Kryšpín

 

 

Nad maloměstem panuje podmračené a tiché podzimní odpoledne. Šedryl se loučí s kamarádkou. Vydává se pěšinou podél řeky, směrem k parkovišti koultů. Do jednoho usedla a pozvolna se kruhové vznášedlo dalo do pohybu směrem k domovu. Necelým metrem nad povrchem země proplouvala mladou, vyšlechtěnou alejí šedolistých stromů. Jejich zapojený podrost černých i tmavě fialových růží intenzivně voněl channelem X(B. Vůně zde plnila svoji ideologicko-společenskou funkci. Usměrňovala místní občany k vnitřnímu klidu a spokojenosti. Šedryl kreativně stočila svůj koult směrem k hvězdárně. Plachtila nad chodníčkem, na kterém se objevila žlutá, křídou nakreslená kostrbatá čára. Zastavila se a zahleděla jejím směrem do dálky, kde se postupně vytrácela.

„Hm, podivné. Žlutá patří k potlačovaným barvám. To taková černá, šedá… Pastel a pestrost je globálním nevkusem a bráno za out - až trapnost. Jako popřením vítězné cesty civilizace k serioznímu pesimizmu reálného pohledu na život. Rozhlédla se, aby se ubezpečila, zda není v záběru všudy přítomných kamer. Zvídavě se vydala po čáře vpřed. Vlastně netrvalo dlouho a záhy odbočila z chodníčku na cestu pod úpatím kopce Doubravka. „Stopařce“ se do lesa příliš nechtělo. Váhala, ale na konec v cestě pokračovala.

Čára se tentokrát klikatila po stromech podél cesty. Šedryl, postupovala vpřed jen zvolna. Les se pojednou rozestoupil a na malé mýtince se objevila tůň. Žluté značení zmizelo. Teď rukama v bok, rozhlížela se po okolí.

„Snad nějaká recese, nebo past na zvědavce?“ blesklo jí hlavou.

Sesula se do podřepu a pohlédla na hladinu. Prsty zavadila o černou šišku. Zvedla jí a obloukem vhodila do vody.

Poblíž se ozval v trávě šelest. Zpozorněla a zprudka vstala. Ticho. Vrátila se zpět do své polohy, vyčkávala. Šelest se ozval opět s tichým zacinkáním. Šedryl pocítila úzkost! Okamžik sbírala odvahu. V podřepu se sunula k místu, odkud zvuk pocházel. Opatrně rozhrnula vysokou trávu. Vyjekla a vyskočila! Před ní se krčil skřítek. Vlastně, spíše jakýsi kašpárek, kterého kdysi zahlédla na historických stránkách internetu. Byl ilustrací ve věci, které se snad tenkrát říkalo kníha? Měl na hlavě čapku s rozeklanými několika „rohy“ ukončenými rolničkou. Upnutou halenu s nabíranými rukávy. Pumpkami, ze kterých mu čouhaly dlouhé nohy. Na nich, nazuté zablácené špičaté kamaše.

Konečně mu také pohledla do nehybné tváře. Celá v posmutnělé grimase, očima temně modrýma, dlouhým špičatým nosem a vyčnělou bradou. Chvilku na sebe civěli. Šedryl konečně promluvila.

„Ahoj kašpárku. Co tady pohledáváš?“ ale on nic. Jen se před sebe upřeně díval do ztracena.

„Dovedla mě k tobě žlutá čára. Tu si křídou načáral ty?“ on, nehnul ani brvou. Hledala odvahu. Poté přistoupila blíž. Podřepla a prohlížela si jej z blízka.

„Ty ale vypadáš, šmudlo. Jen se na sebe podívej… a ty botky zablácené. A jak se vlastně jmenuješ? Já Šedryl, a ty?“ kašpárek mlčel. Jen závan větru mu na čapce sotva slyšitelně zaklinkal rolničkou. Opatrně k němu vztáhla paži a přibližovala jí k jeho dlani. Konečně jí stiskla ve své.

