Vendelín

Sjedu na kole pěšinou ve stráni k prvním chalupám, přejedu lávku, zatočím kolem Rybářovic baráku a automaticky čekám, že narazím na Vendelína. Není možné, aby tu nebyl. Buď ryje na zahradě do hlíny, leze s pilou po stromech nebo má otevřená vrata do stodoly, vystrčené auto a montuje. Vendelín... Dělat a dělat, až do smrti. Kdyby byli všichni jako Vendelín, ze světa by zmizela krása.

 

Stojí před chalupou a řeže třímetrové poleno. Mám na něj vztek, kousek za vsí zapadá slunce, vzduch voní k zbláznění, a on se potí do montérek a piliny se mu sypou na boty. Když to není zločin, je to alespoň hřích. Brzdím.

 

"Zdravím," zavolám do chroustání dřeva. Vendelín zavěsí pilu a odejde ke švestce, která mu roste pod oknem. Rozepne si poklopec a otočí se ke mně zády. Kmen je za chvíli mokrý. Vendelín se vrací a prohodí ke mně: "Mám dneska nějak rozechcáno." Slezu z kola. Vendelín si sedne na lavičku. Tak mě napadá, že teď by možná byla příhodná chvíle se ho zeptat. Tady si může každý sednout na kterou lavičku chce.

 

"Ty, poslyš, Vendelíne," obracím se k němu, "že se pořád potřebuješ v něčem hrabat! Nepamatuju, že bych tě kdy viděl jinak než v montérkách. To ti stačí?"

 

Pokrčí rameny. Kdyby měl jen trochu ducha, došlo by mu, že je to poprvé v životě, kdy se ho na něco takového ptám. Místo toho odštipuje z prkna lavičky třísku a uhlazuje to místo prstem. Asi vrchol tvořivosti. Zavrtím hlavou: "Byl jsem teď U křížku, nádhera, Vendelíne, prostě nádhera teď večer. Na tohle by sis měl taky udělat čas, ne tady pořád strašit v modrákách. Že tě to baví."

 

"Nebaví," řekne Vendelín nečekaně.

 

"Cos říkal?" zeptám se.

 

"Že mě to nebaví," zopakuje mi Vendelín.

 

"No a proč tedy pořád děláš?" ptám se překvapeně.

 

Vendelín si obrovskou rukou uhladí kalhoty a několikrát škubne za rukávy, aby zapravil vlnky na montérkové blůze. Potom se rozpovídá.

 

"Heleď se, já se znám, já moc dobře vím, co od sebe můžu čekat. To, co ty mi pořád vyprávíš o kráse a duši a všechno to okolo, to já moc dobře znám i bez tebe. Já ti něco řeknu... když mně bylo dvacet, seděl jsem třeba hodiny tamhle u lesa na stráni a díval se, jak zapadá slunce za obzor. A věděl jsem, že nic krásnějšího na světě není. Až se mi z toho spustily slzy, to si nedělám srandu. A ruku v ruce s tím na mě tenkrát padnul hroznej smutek, ale tak hroznej, že to nebylo k vydržení. A já ti pořád nemohl přijít na to, z čeho jako že ten smutek pochází. A kdykoliv jsem zase viděl něco tak krásnýho, hned to na mě znovu padlo. A pořád ne a ne se domáknout, proč jsem uprostřed vší tý nádhery div ne nešťastnej. No, nebudu to protahovat, nakonec jsem na to přišel.

 

Jednou takhle jdu navečer tam z kopce od Kapličky a taky... v dálce to žhnulo všema barvama, ve vzduchu voněla tráva a kytky, vál takovej ten teplej větřík, šeřilo se. Tak se na to dívám a skoro nedejchám, abych tu krásu neodfouknul. A zase ten smutek. A jak se mi to tak nějak tím smutkem tady někde u srdce sevřelo, tak ti najednou, ani nevím, co mě to popadlo, zakřičím přes celý pole a louky: Bože můj, nesmrtelnost, prosím tě!!!"

 

Vendelín se na mě podívá, aby se ujistil, že se mu nesměju. Nesměju se. Vrátí se pohledem zpátky a mluví dál: "Tak takhle to se mnou bylo. A je pořád. Mně nemůže přijít na oči nic krásnýho, protože já v tom vidím věčnost a svojí pomíjivost. A je to pořád horší. To se ví, že mi tenkrát nikdo neodpověděl. Tak tomu utíkám, jak se dá. Zavřu oči a dělám. Dělám a dělám. Jinak bych se zbláznil."

 

Vendelín vstává, lavička se zhoupne a zapraská úlevou. Jde ke švestce a mokrý kmen se zaleskne ve večerním slunci. "Kurva, to mám dneska rozechcáno," řekne, když se vrací k pile. Sedám na kolo. Párkrát šlápnu do pedálů a podívám se za sebe. Vendelín je skloněný nad kládou a řeže. Řeže a řeže, jako o život.