Osudový příběh

Pohlédl jsem před sebe,na tváři úžas a v očích slzy štěstí. Běžela proti mě. Zmáčená deštěm se ke mě přitiskla a dlouze mě políbila, bylo to jako dřív, všechno nádherně barevné a milé, každá barva byla tak svěží, každý stín se na mě smál. Všichni ptáci zpívali jen pro nás. I ten neúprosný čas se v tu nádhernou chvilku zastavil, aby si pořádně prohlédl tuto šťastnou dvojici, s úsměvem na tváři jsem pohlédl k nebi. Modravé obláčky nás pozorovali a zasypávali hromadou křišťálových střípků....................... byla to krásná chvíle......................ale probudil jsem se! Ležel jsem na zádech a jako každý den se odvažoval vstát z postele, ze svého jediného útočiště před celým světem.

Jmenuji se Tomáš, nijak neobvyklé, nebo divné jméno, přesto se mu během mého života dostalo hojného užívání v různých zkomoleninách, posměšcích a nadávkách. Své dětství jsem prožil v jedné malé vesnici, poměrně daleko od jakéhokoli většího města. S rodiči jsem vycházel skvěle a i když mě občas štvali, stejně jsem věděl, že mají pravdu. I kamarádů jsem míval dostatek a to i přes mou povahu, introvert jak se patří.
Přišel poslední rok základní školy a s ním otázka "Kam dál"? Moji spolužáci se většinou rozprchly do různých škol a učilišť v okolí, bylo nás ale pár, kteří sme se rozhodli, že zkusíme hledat štěstí jinde, někde s větší možností uplatnění a seberealizace, ve městech. Měli jsme úžasné plány, velká města, dobré školy, zářná budoucnost. Nevím jak se tyto sny plnily mým přátelům, ale můj příběh se začal ubírat zcela jiným směrem.
Když jsem nastoupil do prvního ročníku střední školy vše bylo fajn, měl jsem pocit, že jsem něco dokázal. Aby ne, byl jsem vyslanec našeho zaostalého zapadákova do velkocentra moderní doby.
Už po čtrnácti dnech se ale začaly objevovat první problémy, uvědomoval jsem si, že tak docela nerozumím životnímu stylu a názorům lidí, kteří mě obklopovali. Spolužáci často mluvili o tom, jak některý z nich nepustil sednout nějakého podle nich "uslintanýho důchodce", taky se mě často ptaly:,, A co ty Tome? Co ty si myslíš o cigánech?" A já jim na to pokaždé jen řekl:,, Já, vlastně nevím co si o tom myslet." Bylo to přirozené, nikdy jsem neprožil situaci, která by mě donutila vytvořit si jednoznačný názor a byla to snad moje hloupost nebo naivita, která mě nutila mluvit upřímně. S každou takovouto odpovědí má osoba klesala hlouběji v žebříčku popularity. Postupně se ze mě začal v očích lidí kolem stávat „zaostalej debílek bez názoru.“ Byl jsem outsider, tak najednou a bez varování. Ocitl jsem se bez přátel v tomhle nyní tak obrovském městě a ani doma na mě už skoro nikdo nečekal. Bylo to pokaždé stejné, přijel jsem domů, na hodinu jsem si lehl do horké vany, šel jsem za rodiči a tvrdil jim jak je mi ve škole dobře, hlavně proto, abych nemusel poslouchat debaty o tom kdo to říkal a kdo se mě zastával. Pak jsem šel spát, probudil se před obědem a na večer se zase vracel do té říše stínů. Bylo mi mizerně svoje staré kamarády jsem vinou odloučení ztratil a nové prostě nenašel.

