S poutníkem (i bez)

„Stejně se Ti divím,“ opřu se udýchaně o statný buk, stojící na kraji cesty „že jsi mě ještě někde nenechal,“ otřu si z čela krůpěje potu.

„Jak to myslíš?“ zasměje se a zastaví.

„No tak, už spolu chodíme nějakou dobu. Nadávám tady, je mi zle, nemůžu a ty se jen usmíváš. To máš fakt tolik pochopení?“ zakroutím hlavou a posadím se pod strom.

„Vždyť jsme na stejné lodi, tak proč bych to dělal? Měl jsem uplně stejné pocity, když jsem nastupoval první cestu. Akorát tam semnou nikdo nešel, tak nebylo komu si stěžovat. A kecat jen tak do prázdna, to tě po chvíli omrzí,“

„To jo, stěžování si je takový náš zvyk,“ zamyslím se.

„Skoro všechno je takový hezký zvyk. Úplně slyším zvuk železných košil,“ naoko se zaposlouchal.

„Jo, jakože zvyky jsou železné košile…“ snad poprvé jsem se nad tímto úslovím pozastavila.

„Přesně. Železné, těžké. Jako by nás chrání, ale přitom nám stěžují svobodný pohyb,“ vzdechne.

„Pod tíhou zvyku, v iluzi bezpečí…“ projede mi mezi rty.

Jen se usměje.

 

„To se mi líbí na téhle výpravě,“ vybalí z batohu poslední piva.

„Že můžeš pít pivo?“ zarazila jsem se.

„Ne, že tě můžu vidět bez obalu. Občas. Když se nehlídáš, tak jsi taková – opravdová,“ usrkl zlatavého moku a zahleděl se na mě.

„No, není to jednoduchý, ukazovat se se vším všudy,“

„Přitom je to to nejjednodušší co může člověk udělat,“

„Ale když to člověk udělá, běžně, tak pak není přijímán. Víš, jakože se skrýváme proto, abychom se vyhnuli nepřijetí ze strany ostatních lidí,“ popisuji nahlas myšlenky.

„A proč ti vlastně tolik záleží na tom, abys byla přijímána ostatními?“ nenechavě se ptá dál.

„Já ani nevím.“ pokrčím rameny.

„Nevíš, nebo si to jen nechceš přiznat?“

„Možná… možná proto, že bych jinak za nic nestála…“ zamyslím se.

„Takže ty si myslíš, že máš větší cenu, když tě ostatní přijmou a souhlasí s tebou?“ zarazí se.

„No, pak se cítím součástí kolektivu. Že jako někam patřím. Je to pro mě bezpečné,“

„A… dokázala bys popřít sama sebe, abys byla přijímána ostatními?“ zadívá se mi do očí.

 

Připadám si divně. Jakoby se ve mně něco pohnulo. Pocítila jsem silnou bolest v žaludku. Něco mě svíralo a já cítila jako bych postupně tuhla.

„Železná košile?“ dodá Tuli.

Začaly mi téct slzy. Tuli se přisunul naproti mně a vzal do náručí. Chápavě mě hladil po hlavě.

Znáte ten pocit, kdy si v jednom okamžiku uvědomíte to, co jste po celé roky přehlíželi, když najednou slyšíte, co jste nechtěli slyšet? Přesně takové to bylo. Šílené. Všechno, jakoby odplouvalo pryč.

„Lhala jsem si,“ odtáhla jsem se po chvíli od Tuliho.

„To já taky,“ souhlasně přikývl.

„Naučila jsem se věřit klamu. A žila jsem v něm dlouho. Tak dlouho, že jsem ho přijala. Přijala jsem ho jako realitu. Já přece nechci přijetí od ostatních, potřebuju ho od sebe,“ otřela jsem si slzy. Slzy smutku a naděje.

 

„To co nenacházíme uvnitř, hledáme venku,“ dopil poslední zbytek piva.

