Byl podzimní den. Dny se pomalu začínaly krátit, avšak já měl noci rád, byly černé jako já, jako má duše, jako smrt. A smrt jsem pokoušel již dlouho. Neměl jsem pro co žít.
Všichni mě opustili najednou a já si uvědomil, že jsem nikdy nikoho neměl.
Jediný člověk, na kterém mi záleželo, zemřel. Byl jsem sám na všechno to trápení, s nikým se nedělil o své radosti ani strasti.
Byla krásná. To já měl umřít místo ní. V její blízkosti jsem ani nevnímal, co se kolem mne děje. Tak to bylo i je, když se teď nachází jinde než já. V mém srdci žije dál.
U jejího hrobu jsem trávil většinu svého času. Jednoho dne se vše změnilo.
Jako vždy jsem ji šel navštívit. Donesl jsem kytici rudých růži, které měla tolik ráda. Když jsem odcházel, zmocnil se mne divný pocit, ale jsem nevnímal ho. Podzimní les byl jiný než obvykle. Temnější. Poprvé mě zajal opravdový strach, jež ani nedokážu popsat. Zvláštní pocit, ale šel jsem dál. Z ničeho nic se obloha ještě víc zatáhla a já se zastavil uprostřed jakési mýtinky. Nebyl jsem sám. Ze stínů se zhmotnila postava. Měla nádherná černá křídla, oděná v černém plášti s kápí, která jí zakrývala tvář. Ruku svou pozvedla směrem ke mně a hlavou se mi rozezněl hrubý, za to tichý, hlas: „Pojď…Pojď…“ Nezbývalo mi nic, než jít. V tom se objevila další postava, přesný opak té první. Byla to ona.
„Anděli můj!“

„Není jeho čas, ještě ne.“ řekla.

Smrt odvrátila svou tvář a obě zmizely…

Hlas… Dívčí hlas, zněl mou hlavou, daleko, přibližoval se.

Bylo ráno, zima. Ta dívka! Probudila mne. Podobala se jí… Ne, byla stejná jako ona.
„Ty nejsi - ?“
Přerušila mne: „Myslela jsem, že jsi mrtev.“ Podívala se na náhrobek. „Vypadá jako já. Kdo jsi?“

Mou odpovědí byl polibek