Bylo 15.12.2005 v naprosté tmě jsem se snažil nahmatat svůj mobil:,, Kolik je hodin?" Ptalo se mě rozhořčeně tělo hlasitým zívnutím. Třel jsem si oči a snažil se rozkoukat v tmavém pokoji. Zanedlouho mé oči začaly vnímat siluety předmětů v pokoji. Posadil jsem se na postel, chvíli koukal před sebe a pak vstal. Začal jsem se připravovat do školy jako každý den, to jsem ještě netušil jaká bouře se chystá.
Po rutinním průběhu školního dne jsem se odebral na internátní zařízení. Měl jsem jasný plán na večer, podívat se po nějakých dárcích k vánocům, nemusí toho být moc, ostatně komu taky, vzhledem k tomu že jsem jedináček a v té době jsem neměl ani přítelkyni, bylo nutné koupit něco pěkného pouze dvěma lidem, svým rodičům. Odpoledne jsem se tedy s jistým sebepřemáháním vydal do města, procházel jsem různé obchůdky a stánky a snažil se nijak nevyčnívat. Připadal jsem si jako prostý voják v křížové výpravě, neměl jsem tušení jak dlouho tu budu bloudit, měl jsem pouze jasný cíl a víru.
Světlo se začalo ztrácet z ulic a mé sténající nohy minutu za minutou stále více protestovaly proti další chůzi. Dnešní den měl pouze jedno pozitivum, za tři hodiny strávené v odporných mačkanicích a frontách se mi podařilo nakoupit asi všechno co se ode mne na vánoce očekávalo. Spokojeně jsem vyrazil k místu, které jsem byl nucen na chvíli nazývat domovem.
Plížil jsem se tmavou ulicí mezi dvěma panelovými domy, najednou mě někdo chytil a odtáhl stranou, chtěl jsem se bránit, ale v tom jsem na hrdle ucítil studený kov. Přestože jsme stály u kraje ulice, stále na nás bylo velmi dobře vidět. Lidé nás míjeli jako by to neviděli, některým z nich jsem se dokonce stačil vyděšeně podívat do očí, ale jejich pohled se přesto odvrátil.,, Naval všechno co máš." Ozvalo se. Vytáhl jsem peněženku, muž tmavé pleti mi ji vytrhl z ruky, svalil mě na zem sebral mou tašku s dárky a zmizel někde v postranní uličce.
Byl jsem vyděšený, rozčilený a překvapený zároveň, pomalu jsem se postavil na nohy, lidé mě míjeli, ale snažili se mě nevidět, v tu chvíli jsem ztratil sílu věřit, že na světě existuje spravedlnost. Byl jsem přepaden, na veřejnosti a nikdo se ani nesnažil mi pomoci, všichni jakoby oslepli...

Sedím na útesech, nad městem, opřený o kmen starého stromu, jehož kořeny, prorůstající skrz skaliska pode mnou, marně již mnoho let žízní v naději, že zaprší a voda se sem opět vrátí. Netuší však, že vráska na tváři útesu skrz níž dříve proudila voda, je dnes beznadějně vyschlá.
Pode mnou se rozkládá město snů. Všechno odtud vypadá malinké jako dětské hračky a přesto lze nádherně rozpoznat každý dům. Lidé v tom městě klečí a jsou jako slepí, obličejem dřou o tvrdou zem a prach se jim lepí na čelo, ale já ne, stojím tu nad všemi těmi ubožáky a vidím to co oni ne, je mi jich líto, protože já vím kudy mám jít a nemusím několikrát upadnout než se postavím a podívám kolem sebe.
,, Čím jsem si to zasloužil? Je to dar a já přijímám tuto bolestivou poctu s odhodláním v srdci!“
Můj úkol již započal a tak jako vzduch je všude kolem vás a je připraven kdykoli vám dát možnost nádechu i já se pohybuji blízko ne však tak blízko abyste mne snad mohli spatřit! Taky jsem připraven na vaše zalapání po dechu! Nikdy jste mne neviděli, jak také? Jsem vzduch, nevnímáte mě, ale jakmile se vzdálím pocítíte to. Pohrdáte mnou, ale s mým smutkem roste i ten váš. Jsem polštář do kterého brečíte pro dívku či chlapce, jsem popsaný papír který zmačkáte a zahodíte do koše. Jsem tu, jsem váš průvodce a jsem tu pro vás…Má přísaha, zůstává a zůstane navždy platnou. Přísahal jsem na svá křídla, nechť se můj smutek obrátí v štěstí druhých.
Z dáli je slyšet podivné kvílení, stále zesiluje.