„Ty máš ale studené ruce, chudinko. Pojď ke mně, neboj se! Zahřeju tě.“ pomalu, skoro padesáti centimetrového panáčka zvedla a přitiskla ho k hrudi.  

„Jen pojď, ty můj malí. Ještě tě tady v lese něco sežere. Půjdeme spolu ke mně domu, do teplíčka.“

Zasunula si jej pod svetr a nasedla na koult. Uháněli směrem k blízkému domovu.

 

Byt je hřejivě uvítal. Vyčistila mu šatičky. Když mu otírala chodidla žínkou, tak – alespoň se jí tak zdálo, že zacinkala rolnička i dokonce tlumené chíí. Ale významu toho netušila. Už dávno tomu, co z lidského genomu zcela vymizel gen „humoru i úsměvu.“ Moderní pragmatické éře, je tento archaický přežitek novorozencům pod genetickým dohledem asistentů zavčas odstraněn.

Šedryl kašpárkovi stále neúnavně vyprávěla příběhy o úžasných super robotech. Pohádky o pekelných počítačích. Brala si jej na lůžko a v noci pokradmu naslouchala, zdali nevyloudí ze spánku zvuk, či slůvko. Ale nestalo se tak. Jednoho rána jí došla trpělivost.

„Víš ty co? Když mě nechceš alespoň prozradit tvé jméno, tak ti budu říkat Kryšpínek, ano? Hm, tobě, jak tak koukám, je to jedno. Ale mně ne. Přece se nějak jmenovat musíš… a hotovo!“

Napadlo ji, že si na internetu zjistí, jakže to kdysi s kašpárky bylo? Zadala údaje. Na monitoru naskočilo upozornění, že tato individua jsou pro společnost nepotřebná a nežádoucí. Ale na monitoru se pojednou objevil souhrn informaci. Nejvíce jí zaujalo, že žili a prospívali v prostředí humoru, úsměvu a zejména dětské radosti. Poslední nepatrné stopy, kde kašpárky ještě vítají jako společensky prospěšné, jsou chudí obyvatelé na území Zanzibaru a Havaje. Šedryl četla, při tom usilovně přemýšlela. On není živ - ani mrtev. Snad jen mezi lidmi s obdobnou letorou pookřeje. Poté pohlédla na Kryšpína usazeného na polici. Pokývala hlavou a řekla.

„A mám to panáčku. Jedeme spolu na Zanzibar!“

 

A tak se na druhý týden stalo. Vše šlo ráz na ráz! Jednoho odpoledne oba přistáli dopravním kosmodiskem na Zanzibar Kisauni Aiport. Když procházeli k odbavení terminálem byla překvapena, jak byla středem zájmu? Podivně v úsměvu se pitvořící lidé, si Šedryl v náručí Kryšpínem zvědavě prohlíželi. V půjčovně pronajala koult. Bez otálení se vydali směrem svého pobytu, pensionu vesničky Michianvi, ostrova s plážemi Penba. Všude vládla bujná vegetace pro ni popiratelné zeleně. Dokonce okolo prolétl nějaký strakatý pták. Konečně dorazili do cíle. Pension byl vystavený v místním krajovém stylu. Interiér byl strohý, ale pokoj čistý, pohodlný. Po cestě unavená Šedryl povečeřela a šla brzy spát.

 

Brzy ráno vstala. Posnídala v jídelně penzionu, poté vyzvedla z pokoje Kryšpína. Přehodila přes oblečené plavky dlouhé triko. Vydali se spolu na pláž. Když míjela recepci zaslechla, jak na ni někdo volá. Vzápětí se u ní objevili žena s mužem místního personálu. S úsměvem projevovali nadšení nad jejím „panáčkem.“ Pozvedávali mu paže, šimrali jej po tváři. Během několika vteřin se kolem nich seskupil hlouček lidí, který nadšeně přizvukoval. Šedryl byla celá nesvá. To podivné veselí v ní vyvolávalo paniku! S omluvným posunkem se vymanila hloučku. Vyběhla před budovu. Nasedla na koult a oslovila Kryšpína.

