Příběh Jana a deště

Když Jan ještě žil, rád stával u okna ve své komnatě a vnímal jarní déšť. Naslouchal tichému bubnování kapek vody. Pociťoval příjemný chlad. A především cítil tu zvláštní, čerstvou a nádhernou vůni jarního deště. Tu vůni pokládal za to nejkrásnější na světě. Cítil z ní volání hor a lesů, loučící se zimu a přicházející léto, vláhu, život, Boha, dětství.

Vyrůstal v kraji dešťů a tak celé jeho dětství bylo vůní čerstvého deště prodchnuté. Vybavovalo se mu, jak trávil celé dny procházením se po městě, okolo městských hradeb i daleko za nimi. Projížděl se na koni po rozlehlých lesích a pranic mu nevadilo, že mokne. Jeho plášť ho před deštěm dokonale chránil. Celé hodiny vydržel pozorovat ze své komnaty pole, lesy a louky, právě zavlažované deštěm. S láskou a úctou pozoroval ty dlouhé zelené plochy, stromořadí u královské stezky, zářící květy zlatého deště, překrásné cizokrajné sakury i vznešený starý jinan na nádvoří. Pršelo i tenkrát, když se vracel z rytířského turnaje.

Bylo mu tehdy deset let. Jeho otec, lord Francis, vždy trval na tom, aby se učil jazyku Vikingů. Trval na tom tolik, jako by pro svého syna plánoval kariéru krále Vikingů. Pravidelně tedy chodil na jazykové hodiny a zcela upřímně je nenáviděl. Tušil, že musí existovat lepší způsoby, jak se naučit jazyk, než se celé hodiny nazpaměť učit dlouhé texty. Mnohem radši se procházel po městě a okolí, jezdil na koni, učil se šermu nebo si hrál se svou smečkou psů. Vlastně cokoli, jen ne to tupé přeříkávání vikingských textů. S radostí proto přivítal zprávu, že se král Kongen rozhodl pořádat v jeho městě rytířský turnaj. Jednoho dne spěchal přímo ze své jazykové hodiny k městské bráně, aby se podíval na přijíždějící rytíře. On a další desítky měšťanů následovali průvod rytířů od brány až na kolbiště, kde se druhého dne měl odehrát turnaj. Nedočkavě očekával ráno a hned šel na turnaj. Pozdravil se s několika svými přáteli a byl rád, že ho nepozvali mezi sebe na tribunu, chtěl být sám. Turnaj byl vzrušující a fascinující. Vyhrál rytíř s rudým drakem ve znaku a jeho družina se vydala své vítězství oslavit. Všichni měšťané i prostí venkované na rytíře a turnaj vzpomínali ještě celé měsíce. Jan ale přesto netoužil stát se rytířem. Stále raději si četl v moudrých knihách a přemýšlel o jejich obsahu.

Pět let poté vyhlásil Lord Francis válku lordu Fredovi a všichni rytíři to vítali. Těšili se na slavná vítězství, hlavy nepřátel na kůlech a tučnou kořist, až dobudou državy Lorda Freda. Říkali, že to bude jako onen vzrušující rytířský turnaj. Jan to nechápal. Turnaj byl zábava, to ano, ale tam všichni rytíři bojovali dobrovolně. Věděli, že je může potkat zranění stejně jako slavné a bohatě odměněné vítězství. Ale ve válce svoboda volby není. Lord Fred byl přitom mírumilovný a nikoho neohrožoval. I snažil se to Jan otci vymluvit, ale ten toužil po větším dílu půdy a moci více než po čemkoli jiném. Jan věřil, že úlohou lordů je zajistit svým lidem bezpečí, spravedlnost a prostor pro svobodný život. Lordi včetně jeho otce si to ale nemysleli. Vedli mezi sebou zbytečné útočné války a na svůj lid si vzpomněli jen v době placení daní. Přemýšlel, jak by to mohl změnit. Po smrti otce se lordem stane jeho starší bratr. Mohl by být jeho rádcem a některé ze svých idejí by mohl prosadit. Ale dobře věděl, že to by byla spolupráce s ďáblem. Jeho bratr toužil po krvi a moci stejně jako jeho otec a se změnami by souhlasil jen tehdy, měl-li by dojem, že tím upevní svou pozici mezi lidmi. Jan si tedy nechal zavolat svého pobočníka a společně se vydali na místo za hradbami, kam Jan vždy chodíval, když si s něčím nevěděl rady. Bylo to překrásné místo, ze všech stran obklopené hustými keři, na vrchu kopce. Byl z něj nádherný výhled na Mlýnský rybník a okolní pole. Kultura, která zde byla před příchodem předků, toto místo pokládala za posvátné a zanechala tam kámen, pokrytý neznámými znaky. Jan sem chodíval v klidu přemýšlet. Dnes přemýšlel o další zbytečné válce. Věděl, že jeho země pláče a že je jedním z mála, kdo to slyší. Rozjímal a najednou, jako úderem blesku, mu došlo, že odpovědí je evoluce vědomí lidstva.

