Můj poutník

„Ahoj, píšu ti momentálně z domu. Vzpomněl jsem si na tebe a na naší poslední debatu. Vzpomínám na tebe vlastně často. Rád bych to zopakoval. S mojí nestálostí je to trochu horší, ale věřím, že se zase setkáme. Doma jsem do zítra. Zítra v 8:00 půjdu zase dál. Nemusíš mi na tento vzkaz odpovídat. Ale byl bych rád, kdybys šla semnou, jen kousek, či dál...

 

Tak zněl jeho první a poslední e-mail. Když jsem se s ním loučila naposledy, věděla jsem, že se ještě potkáme. Taky jsem na něj často myslela. Na horké dlaně a polibky. Ale ne jen na toto.  Spíš na tu svobodu, kterou jsem s ním zažila. Na tu nezávaznost a jinakost. Bylo to opravdu jiné, než s ostatními. A možná proto jsem dnes tady – kráčejíc neznámo kam.

Po úseku plného větviček a kamení se dostáváme na okraj osamělé silnice. Držel v rukách hůl, která mu ulehčovala kroky.

 

„Jsem opravdu rád, že jsi šla taky. I když…“ polkne slova.

„I když?“ otočím se na něho.

„I když vím, že né na dlouho,“ stiskne rty.

„Ty jsi mi ale rozporuplný člověk. Myslela jsem, že sis toto sám zvolil… toto…“ protáhnu se směrem k nebi.

„Zvolil.  Ale nechci, abys měla výčitky nebo tak něco. Jenom, si asi potřebuju ulevit, víš. Občas je to těžký, když si zvolíš vlastní cestu a jdeš po ní – většinou sám. Jasně, potkávám lidi, povídám si s nimi a rozjímáme, je to fajn,“ povzdechl si.

„Ale?“ vytuším pokračování.

„Ale… Ale když pak poznáš někoho s kým je ti tak dobře, jako se sebou samým, tak pak… pak pochybuješ, víš? Pochybuju teď o tom, jestli jdu dobře, jestli je to správný a třeba jestli to není sobecký,“

„Co je sobeckého na tom, jít vlastní cestou?“ zeptám se záměrně.

„Toto sobecký není. Spíš, je to sobecký v tom, že ti vlastně „motám hlavu“. Píšu ti, že bych rád abys šla semnou a teď jsi tady a pak zase zmizíš. Nenechávám tě žít si tvůj život, chápeš? Jako bych tě držel,“ pokrčí rameny.

„Kdybych nechtěla, tak tu přece nejsem. Jsem svobodná, a pokud něco nechci dělat tak to nedělám, takže si nemusíš dělat žádné výčitky,“ ujistím ho a podám mu ruku.

On ji pevným stiskem přijímá.

 

Kolem deváté hodiny, padla tma. Rozdělali jsme oheň a chystali se k spánku. Nebo spíš, k večernímu rozjímání. Tohle kouzlo je úžasné. Kouzlo nočního lesa. Pokud člověk překoná všechny svoje strachy a naučené obavy a ponoří se do prosté přítomnosti lesa, všechno děsivé, náhle mizí.

Po večeři jsme se zachumlali do svých dek a spacáků a vsedě jsme koukali do ohně. Oheň je krásnej. Připadá mi, jakoby se v něm vše očistilo. Všechno vyřčené jakoby se v něm ztratilo.

 

„Neděsí tě to někdy? Takhle ta samota?“ zamyslím se po chvíli.

On se jen pousměje.

„Víš, když takto žiješ, tak se naučíš rozlišovat. Mě samota přijde krásná. Opravdu, je v ní spoustu moudrého. V samotě můžeš růst. Blbý je, když jsi osamělá. To je špatný a může to vést až k depresi. Když se ale dostaneš za tyto smutky, který to osamocení provází, můžeš se ukrýt v bezpečí samoty. Být rád o samotě, není vůbec špatný. Ani být sám není žádná hrůza. Hrůza pro mě je, když to někdo neumí. Když se bojí být sám a neustále vyhledává někoho, kdo by ho zabavil. Připadá mi, že to lidi dělají, aby unikli před sebou samým, před svým vnitřním světem. Ono to totiž není nic pěknýho, ze začátku. Když jsem se začal pořádně zajímat o svůj vnitřní svět, bylo to ošklivý. Člověk má v sobě tolik temna, a tolik špatných myšlenek, že ho to často pohltí, když je sám. Ale když se dostaneš přes tady ten kraj temna, tak postupně dojdeš do země klidu, kde už samota není problém. Osamocení – tma – samota a světlo jsou veličiny, který jsou na jedné přímce. Je to jako – chlad a teplo, bolest a radost. Když takhle chodíš, tak to začneš rozlišovat… takže mě samota baví,“ podíval se na mě a rozhlédl se po okolí.

„Na tom asi něco bude,“ zamyslím se nad jeho slovy.

„Víš, dřív jsem byla hodně osamělá, byla jsem závislá na lidech, schovávala jsem se za každého, protože sama se sebou jsem si nevěděla rady. A pak, když jsem byla sama, tak jsem měla tendence jakoby utéct, chtěla jsem se schovat, aby mě nikdo neviděl. Přitom jsem měla lidi ráda. Potřebovala jsem samotu, ale milovala jsem lidi. Docela paradox,“

„A jak ses přesto přenesla?“ zajímal se.