„Vidíš, ti divní lidé by nás snad umačkali.“ zběžně k němu pohlédla a zkoprněla. Kould zmateně zaplaval vzduchem. Kryšpínek měl na tváři úsměv od ucha k uchu!

„Zlatíčko, ty se pitvoříš? Konečně vidím na tvé tváři nějakou proměnu.“ řekla s uspokojením a zaparkovala na bílém písku dlouhé pláže.

Odložila plážovou kabelu vedle lehátka se slunečníkem. Se zájmem pozorovala pobřeží. Zde několik turistů i několik domorodců, zejména dětí, které dováděly v neposedných azurových vlnkách.

„Půjdu do vody, Kryšpínku.“ prohodila natěšena. Neboj, budu brzy nazpět. Ano?“  Zadívala se mu do stále usměvavé tváře a posadila ho pod slunečník na lehátko. Aby nebudil pozornost, do pasu jej přikryla ručníkem. Rukou ještě pokynula na pozdrav.  Rozeběhla se do moře.

Voda byla úžasná! Naskakovala na vlny a nechala se jimi houpat. Cítila uvolnění i spokojenost. Ponořena do vody pohlédla k břehu. Znepokojeně sledovala, jak se u jejího lehátka srocují dětí. Udělala několik plaveckých temp. Když pocítila pod nohami pevný břeh chvátala k hloučku. Děti nadšeně pobíhaly a výskaly. Když přišla na dohled spatřila, jak Kryšpín poskakuje po písku. Rolničky mu na čepce zvoní… a ouha, následně se svalil na zem! Převalil se na břicho. Rukama kolem sebe rozhrnoval písek. Naznačoval, že plave. Vše doprovázel pištivým hlaholím a smíchem. Děti byly u vytržení!

Šedryl to tak ohromilo, že nedokázala vůbec reagovat. Několik dětí se z kroužku oddělilo a povzbuzovali kašpárka, aby je následoval. On však váhal. Rozhlížel se kolem. Poté se postavil a  komickým poskakováním se rozeběhl za nimi.

Šedryl se konečně odhodlala k akci.

„Kryšpínku, kam jdeš? Vrať se zpátky!“ on se zastavil.  Smíchem jí dával najevo, ať jde s nimi. Ona jen zaraženě vrtěla hlavou, že nepůjde. On povyskočil a pokračoval v běhu. Jeden chlapec se shýbl, aby vyzvedl nezbedu do náruče. On se vysoukal po jeho hrudi. Přes jeho rameno výskal a k Šedryl mával rukou na rozloučenou. Ona jen rozpačitě stála. Hleděla, jak se děti s jejich novým kamarádem pomalu od ní vzdalují dál a dál, až jako rozplizlé tečky zmizeli u pobřežního ostrohu.

 

Zůstala osamocena a v hlavě jí vířily úvahy.

„Můj Kryšpínek je pryč. A jak probuzeným ze zakletí, teď mezi svými? Ano! Ta jeho proměna je až neuvěřitelná. Jí samotné, tolik jeho emoce neříkají. Ale hovoří, hýbe se… a žije! To je nejdůležitější, to si přece přála! Kvůli jeho nešťastnému a bezvládnému stavu sem přece přicestovali. On se ve zdejší zemi lidského pitvoření, smíchu, záplavě barev, cítí dobře.

Zahleděla se ještě naposledy do dálky k ostrohu. V oku se jí objevila slza? Z lítosti? Ale nikoli! To asi ten slaný zatracený vítr, pomyslela si. Byla si jistá, že se s Kryšpínem rozhodla správně. Věděla, že ona, do tohoto zbytku zapomenutého světa nepatří.