Invaze- první část

Nekonečné lesy byly živeny životodárným světlem vycházejícím ze tří sluncí na obloze. Krásný den, který nebyl na Thandosu ničím výjimečným. Fauna a flora zde žila v harmonii, klidu a bezpečí, dokud si této planety nevšimla Rendanská federace.
Ticho přerušil zvuk trysek vycházející z výsadkových vznášedel, která vylétla z Rendanských bitevních lodí na orbitě.
Během několika minut se snesla k zemi a vypustila svůj náklad. Tři tisíce žoldáků, jejichž úkol byl jediný. Zabít všechny, kteří by chtěli odporovat novému majiteli planety.
Thandosané, domorodý národ, který žil na planetě, nebyl na technologické úrovni, aby mohl příliš vzdorovat. Stěží ovládali vynález střelného prachu a navíc žili v rovnováze se svým okolím.
Rendanská federace počítala s rychlým obsazením planety, kterou chtěla předělat na relaxační středisko pro své lidi. Kvůli pohodlí a luxusu jedné rasy, která dokázala pouze bojovat, měla být dobyta mírumilovná planeta.

Redgan, ostřílený veterán, který se zúčastnil již bezpočtu válek, ze kterých měl mnoho jizev a šrámů po těle, byl vyslán, aby zaručil vítězství Rendanské federace. Sice bylo pro něho ostudou, bojovat proti rase, která nepředstavovala hrozbu, ale byl žoldák a nemohl si vybírat.
„Hněte sebou, vy líný zkurvysyni!“ komandoval žoldáky. „Jestli se neseřadíte do deseti minut, nechám vám snížit žold,“ dodal a za tři minuty stáli žoldáci vyrovnáni v řadách. „Jsme zde, abychom dobyli tuto planetu. Moc velký odpor tu nečekejte, takže koukejte postupovat rychle. Jestli najdu někoho z vás, jak se bude plížit a krýt za každým kamínkem nebo keřem, jako kdyby byl pod palbou, osobně ho zastřelím,“ zahájil proslov. „Bez mého dovolení nepůjdete udělat ani hovno. Nestrpím odmlouvání, stěžování, vzpouru a další podobné věci. Je mi jedno, kdo z vás bude skutečným viníkem, ale pokud kohokoliv z vás přistihnu, okamžitě ho sejmu.“
„Pane,“ ozval se žoldák z řady, ale okamžitě po jeho zvolání následoval výstřel z Redganovy speciální pušky, která mu roztrhala hlavu na kusy, které zašpinily ostatní kolem něho.
„Ještě jedna věc. Nesnáším, když mi kdokoliv skočí do řeči. Teď sebou hněte,“ zavelel a vyrazil do husté Thandoské vegetace, následován ostatními.
***
Desítky minut se invazní síly Rendanské federace prodíraly porostem, bez jediné známky po nepříteli. Prosekávali se křovinami, překračovali spadlé stromy a pročesávali každou píď, ale nikde nic nenašli.
Redgan již pár minut měl velmi špatný pocit. Cítil, jak jej někdo pozoruje, ale nedokázal určit odkud, když vtom, padesát metrů před ním, vystoupil na obrovský pařez Thandosan s holí. Okamžitě na něho desítky žoldáků namířily zbraně, ale s ním to ani nehnulo.
"Vraťte se, dokud je čas. Pokud půjdete dál, čeká vás jen smrt," bylo jediné, co řekl.
Redgan k němu zvolal: "Vzdejte se nám a slibuju, že se přimluvím. Možná dostanete malý kousek této planety a budete zde moci dál žít. Nemáte proti nám šanci a já tu nechci ztrácet drahocenný čas, tak jak se rozhodnete," domluvil a z křoví před ním vylezl dvacetiletý Thandosan, který před něho hodil nádobku, jež po dopadu vybuchla a odhodila jej na kmen stromu. Podobný útok se stal po celé rojnici, pouze s tím rozdílem, že narozdíl od Redgana mnoho žoldáků zemřelo.
Když mladí Thandosané splnili úkol, začali utíkat do bezpečí a za nimi se spustila palba.
Redgan vstal ze země a zařval na žoldáky, kteří stříleli po Thandosanovi, který po něm mrštil výbušninou: "Ten je můj!" přiložil si pažbu zbraně k ramenu a zahleděl se optikou. Měl ho přímo v zaměřovači a bylo by tak snadné jej zabít, ale on přepnul mód zbraně ze smrtící na paralyzační, pak stiskl spoušť.
Thandosana zasáhl puls energie, který se mu rozlil do celého těla a jednotlivé svaly mu zcela uvolnil. Nemohl dát ani ruce před sebe, když padal na zem.