16.12.2005, Probuzení bylo děsivé, cesta do školy úmorná, škola tradiční, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Bylo po škole, odpoledne, s velkou taškou plnou mého oblečení a velmi smíšenými pocity jsem procházel podchodem. Stále jsem se rozhlížel a očima neúnavně vyhledával potenciální kriminálníky. Asi v tří čtvrtinách cesty jsem narazil na věc která se zdánlivě přehlédnout nedá, avšak lidem kolem mě se to dařilo s naprostou dokonalostí.
Jako když smečka hyjen rve na kusy tělo jednoho malého bezmocného zvířete, tak se v mém pohledu jevilo to co jsem byl nucen pozorovat. Viděl jsem skupinu mladých lidí a mladou romskou dívku zmítající se mezi nimi, mlátili ji, plivali na ni a ona jen bezmocně vrhala prosebné pohledy na lidi do davu. Nemohl jsem to vydržet, přestože jsem měl hrozný strach přišel jsem blíž hlesl:,, Ste normální?" V tom okamžiku běsnění přestalo, celá skupina se otočila směrem ke mě... trvalo to jen asi minutu...
Odevzdaně jsem seděl opřený o zeď, z nosu a brady mi tekla krev. Nevěděl jsem co si myslet. Má roztržená taška ležela s otevřenými ústy přede mnou. Chtěl jsem jí říct:,, Ty se divíš?!" Ale neudělal jsem to, místo toho jsem se snažil ze všech sil postavit na nohy. Když se mi to podařilo, zavrávoral jsem, chvíli jsem tam stál a přidržoval se zdi. Jakmile se mi přestala točit hlava, rozhodl jsem se, že půjdu konečně tam kam jsem měl původně namířeno, na vlak. Došel jsem až na konec podchodu a vstoupil na eskalátor.
Stál jsem na pomalu se pohybujících schodech, díval se do stropu a hlavou mi blesklo:,, Celý život je jako bych poletoval, někdy výš, někdy níž a někdy na podlaze...

Narostly mi křídla, letěl jsem stále výš, letěl jsem nad domy, rybníky a lesy, letěl jsem nad zelené stráně, letěl jsem až tam kam ani ptáci nemůžou, znovu jsem pociťoval ten nenahraditelný pocit,pocit, že něco znamenám!.
Už jsem byl opravdu vysoko, poletoval jsem si mezi oblaky a v naprosté euforii nevnímal okolí. Snad proto se mu podařilo připlížit se až tak blízko, chytil mě a má sametová křídla zpřelámal..
V té chvíli jako by se zastavil čas, podíval jsem se před sebe a viděl jak se mi vysmívá, nemohl jsem se bránit, nemohl jsem nic, visel jsem jen jako přikovaný v té nebeské výši a čelil úšklebkům svého vlastního osudu.
Po té věčné chvíli se mé tělo jakoby utrhlo z okovů a řítilo nezměrnou rychlostí k zemi, už jsem neviděl domy, rybníky a stromy ani zelené stráně, viděl jsem jen rozmazané obrysy věcí pode mnou.
Tvrdě jsem dopadl na zem a cítil, že mi z nosu teče krev, chtěl jsem se otřít, ale neměl jsem sílu, byl jsem jako ochrnutý, cítil jsem jen ohromnou svíravou bolest v levé části hrudníku. Ležel jsem na asfaltové silnici ve městě snů a nemohl se postavit, nemohl jsem se ani hnout. Ležel jsem tam obličejem k zemi a čekal co bude dál, co dalšího mi osud přichystal.

,,Tomíku? Tomíku slyšíš mě?!" uslyšel jsem rozechvělý matčin hlas. Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se po bělavé místnosti.
,,Kde to sem?" Ptal jsem se zmateně. Bylo slyšet že mámě je do pláče:,, Si v nemocnici.... víš..... měl si nehodu...doktoři říkali že........" Už se neudržela, objala mě a plakala, plakala tak opravdově a tak nahlas jako ještě nikdy. S každou její slzou jsem dostával větší a větší strach, nevěděl jsem proč tolik brečí! Neměl jsem ani tušení.
,,Mami?" Řekl jsem tázavě, avšak otázka zůstala bez odezvy. ,,Mami?!" Otázka se rozprášila po prázdném nemocničním pokoji, ale jako závaží spadla k zemi, bez povšimnutí. ,,MAMI?!" Panicky jsem na ni zvýšil hlas. Matka povolila křečovité sevření a podívala se na mě...
Tma spadla tak nízko, že přikryla tvář už i mě, někde v dáli se ozvaly poplašné sirény, kvílely jako bičovaný odsouzenec, stále znovu a znovu. Trvalo to asi hodinu, pak jsem to všechno pochopil, ty sirény varovaly, že se protrhla hráz smutku a beznaděje. Nikdy jsem netušil, že se za tou hrází může skrývat tolik vody. Toužil jsem po tom moct vstát a utéct, ale nešlo to.... zase jsem se vznášel, tentokrát ale ne blízko ráje, utápěl jsem se ve smutku a beznaději která vytekla z temné přehrady. Nemohu odletět ani odplavat, protože se nemohu ani pohnout. Má naděje na záchranu vyhasla! Proud smutku si mě označil za svého přítele a velkoryse mě unášel na svých zádech dál a dál od břehu....

