Atlantida

Nad Ztracenou zemí právě vycházelo slunce. Celý širý kraj zalévala jemná záře,jak se paprsky dotýkaly právě se probouzejících obyvatel Atlantidy.

O Atlantidě se v tehdejší době ještě nepovídaly takové zvěsti jako dnes. Lišila se od ostatních zemí jen tím, že byla daleko od všeho ostatního vprostřed širého a nedozírného oceánu. Žily na ní elfové a skřítci už několik milionů let. Měli svůj "tichý jazyk" kterým rozuměli jen oni.Byli to krásní tvorové,každý svým způsobem jiný.Dokázali milovat tak čistou láskou jako nikdo jiný na světě, dokázali být stateční, dokázali se bít i v té nejzuřivější bitvě a dokázali věřit i v té nejtemnější chvíli. A každý z těch kouzelných tvorů měl v srdci ukrytý příběh.Napíšu vám jeden z nich.

Svatby v Atlantidě se konaly jen zřídka. I když každý tvor měl v srdci obrovskou lásku, obtížně hledají někoho, s kým by ji sdíleli.Ovšem jeden šťastlivec se našel. Jmenoval se Atrey a zamiloval se do krásné Elathurie.Byla to ta nejkrásnější žena jakou kdy viděl. Ale byl v tom problém. Nebyla to žena z masa a kostí jako on. Elathuria byla květina.

V životě si pamatujte dvě věci. Z prvé, že láska je začátek a konec všeho. A za druhé, láska je pořád stejná, ať už na sebe naše duše na cestě světem vezme jakoukoli podobu. Láska je láska.

Zpátky ale k našemu příběhu.
Když Atrey poprvé potkal Elathurii právě kvetla. Její dokonalost a krása oslňovala všechno kolem. ,,Moje krásko." pověděl jí, ,,Nikdy nebudu nikoho tak milovat jako miluji tebe." a k jeho obrovské radosti ho Elathuria vyzvala aby ji políbil.Byli tak zamilovaní a tak zahledění jeden do druhého že si ani nevšimli jak rychle den v Atlantidě skončil. ,,Čas běží miláčku." řekla mu. ,,Co se děje??" zeptal se. Ale k jeho hrůze její květy, tak krásné a křehké jako nejjemnější pavučina začali ztrácet svůj jas a pomalu vadly. Zelené listy zežloutly a opadaly. Nakonec ho tiše poprosila: ,,Neopouštěj mě lásko. Slib mi, že nikdy neodejdeš. Najdi mě ať zmizím kamkoliv! Najdi mě!" Atrey nevěděl co se děje.Než se však stačil zeptat zvedl se vítr a odnesl to poslední co z Elathurie zbylo. Zmizela mu přímo před očima. Bylo to strašné. Ještě než však vítr odnesl Elathurii daleko od něj, zašeptal zoufalému Atrey: ,,Hledej ji pokaždé když zafoukám. Znovu vyroste ze semen, které z toho místa odnesu." ,,A bude to opravdu ona?"strachoval se Atrey.,,Bude až na jednu věc." zašeptal vítr. ,,Nebude si tě pamatovat."
A tak Atrej hledal. Hledal jakoukoliv památku po své milované. A dočkal se. Našel ji znovu vykvetlou na jiném místě. Hned ji poznal a opět se do ní zamiloval. A ona do něj taky. Opět proběhl krásný den na jehož konci vítr odnesl Elathurii na jiné místo. Ale on ji pokaždé našel. A tak to šlo dál a dál každý nový den Atrey hledal Elathurii.

Říká se že Atrey s Elathurií žili takto na Atlantidě až d posledního dne. Dne kdy se celá čarovná země ponořila na dno oceánu. Dne, kdy zmizela z map a pamětí všech obyvatel zeměkoule. Můžeme jen doufat, že v tu hroznou chvíli, při zániku Atlantidy, byli ti dva spolu. A budou navždy.