„Hledáme a lžeme. Lžeme sobě a vlastně i ostatním. Hrajeme si na něco, co nejsme. Já si hrála. Hrála jsem si na sluníčkovou, a moje skutečný pocity jsem zazdila. Myslela jsem, že na to nikdo nepřijde. Myslela jsem si, že na to nepřijdu ani já sama.“

„No jo, uvolnění potřebuje občas čas.“ pohladil mě po vlasech.

Chvíli jsem ještě dumala. „Měli bychom už jít, nahoru nás čeká ještě pořádný kus cesty, tak ať nemusíme jít potmě,“ zvedne se.

 

Šli jsme chvíli spolu. Necítila jsem se ale dobře. Potřebovala jsem být chvíli sama. Sama se sebou a se svými myšlenkami. Zpomalila jsem. Tuli zřejmě pochopil a přidal do kroku. No, buď pochopil, nebo mi chtěl zdrhnout. Kdo ví. Ale každopádně, měla jsem okolo sebe příjemný prostor. Nadechla jsem se.

 

Uvědomila jsem si, jak je příjemné, být ve společnosti někoho, kdo vás nechce pokořit, ani poučovat, jenom tak jakoby plyne a nechává sebou propouštět slova, která k němu přicházejí. Je to fakt nezvyk. Ale na takový přístup bych si i ráda zvykla. Bezkonfliktní přístup. Občas mi to přijde jako sen. Jako bych se měla probrat. Ale pak se proberu – třeba když mi kouř z ohně zavane do očí. To je bolest, která probere každého.

 

Taky ráno mě nutí se probrat. Není to jako umělý spánek, který probíhá každý den v naší bytovce za tmou žaluzií. Je to opravdová rosa, kterou mohu pocítit na vlastní kůži. Je to přízemní mrazík co mě donutí vstát a cvičit. Žádné závěsy, kterými bych si mohla korigovat světlo a tmu. Žádné pomůcky, jenom čirá přirozenost. Koloběh – dne a noci.

 

A když takto putujete několik dní, veškeré problémy se sice vyjevují ale – jako po noci nastává den, tak problémy nahradí vlna uvolnění. Není třeba se přetvářet, není třeba si problémy pěstovat. Tady není pro koho. Tuli je spíš „řešič“, než utěšovatel. Ano, obejme mě, ale nedělá to z lítosti, ale prostě proto. Pomáhá to. Když má svoje chvíle, když si něco řeší, taky ho ráda obejmu. Příjemné je, že on mi tím nebere sílu. On mě tím nabíjí. Neřeší nic za mě, jen chápe a nechá mě vyzrávat samotnou. Neobjímá mě s pocitem, že má esa v rukávu. Je to takové upřímné.

Ale… možná se mi to vše jenom zdá. Třeba si pořád něco nalhávám. Třeba i to, co se zdá jako pravda, pravdou není. A vůbec, co je pravda? Je vůbec pravda? Pravda, kterou se lidé tak rádi ohánějí. Není to jenom jakýsi úhel pohledu? Úhel vědce, lékaře, kněze, učitele, historika… Kde je ta pravda?

„Co strome, co mi řekneš o pravdě?“ zasměji se nahlas u listnatého buku. Buk neodpověděl, jen se zvedl vítr a zašustil bukovými listy. Zastavila jsem a hleděla do korun stromu.

 

„Taky možnost. Třeba je to tady,“ hleděla jsem stále do vršků stromů.

Třeba je to přítomnost, tady a teď. Čirá přítomnost. Život proudící mezi stromy. Bez zbytečných debat a dohadů. Třeba je to prosté Bytí, které tak často přehlížíme pod nánosy lží a her. Kdo ví. Zhluboka se nadechnu.

„Už jsme skoro navrchu,“ ozve se přede mnou tolik známý hlas. Usměji se.

Ano. Třeba je to opravdu tady. Tady teď s námi. Mezi námi, v nás. Obejmu Tuliho a zbytek cesty procházím zase s ním.