Výlet do sna

Je ti smutno, viď? 
Jsi unavená, všechno tě štve, už bys nejradši ani nebyla... Je toho moc, co musíš zvládnout... Já vím, jak ti je. Víš co, pojď se mnou snít... Utečeme na chvíli z tohohle světa plného hořkosti a zatrpklosti někam, kde bude líp... Věř mi, stačí jen chtít... Jsi připravená? Tak mi dej ruku a můžeme jít... 

Je krásný letní den a občas nám příjemný vítr trochu pročeše vlasy, snad abychom se líbily, v tomhle lepším světě... Tráva je zelená a hebká, nebe modré jako na dětských výkresech... Vidíš to? A starosti zmizely... Mé i tvé... Rozplynuly se, jako pára nad hrncem... Sluníčko hřeje, ne málo, ne moc, prostě tak akorát. Ale kdybys chtěla, může tu být rázem i zima, sníh a hory... Stačí jen říct. Ale hřejivé léto nám oběma dodá energii spíš, zůstaneme tedy tak. Teď půjdeme dál, touhle krajinou, chceš? 
Tak jdeme... Na každém kroku vidíme nové věci, modré a žluté kytičky... Cesta je pokryta bílým pískem, žádná asfaltka... Všude vidíme zelené louky, sem tam se popásá jelen či srna... Zvědavě se na nás podívají, ale neutečou... Vždyť v tomhle světě člověk zvířeti neublíží... Všechno je v dokonalé rovnováze. Slyšíš to šumění? Je to lesík, nebo moře? Zdá se, že se usmíváš a vnímáš tu krásu celou svou bytostí... A přeješ si ji zachovat navždy. Před námi se objevil les, jdeme teď v něm, i on je svěží a pln života. Tam přeběhla krásná, zrzavá lištička, támhle si vesele hrají dvě děti. Nejsou to děti kruté a nevychované, ale čisté a nezkažené. Holčička a chlapec. Usmějí se na nás a my to opětujeme, ale nerušíme jejich hru. Děti jí jsou zaujaté, staví si v mechu domeček... Povzdychneš si. Pročpak? Chtěla bys být zase stejně malá, jako jsou ony, nebo toužíš po svém dítěti a ono nepřichází? Nebo ti jen učarovala lehkost a bezprostřednost, s jakou si ta dvě dítka hrají? 
Ale my půjdeme dál, po naší krásné cestě. Za chvíli vyjdeme z lesa a přes dřevěný můstek jdeme přes řeku. Je průzračně čistá a hrají si v ní dvě vydry. Chvíli je pozorujeme, i ony o nás vědí, ale naše přítomnost jim nevadí. Na zábradlí mostu sedí zelená žabka a pozoruje tu scénu stejně, jako my dvě. Když vydry za čas odplují kousek dál, žabka seskočí a pokračuje si svou cestou. My také. Jsme teď zase na planině, z jedné strany je opět louka, z druhé pole plné slunečnic... I ty včelky, které tu poletují, by se nechaly pohladit, chtěla-li bys to udělat... Támhle, pod tím osamoceným stromkem, se klidně vyhřívá mohutná tygřice. Má dvě tygřata, která si hrají. A pak k tobě přiběhnou. Máma spokojeně pozoruje, jak je hladíš a mazlíš se s nimi... 
Potom se před námi objeví moře. Stojíme u něj a díváme se na tu nekonečnou spoustu vody. Voda v něm není slaná. To jsem si přála já. Ale může být, jestli chceš... I v něm je plno pestrobarevných rybiček a korálů. Voda je čistá a pláž zrovna tak. Nikdo tu není, můžeme tu chvíli zůstat a dívat se na moře, jestli chceš... Nebo chceš jít dál? Víš co, pojď... Vím o místě, kde nejde nebýt šťastná... Pojď... 
Od moře vede stejně krásná cesta. Jdeme teď zase lesem, ale je trochu jiný... Nejsou tu naše stromy... Aha, jsme v deštném pralese, už to chápu. Podívej, támhle se pase okapi! Nádherné to zvíře... A ty žabičky a ještěrky na listech keřů i pod nimi... A papoušci... Je to tu plné života. Ano, záplava barev a vůní, těch kytiček tady... Jako bychom byly v botanické zahradě, ale tady je to volně... Doopravdy... Kamélie, které nádherně voní... Nějaký jasmín... A překrásné orchideje... Nemůžeš od toho odtrhnout oči a jednou rukou jemně pohladíš lvici, která zčistajasna stojí vedle tebe a zrovna jako ty se nemůže odtrhnout od té nádherné podívané. Pohlédnete na sebe a ona mrkne. Ty taky mrkneš. Pak zmizí v džungli a i ty odvrátíš pohled. Právě včas, abys viděla krokodýla, mizícího pod hladinou jezírka co tu je... Spokojeně si plavě mezi lekníny. Brzy se k nám připojí jiná lvice. Tentokrát jde ale po mém boku a hladím ji já. Dokonalá harmonie, ano... I ona za chvíli odkráčí a my se pomalu dostáváme z pralesa ven. Vidíme louku snad ještě zelenější, než ty předchozí... A na ní se pasou koně. Černý hřebec vedle plavé kobylky, hnědý valach, strakatá ponička... Tři haflingové... Všichni zvědavě pokukují. Rozeběhnu se k hnědákovi, obejmout ho a políbit... Je to můj první koňský miláček... Taktéž činím i s černým hřebcem, zatímco odkudsi k nám přichází rezavá kobylka. Tady jí nic nehrozí, žádná jatka, podvodníci, nic... I ty víš, o koho jde... Chceš na někom z nich jet? Jestli chceš, můžeme... Jestli nechceš, nemusíme. 