„Dospěla jsem k tomu. Naučila jsem se postupně mít ráda sebe a milovat svoji společnost. Víš, mám se ráda a poslední dobou dělám jen věci, které mi dělají dobře. Jsem na místech, kde je mi krásně, kde mě to hladí… Odmítla jsem už podporovat to negativní v mém životě. Často jsem narážela se svým přístupem u lidí. A mě prostě v jednu chvíli přestalo bavit se přít a dělat věci, kde bych překračovala svoje hranice. Když se máš rád, tak pak ti nedělá problém říci ne. Začala jsem si vybírat, do čeho a vůbec do jakých vztahů budu investovat svoji energii. Začala jsem rozlišovat kde to má cenu a kde ne. A to mi dalo takovou svobodu a uvolnění. Je to v pořádku. Proto se možná říká, že je život příliš krátký na to, abys ho marnil někde, kde to nefunguje,“ pousměji se.

 

Viděla jsem, jak se také pousmál. Ve sprše ohnivých paprsků vypadal jako nějaký indián. Na tváři měl dvoudenní strniště, ještě upravené z domu.

„Mám tě rád,“ řekl do ticha a podíval se na mě skrz plameny.

„Jsi hodně bezprostřední,“ vyhnula jsem se odpovědi.

„To mě naučila samota,“ se stydlivým úsměvem odvrátí zrak.

Byl roztomilý.

„Pokud ti to vadí, tak přestanu,“ couval dál.

„Ne, nevadí, jenom… bych se to ráda taky naučila,“ uznám.

„Víš, já to beru jako takovou součást okamžiku. Je to vteřina, kdy něco pocítíš a potřebuješ to ze sebe dostat. Ale většinou člověk nemá prostor to říct a ani komu to říct. A dusí to v sobě a většina věcí zůstává nevyřčených. A je to škoda. Lidi by měli vědět, když mi na nich záleží. Pro mě je to celkem důležitý. Už jen proto, že je vidím tak málo. O to je to pak intenzivnější, to setkávání. Je to takový zvláštní pak pozorovat, jak se lidi neumí tomu postavit. Odbíhají, jako ty. Anebo se stydí, nebo se i rozpláčou, protože to už dlouho neslyšeli. Neslyšeli obyčejné „díky“, nebo „mám tě rád“. Uši od toho odvykli a my pomalu zapomínáme, jak odpovídat na laskavost. Bojíme se toho,“ mluvil klidným, hlubokým hlasem.

„Dneska se totiž můžeme schovat. Schovat se za sociální sítě, za e-maily, smsky, za televizi. Neumíme spolu moc komunikovat. Nevíme co si počít s okamžikem. Necítíme se moc bezpečně, když jsme s někým osobně, protože se nemáme kam schovat. Všechny naše pózy zmizí a jsme tam najednou jen mi, odhaleni. Spíš poodhaleni, někdo dokáže svou pravou tvář, docela dobře skrývat…“ vzpomenu si na pár osob.

„No vidíš. To já musím s kůží na trh. Nějak jsem se odvykl přetvařovat, nebo si na něco hrát, protože není před kým. Proto ti říkám, že tě mám rád. Protože, ze mě po čase tak nějak ty slupky, který to moje citlivý jádro schovávaly před okolím, aby mě třeba někdo nezranil, tak nějak odpadly. A mě nezbývá už nic jinýho, než být tím, kým opravdu jsem. Bez těch slupek, který mě odmalička obklopily a já v nich docela dlouho setrvával.“

„Já toto dokážu jen v bezpečném prostoru, tam, kde vím, že mi nikdo neublíží. Nebo kde cítím, že si to můžu dovolit. Kde to nebude zneužito proti mně.“ dodám po chvíli.

„Myslím, že je to v pořádku, víš. V tomhle světě je to tak nastaveno. Je to tím, asi že já se pohybuju v přírodě, mezi srdečnýma lidima, kteří mi věří. Jinak by si mě, totiž, přes práh nepustili. A já pak věřím jim. Ty to máš jinak, protože žiješ jinde, v jiných podmínkách a je to v pořádku. Člověk asi nemůže jít ke každému s otevřenou náručí či se srdcem na dlani. Druzí třeba toto ani nechtějí a často je to vyděsí. A tak ze samého strachu to srdce odvrhnou a odmítnou. A pak tě to bolí, proto, že jsi to myslela dobře,“ dodal.

Vysvlékla jsem se ze spacáku a šla ho obejmout. Cítila jsem to a ctila jsem svoje pocity. Snad poprvé jsem si dovolila být naprosto bezprostřední. Ucítila jsem dotek svobody. Zahrnul mě do náruče a utvořil prostor, abych si mohla lehnout vedle něho. Přitáhla jsem si svoji deku a lehla vedle.

„Děkuji Ti,“ políbila jsem ho na čelo.

„Namaste,“ řekl do noci toto zvláštní, všeříkající slovo a ve společném obětí jsme usnuli.