,,Proč? Proč já?" Vzlykal jsem a svíral přitom nemocniční polštář. Nedokázal jsem pochopit krutost tohoto světa a mého osudu. Mé srdce trpělo a bolelo, tak strašně moc to bolelo. Nevěřil jsem tomu, že to bude dobré, nedokázal jsem se s tím smířit.
Po několika dnech ztrávených v nemocnici přišel do mého pokoje mladý černovlasý doktor. Řekl mi, že za dva dny můžu domů. Příliv radosti nepřišel. Bylo mi to jedno, bylo mi jedno jestli budu mrzák tady nebo doma, pořád jsem byl pro ostatní jen přítěž. Můj pohled na svět zčernal. Poděkoval jsem tomu mladému muži za informaci a poslal ho pryč s tím, že chci být sám. Ležel jsem v posteli a díval se z okna, pozoroval jsem ptáky poletující kolem velkého stromu , který rostl v zahradě přes ulici. A zase jsem pocítil tu obrovskou touhu být jako oni, jen roztáhnout křídla a letět, někam pryč, daleko...
Začal se zvedat vítr, z tmavé oblohy se sypaly dešťové kapky. Uslyšel jsem ještě první zahřmění přicházející bouřky, pak jsem usnul. Když jsem se probudil byla ještě tma. Na zatažené obloze nebylo nic k vidění, jen tu a tam nějaká hvězdička, kterou šedá mračna zapomněla přikrýt. Ani pohled na ulici nenabízel žádné rozptýlení. Nažloutlé světlo pouliční lampy se odráželo od louží na silnici, listí stromu se tu a tam líně pohnulo, všude byl klid. Jen v mé duši ne. Stále více jsem si uvědomoval, že vlastně není pro co žít. Neměl jsem přátele, dívku, dokonce ani zdraví. Neměl jsem nic než skutečně holý život. Tu noc už jsem neusnul, jen jsem střídavě přemýšlel a brečel. Brečel jsem i tehdy, když mě převáželi domů do domácího ošetřování, protože jsem věděl, že takhle takhle to už bude napořád, vždycky se už budu jenom vozit...

Dnes slavím výročí. Je to přesně rok co jsem v důsledku otřesu mozku upadl na eskalátoru a zlomil si přitom páteř. Vypadal jsem tehdy prý jako bezdomovec, obličej od krve, špinavé potrhané šaty a prázdná cestovní taška. Možná i to bylo jedním z důvodů proč jsem se do nemocnice dostal až po dlouhé hodině. Lidé se mě asi štítili, báli se o vlastní zdraví, ale já se nezlobím! Chápu je, ano dnes už je chápu. Konečně jsem nahlédl pod pokličku tomu modernímu městskému způsobu života. Rozumím už mnoha věcem, sám život byl mým učitelem. Dnes už vím, že život je minové pole a že pokud chceš přežít nesmí ti stačit jen to co se o mině naučíš ve škole.
Prožil jsem hodně trápení, hodně bolesti, vybojoval hodně bitev a složil mnohé zkoušky. Až se mě jednou vnoučata zeptají co se mi stalo a proč jsem na vozíčku, řeknu jim jen že jsem válečný veterán, který pro záchranu druhého obětoval to nejcennější, své zdraví. Nemůžu říct, že bych nikdy nelitoval, ale jen díky tomuto obrovskému neštěstí mě potkalo tak obrovské štěstí. Díky svému postižení jsem poznal nové přátele. Poznal jsem Michala róma, který se stal mým dobrým přítelem, poznal jsem Adama který se stal mým nejlepším přítelem, poznal jsem spoustu lidí a je jedno kdo je jaké barvy nebo národnosti všichni jsme na tom stejně a všichni se máme rádi, někteří z nás, se i milují.....
Je pár dní před vánoci, už několik hodin popojíždím mezi stánky na vánočních trzích a snažím se v záplavě všech těch věcí objevit ty nejhezčí dárky, poprvé v životě mě tato činnost naplňuje. Dnes už totiž je komu nakupovat....


Zase mi narostly křídla, letím stále výš, letím nad domy, rybníky a lesy, letím nad zelené stráně, létám až tam kam ani ptáci nemůžou. Konečně zase cítím ten nenahraditelný pocit, pocit, že mě má někdo opravdu rád.