Jestli ses rozhodla, že ano, přijde k tobě ta rezavá klisna a sama zůstane stát po tvém boku. Pomazlíš se s ní a s lehkostí se vyhoupneš na její hřbet. Není třeba sedla, otěží... Udělá, co budeš chtít, protože bude chtít totéž, co ty... Je mladá, plná života... Ani po zranění na její noze není vidu ani slechu... Jmenuje se Nota, chceš-li to vědět... Já nasednu na hnědáka. Jsou to napůl sourozenci, Nota a Genus... Ani já nepotřebuji otěží, sedla a ostruh, ne, není třeba... Koně jdou bok po boku... Brzy letíme, je to jako droga, není nic, jen my a koně... Kolem čerstvý vzduch, svěží tráva pod jejich kopyty a modré nebe... Zbytek stádečka tryská s námi... Směješ se, vítr ti cuchá vlasy a jsi šťastná… Ano, i já jsem šťastná... Možná i proto, že jsi ty. 

Jestli ses rozhodla, že nechceš jezdit, půjdeme po naší cestě dál a koně necháme se nerušeně pást. Brzy začne cesta stoupat, ale nohy nebolí... Tady bolest neexistuje.  Fyzická, ani psychická. Nejsou tu zlí lidé, podrazy a zrady, smrt milovaných lidí, zoufalství... Ne, nic z toho... Už se nemusíš bát... Projdeme svěžím horským lesem do kopce a na jeho vrcholu je vyhlídka. Vidíme divoká údolí a horské řeky, dýcháme ten nejčistší horský vzduch... Lehneme si do trávy. Nejsou tu žádní lidé, sem tam nějaká myška či zajíček... Můžeme pozorovat nebe bez mraků. Bez mraků jsou teď i naše duše. Jizvy na srdci se zahojily. Se vším, cos ztratila, se můžeš zase shledat v tomto světě... Směješ se a jsi šťastná. I já jsem šťastná. Určitě i proto, že jsi ty. 

A teď je čas se vrátit. Nemusíš se tím ale trápit. Můžeme se spolu vydat kamkoliv, kdykoliv budeš chtít… Neboj se, tenhle svět nezmizí... Vždycky bude čekat až se do něj vrátíme... Je to svět našich snů, které skrýváme před světem... Vidíš, a přesto ho sdílíme spolu. Ano, spolu můžeme být silné... A odolné vůči všem krutostem... Máme svůj svět, kam se můžeme vracet. Teď jsem ti ukázala cestu... Pomalu vyjdeme velkými pozlacenými (nebo snad zlatými? tady je vše možné...) vraty. Brána se za námi pomalu zavírá, ale drobný klíč zůstává před námi. Teď jsme tam, kde jsme byly, než jsme se vydaly do lepšího světa. Možná se držíme za ruce doopravdy, možná si to jen přejeme tak silně, že je to jako skutečné. Teď mou ruku pomalu pouštíš a obě otvíráme oči. Klíč mizí. Ale objeví se znovu, až se zase vezmeme za ruce a půjdeme... Teď se usmíváš. Možná jen maličko, ale přece. Tak vidíš, trochu ti to pomohlo...