Poutník

A tak jsme seděli u jednoho ohně. Všichni byli ukryti ve svých stanech. Nemohli jsme usnout. Měli jsme si toho tolik co říci, ale ani jeden se neměl k tomu, aby uchopil slova, která visela ve vzduchu, a začal hovořit. Koukali jsme do ohně a srkali ze svých kalíšků už dávno vychladnutý čaj.

 

„Taky nevíš kde začít?“ prolomil po chvíli ticho.

Jen jsem se zasmála.

„Možná vím, kde začít, ale nechci ten okamžik narušit,“ natáhla jsem ruce blíže k ohni. Přisedl si blíž ke mně a jednou rukou mě objal okolo ramen. Opřela jsem si o něho hlavu.

„Nezávislost si žádá svou daň,“ přitiskl si mě k sobě.

 

„Baví tě to? Nejistota a nebezpečí?“

„Ne, baví mě nespoutanost a svoboda. Baví mě to, že zodpovídám za své činy a cítím tak svou sílu. Nevkládám odpovědnost za svůj život do cizích rukou, není kam se obracet, není na koho svalovat vinu. To mě na tom baví,“ dopil poslední zbytek čaje a odložil hrnek vedle sebe.

Přemýšlela jsem o tom, co řekl.

„Víš, vnitřně ti rozumím. Jsem v tomto naladěna na stejnou vlnu. A možná proto… Možná proto mě tak přitahuješ,“ stiskla jsem mu ruku, ale chvíli na to jsem ji zase pustila.

„Ale zítra odjedu a po všem zbude jen vzpomínka. Nechci, aby to opouštění bylo horší, než to stejně bude,“ posmutním.

„Taky pociťuju blízkost,“ pohladí mě po tváři. „Dokonce větší, než s kýmkoliv jiným…“ zamyslel se.

„Chtěla bych ti být nablízku, sdílet s tebou svůj život. Takovej pocit mám. Vím, je to asi trochu bláznivý, ale prostě to tak cítím,“ pokrčila jsem ramena.

„Nenech se strachem z budoucna obrat o krásu okamžiku,“ mrknul.

„Na cestách jsem se naučil hodně. Třeba to, že nic není konečné. Vše se mění. Dneska jsem takovej a zítra se můžu změnit. Zítra můžu dojít k něčemu většímu, co bude přesahovat moje omezené dnešní já. Všechno se mění. A tak to není dobrý, víš, ulpívat na něčem, nebo na někom. Pociťuji blízkost, ale taky pociťuji touhu jít dál. Žiju už několik let s vědomím, že při sobě nemohu nikoho držet, ani citově. Musím ho nechat jít, i sebe. Ten, kdo bude chtít, může se ke mně přidat, ale vím, že je jen maličko těch, kteří by toho byli schopni. Vím to.“

Jeho tvář zlehka posmutněla. Stáhl se. Přesunul své ruce zpátky k sobě. Vypadalo to, jakoby s něčím v sobě bojoval.

 

„Ty ses nechtěl nikdy usadit?“

„Ono to nejde. Kdybych se usadil, budu krnět. Budu bažit po tomto?“ podíval se kolem. „Po bohatosti okamžiku, po ohni, po lidech, po nových a nových impulsech. Budu snít, aniž bych to žil. Budu pomalu umírat a snít o životě. Usídlím se v domečku, nebudu cítit zimu, když je zima, nebudu pociťovat úporné horko, když je léto. Nebudu mít rozpraskané paty od kamení. Budu sice v jistotě, ale za jakou cenu?“

V tu chvíli jsem mu trochu záviděla. Tu jeho volnost. Volnost, kterou si sám vybral. Rozuměla jsem tomu, co mi říká.

„Prostě, není cesty zpět…“ podotknu.

„Není, nemůžu a vnitřně ani nechci. Vím, že někteří by mě rádi viděli v kanceláři, abych využíval svůj potenciál, ale ti toto nikdy nepochopí. Já chápu jejich život, oni si to zvolili, jako já toto,“ usmál se.

 

„A jezdíš někdy domů?“

„Po pár letech na cestách se všude cítíš jako doma. Ale do domu k mým rodičům a do rodné vesnice se vracím. Jednou za půl roku. Vyslechnout si, jaký jsem blázen. Pak se rozhlédnu po okolí, na návštěvách si poslechnu, jak je život hroznej, jak toho bolí záda, jak celej den sedí v kanceláři, jak v televizním seriálu ta a ta postava udělala to a to, a jak je to hrozný, ten svět a ta mládež. Pak se zase sbalím a jedu dál,“

 

„A jak si na to vyděláváš?“ neodpustím si otázku.

„Píšu články, reporty, zajímavosti, fotím… A posílám to těm, kteří sedí v kancelářích a sní o životě. Víš, nevydělám si tím kdo ví kolik, ale vydělám si přesně tolik, aby mi to vyšlo. Nepotřebuju toho moc. Navíc, když máš důvěru v život, tak ti ten život dává vše, co potřebuješ. Přijdou ti do cesty přesně ti lidé, které potřebuješ, a kteří potřebují tebe. Třeba onehdy jsem potkal jednu babičku, a ta mi po pár chvílích, kdy jsme spolu šli jen tak lesem nabídla, jestli jí nechci říct něco víc. A tak jsem jí řekl, že klidně. Tak mě nabídla čaj, něco k snědku, nabil jsem si elektroniku a šel dál. Ti lidi tady jsou, chtějí kontakt, potřebují pomoc. A když mě požádají, třeba abych nasekl dříví, vykydal, či tak, tak to udělám. Dokud mám síly. A pak mi za to něco dají. Takhle na svých cestách funguju. Nejsem úplně odřízlej od světa.“ zasměje se.

 

„A má to nějaká negativa?“

„No, třeba toto, je takové velké ale,“ zahledí se do ohně.

„Krásná duše, sedící v těsně blízkosti a já se jí nemůžu ani dotknout, abych něco nepokazil.“ pokývne hlavou.

„Takových duší určitě potkáváš dost. A některé dívky by byly ochotny dát za to nevím co, aby si zařádili s dobrodruhem, ne?“ šťouchnu do něho.

„To ano, ale toto není můj šálek čaje. Já byl vždycky na ty zvláštní. Co mají něco navíc. Nějakou tu přidanou hodnotu,

„To musí být hodně těžký, někoho takovýho potkat, obzvlášť při tvým způsobu života,“

„Ale občas takové duše přijdou,“ obrátí se zase na mě.

 

„Můžu tě o něco poprosit?“

„O cokoliv,“

„Zahraj mi,“ zahledím se na kytaru ležící před náma.

Tak ji chytl do rukou a zahrál tu nejhezčí píseň, kterou jsem slyšela. Zahrál mi vše, co jsem v tu chvíli cítila. O lásce, dobrodružství, samotě, těžkostech, veselí, srdci a přátelství.

Záhy jsem opustila všechny coby, kdyby. Utišila jsem v sobě všechny zvuky budoucnosti. Byla jsem jen tam, s ním, plně přítomna.

 

Dotýkal se mě, tak zvláštně hezky. Nebyla jsem ani nervózní, ani jsem se nebála.

„Nechci s tebou spát, chci jen toto…“ líbal mě do vlasů.

Nemluvila jsem. Jen jsem se oddávala, přijímala a vracela nazpátky. Chtěla jsem se jen sdílet. Nic jiného. Jen být plně přítomna a nemyslet.

A tak jsme tam byli – schoulení a zahaleni do tmy, s vychládajícím ohněm za zády.