Čas

Otevřel své šedé oči. Vstal do svého šedého bytu. Otočil hlavu a na druhé půlce jeho šedivě povlečené postele bylo prázdno. Zachmuřil se. Byl nešťastný a z neštěstí, jak známo, roste vztek. Člověk byl rozrušený, protože jeho svět nebyl tak barevný jak si představoval. Byl roztřesený, protože teď už věděl že svět je chladné místo. Věděl to, protože mu to řekli. Když tomu nechtěl věřit, předvedli mu to. Když se podle toho nechtěl chovat, vyčlenili ho. Ukázali mu místo a on ho přijal. Řekli mu totiž že nemá jinou možnost. To jim uvěřil. Neměl už tolik síly vzdorovat jejich přesvědčení. Barvy potom začaly blednout. Teď sedí na své posteli, na svém místě, které přijal přes všechny boje které proti tomu svedl. A vzpomíná na moment kdy naposled viděl bledě modrou barvu na křídlech ptáka lapeneho v pasti. S ptákem zdechla barva v jeho očích.
Byl čas vstát a přestat v sobě probouzet bolest, kterou cítil otupěle v levém spánku. Tu samou bolest kterou přebíjel občasným posezením s kamarády u sklenky piva a hovořením o šedivém světě, který je tolik tvrdý. To bylo jeho štěstí. Alespoň se snažil věřit v takový kousek štěstí. Občas, když si dal o pár piv navíc, vzpomínal na barvy, a na chvilku se mu i zdálo že vidí nažloutlou barvu chmelu. Na takové snění tu ale není místo. Nasedá teď do svého starého auta a chystá se na cestu do práce. Tu samou cestu, kterou uráží už pěkných pár let. Tu samou cestu kterou se bude zase vracet zpátky do svého prázdného bytu. Ovšem auto si řeklo dost. Nechtělo se mu zas a znova projíždět tu samou cestu. Jeho kola touží po něčem větším. Živějším. Přeje si cítit prach, který se usazuje pod motorem a zahřívat své gumove srdce na silném slunci. Vyzkoušet, co vydrží jeho plechové srdce. ,, Cítit bolest je lepší než necítit nic": řeklo si. A tak, po otočení klíčku, zaznělo jenom poslední zakašlání vzdoru. Náš Člověk je v háji. Nic horšího, než pozdní příchod do fabriky se mu přece stát nemůže. Vydává se rychle, otráveně na cestu. Vztek mu pulzuje v pravém spánku. Jde s hlavou svěšenou, aby jej nemohly otrávit ranní sluneční paprsky. Tu do něj někdo narazí. Rázně, ale klidně. A neústupně. Je nucen namáhat svaly na krku a zvednout hlavu, aby mohl neurvalci předat trochu bolesti a pocit nespráví, kterého se mu ten den dostalo. Jeho reakce je však jiná, než čekal. Vidí před sebou staříka s jasně modrýma očima. Usmál se na něj! Nebyl schopen ani slova ani kroku. Stařík klidně bez omluvy chvátal dál. Ani se neohlédl. Člověk nechápal co se děje. ,, Usmál se na mě " zašeptal si pro sebe. Jak dlouho to jen je, co neviděl známku náklonnosti. Rozbíhá se za Staříkem. Chce poznat v čem je tajemství. Tajemství barev. Stařík ovšem skoro běží. Nedbá zoufalého volání člověka. Ten upadá. Je slabý. Je na kolenou. Leží na zemi a potichu prosí Staříka, ať se vrátí. Začíná se dít něco zvláštního. Svět začínají zalévat barvy. Vybavují se mu doby dávno minulé. Doby, kdy byl schopen vidět krásu, doby kdy dokázal snít. Okamžik, kdy jako mladý hoch seděl u potůčku, pouštěl loďky po proudu a stavěl vzdušné zámky. Doby kdy mu zakazovali se smát, byť nešťastný, kdy mu zakazovali BÝT a naučili bít se. Vzpomněl si i na starého opeřeného přítele lapeného v pasti. Člověk naposledy spatřil barvy. Usmál se. Kdyby tak ještě mohl chvilku zůstat. I za ten okamžik jen tiše poděkoval. Stařík spomaluje krok. Ohlédá se přes rameno a na tváři mu vyrazila další vráska. Sahá pod dlouhý kabát. Vybírá jedny z nesčetného počtu kapesních hodinek. