Smrt jednorožce

Zdejší noci byly příjemně teplé a jasné. Lehký vánek si pohrával s listy vysokých stromů rozprostírajících se okolo třpytícího se jezera. K němu se pravidelně, noc co noc, chodily napájet jednorožci. Byli nádherní, celí bílí s dlouhou stříbrem se třpytící hřívou a ocasem. Měsíc stojící vysoko na nebi plném zlatých hvězd ozařoval svými stříbrnými paprsky jejich zlaté rohy, které se tyčily k nebi.
Dnešní noc však byla jiná než ty ostatní. Měsíc byl skryt šedými mraky neurčitých tvarů. Celému okolí vládlo ticho. Čas jakoby se v tu chvíli zastavil, nic se nepohnulo. Hladina jezera byla klidná, bez jediné vlnky. Neukázal se tu jediný jednorožec, který by se chtěl napít vody z jezera.
Vzduchem se linul sladký zápach čerstvé krve. Přicházel z místa kde na mechu ležel jednorožec. Ležel nehnutě. Jeho roh však stále zářil a to znamenalo, že ještě není mrtvý. Ale nebude trvat dlouho a roh zhasne společně s životem jednorožce. A on to věděl, nesnažil se bojovat o svůj život, zvrátit osud. Již dávno věděl, že se to má stát, jen mírně zvedl hlavu a zadíval se na hlubokou krvácející ránu na svém boku. Netušil kdo mu to udělal. Bylo to tak rychlé, že se nestihl ani bránit. Ten kdo ho napadl zezadu teď nehnutě stál opodál ve stínu mohutného stromu a vyčkával. Jednorožec z posledních sil otočil hlavu, aby spatřil toho kdo mu to udělal. Neviděl mu však do tváře přes tmavou kápi, která mu zakrývala většinu obličeje.
Jednorožec už nevnímal bolest ani stříbrnou krev stékající po jeho těle a vpíjející se do země. Naposled se podíval na to nádherné jezero, kam se do dnes chodil noc co noc napájet, poté položil hlavu zpět na zem a zavřel oči. Záře jeho rohu pomalu bledla až úplně zhasla.
Jednorožec byl mrtvý. Na to ten, kdo ho zabil čekal. Nevzal si však jeho roh jak to dělávali lidé, když zabili jednorožce, ba ani ocas jak to dělávali elfové, když objevili mrtvého jednorožce. Jen nezaujatě vyšel ze stínu a pomalým krokem odešel.
Tak proč ho tedy zabil??