Když pak k němu došli žoldáci spolu s Redganem, mohl se jim dívat jen na nohy a poslouchat urážky, kterými jej zasypávali.
"Zvedněte ho!" rozkázal Redgan, pak se vydal zjistit velikost ztrát, které mu Thandosané způsobili.
Necelé tři desítky žoldáků ležely vyrovnané na hromadě. Redgan se na ně jen podíval a bez jediné známky lítosti řekl: "Pokračujeme vpřed," ani se neobtěžovali pohřbívat těla. Proč taky. Pro žoldáky bylo nejlepší, když z jejich skupiny zůstalo co nejméně členů, aby při dělení kořisti nebo prémie mohli získat co největší podíl.
Žoldáci se snažili najít stopy Thandosanů, ale žádné po sobě nezanechali. Bylo to jako hledání někoho, kdo nikdy neexistoval, ale každý mohl přísahat, že jej viděl.
Redgan došel k zajatému Thandosanovi, kterého hlídalo pět žoldáků, kteří s ním zacházeli podle svého názoru. Kdykoliv to šlo, uhodili ho nebo kopli a pokaždé jim to udělalo zvrácené potěšení.
"Když mi řekneš, kde máte město, mohl bych zařídit, aby to skončilo rychle. Tohle hledání nemá smysl. Stejně dřív nebo později vás najdeme," řekl, ale Thandosan mlčel. Proto mu stiskl pravou rukou hrdlo a přitáhl si ho k sobě, aby si dobře prohlédl jeho tvář pokrytou jizvami ze starých bojů: "Zatím jsem k tobě hodný, ale když mi brzo něco neřekneš, přejdu k jiným způsobům, jak získat informace, a když ani ty nepomohou, budeš prosit o rychlou smrt," pustil sevření jeho krku, aby se mohl nadechnout, potom odešel.
Prodírali se dál vegetací, která začala čím dál víc houstnout. Všude byly nějaké rostliny, které zakrývaly zem a nebylo vidět na pár kroků před sebe. Ideální místo na útok, a také jej Thandosané využili.
Za několik minut se odevšad ozývaly smrtelné výkřiky žoldáků, kteří umírali po desítkách, když se začaly spouštět nastražené pasti, které je nabodly na větev s bodcem, rozdrtily pod nastraženým kmenem stromu a mnoho dalších důmyslných nástrah, které někdy způsobily smrt. Záleželo jen na tom, jak velké měli žoldáci štěstí, protože při vážném zranění by je Redgan nechal pomalu zemřít, aniž by se staral o jejich ošetření.
Po nástrahách, které žoldáky čekaly v hustém porostu, se konečně dostali na mýtinu, kde nebylo nic než tráva. Desítky žoldáků chtěly skoro jásat, ale z protější strany mýtiny, kde začínal opět les, se k nim vznesly desítky šípů a oštěpů, jež si vyžádaly další daň.
Tentokrát žoldáci toužili po jediném. Prolít krev a rozeběhli se za Thandosany, na které neustále stříleli. Palbu zamířili na cokoliv, kde by se mohli ukrýt, na keře, vysokou trávu. Byli smyslů zbavení a toužili po odvetě. Také se jim jich podařilo mnoho zabít, ale toužili je pobít všechny.
Běželi do kopce, ale když na něj vyběhli a pokračovali dál, jejich kořist jim zmizela z dohledu, přesto dál pokračovali, dokud se nad nimi neozval výbuch a neskropila je lepkavá tekutina.
Redgan se nenechal unést honbou za Thandosany a se zbytkem žoldáků, kteří teprve vyšli z části lesa, plné nastražených pastí, pomalu stoupal do kopce. Vedle sebe měl zajatého Thandosana a již přemýšlel o způsobu mučení, který by mu rozvázal jazyk a dopomohl k informacím, když se k němu vrátili první žoldáci, pokrytí lepkavou tekutinou. Smrad se od nich nesl na míle daleko, a tak je pár metrů od sebe zastavil gestem ruky, aby od nich nenačichl.
"Co se stalo!"
"Pronásledovali jsme je, když se nám po vyběhnutí kopce ztratili. Pokračovali jsme dál, ale pak nám nad hlavou vybuchly nějaké nádoby, ze kterých nás zkropila tahle divná tekutina," a ukázal svou ruku.
Redgan se otočil k Thandosanovi a vytáhl od opasku nůž, který mu přiložil ke krku, až jej trošku poranil: "Co to má být? A jestli mi nic neřekneš, začnu tě tady pomalu rozřezávat."
Thandosan se vzpřímil a chladně mu odpověděl: "Každá planeta má své predátory," bylo všechno, co řekl.