Stromy

Seděl před počítačem a drbal se na koulích. Ne – to jsem byl já a bylo to teď. Ne, že by tento detail bylo nutné čtenáři sdělit, ale tak snad nebudu pokrytec a poskytnu zaručeně pravdivé vyprávění o věcech, které se mi staly.

Bylo léto, slunce svítilo a veškerá atmosféra tak proudila tou silou nabranou během jara. Občas zašuměl vítr a člověk mohl slyšet, jak narážejí větve v korunách stromů o sebe. A cítil v nich tu nepoddajnou pružnost, která toto šumění a narážení doprovází. Tedy pouze, pokud měl vedle sebe nějaký strom. V tom to bylo – nikde žádné stromy. Taková ta situace, kdy už není kam se vrátit. V tomto prostředí jsem tedy procházel ulicí našeho opuštěného města plného lidí, v ruce cigaretu, abych aspoň někde měl kus rostlinstva, samozřejmě zapálenou. Potajmu jsem hřímal nad tím, jak postupně cigareta uhořívá, aniž bych natahoval. Stejně mi to vlastně nechutná, takže mi to mohlo být i jedno, nicméně to nebylo fér vůči mně.
Došel jsem až na nábřeží, tam jsem se zastavil na chvíli a vychutnával si odrazy slunečních paprsků na vodní hladině, které se mi trefovaly přímo do očí, takže jsem se šklebil napůl od toho, že za chvíli i přes přimhouřené oči oslepnu, a napůl od toho, že konečně po těch deštích je jasná obloha a teplo.
Takhle tam naprosto zbytečně strávím asi patnáct minut, dám dvě cigarety u toho, a když se rozhodnu odejít, všimnu si najednou ženy v červeném, jak přijde pode mne na nábřeží, začne krmit labutě a má u toho takový podivný výraz. Vypadala u toho, že by měla doma kočku, kdyby nebyla na kočičí chlupy alergická. Já, protože nemám nic lepšího na práci, ji tam tak pozoruji, a když se chystá odcházet, začala se mi rodit v hlavě taková ďábelská a upřímně řečeno i docela perverzní myšlenka na to, že bych ji mohl sledovat. Samozřejmě jsem ještě nikdy sledovačku nedělal, takže to, aby si mne nevšimla, jsem neměl vychytané. To bylo potřeba ze dvou důvodů – za prvé sledování je určitě zábavnější s tím, čím déle sledovaný neví, že je sledován. A za druhé, protože jsem hodný chlapík, nechtěl jsem dotyčnou vyděsit. A tak přemýšlím, jak to co nejúčinněji provést, jakou si držet vzdálenost, jak se tvářit, když se otočí, do toho mi stále po obličeji tancuje to odražené sluneční světlo, takže tyto myšlenky ještě stále doprovází ten zoufale spokojený škleb. A když se rozhodnu vyrazit za svoji novou zábavou, tak se po prvním kroku zastavím, rozhlížím se kolem sebe, přivřu oči, když se dívám směrem na vodu – ona nikde. A tak plný zklamání z toho, že jsem přišel o nečekané dobrodružství, vypravil jsem se dál s novou cigaretou v ruce. A nikde nejsou žádné stromy, na které se vrátit.