Rozhodl se odejít od dvora a zakoupil budovu staré kazatelny, kterou nechal opravit a začal probouzet duše lidí. Hovořil o pravdě, svobodě a lásce. O tom, že smyslem života není věčný boj o život, moc, majetek a pochybnou slávu. Stále opakoval, že všichni lidé se rodí s právem na svobodu a hledání štěstí. Že všichni máme právo nakládat se svým životem dle vlastního uvážení. A vedle kázání poskytoval základní materiální i duchovní pomoc lidem v nouzi a všem, na kterých bylo spácháno bezpráví. Brzy k němu začali přicházet další mistři, jako třeba léčitel, který zdarma pomáhal všem chorým. Postupně se kolem Jana shromáždila skupina mistrů i učedníků a Jana považovali za svého velmistra. Stál na straně lidí, které poškozovalo chování lordů. Přesto věděl, že se lordů nemusí obávat. Jeho lordem byl jeho otec a poté jeho bratr. Ač s Janem nesouhlasili a nechápali jej, věděl, že mu neublíží. Nikdy by ho nenapadlo, že nebezpečí mu hrozí od těch, kterým nabízel pomoc.

Jan tehdy nevěděl, že většinu lidstva tvoří hlupáci. Nevěděl, že většina lidí je stádo, které nechce pravdu. Nechce myslet. Chce jen dělat to samé jako jejich otcové, protože to tak bylo vždycky a oni nemají rozum ani fantazii, takže si neumí ani představit, že by svět mohl fungovat jinak. Otročení v dílně nebo na poli a potom bezduchá a zvířecí zábava. Chléb a hry. To byl jejich svět. A Jan jim říkal, že to může být jinak. Že mohou být všichni svobodní a šťastní. Nejdříve mu nevěřili, ale ti, kteří se rozhodli žít podle jeho rad, byli úspěšní. Zdravější, bohatší, svobodnější, moudřejší. Když k tomu došlo, Jan očekával, že další to uvidí a také se přidají. Nevěděl, že ona primitivní hloupá většina se nechce učit od těch lepších, závidí jim a chce je zničit, rozdupat, vyhladit. Kdyby totiž Janovo učení přijali, museli by si přiznat, že po mnoho let žili v nevědomosti. Byl by to konec světa, na který byli zvyklí, konec života v otroctví a strachu. Jana by nikdy nenapadlo, že otroci nechtějí ztratit své okovy, protože jim jejich omezenost našeptává, že je lepší jen poslouchat názory a rozkazy těch mocnějších, být poslušná ovce a následovat stádo. Jan je intelektuálně převyšoval a oni jej a jeho následovníky začali nenávidět.

Část jeho přívrženců jej opustila. Někteří ze strachu, někteří zkrátka podlehli dojmu, že pokud je většina lidí proti Janovi, tak ta většina musí mít pravdu. Přeci není možné, aby měla ta hrstka lidí okolo Jana pravdu a my ostatní se mýlili, říkali si hlupáci. Začalo to slovními útoky. Jana nazývali bláznem, šílencem, rouhačem, kacířem. Ponižovali jej, plivali na něj na ulicích. Do oken kazatelny létaly kameny tak často, že už nemělo smysl nechat je zasklívat. Jednoho dubnového rána, když šel Jan na kázání, jej přepadla skupina maskovaných zabijáků a ubodali jej. Jan umíral a nelitoval. Nezáleželo mu na uznání druhých. Věděl, že pomohl každému, kdo měl zájem, a ti ostatní jej nezajímali. Věděl, že pro lidstvo udělal, co bylo v jeho silách. Věděl, že se choval k lidem tak, jak by on sám chtěl, aby se chovali lidé k němu. Věděl, že není smrti a jeho duše bude žít dál. Věděl, že po něm zůstanou jeho myšlenky, popsané svitky a pár následovníků. Věděl, že i kdyby probudil evoluci vědomí jen u jednoho člověka, stálo to za to. A i kdyby ani to ne, byl celý život svobodný a nebál se. To znamená, že jen nepřežíval, ale žil. Ještě než naposledy vydechl, spatřil dvojici bílých andělů. Jan žil a zemřel šťastný…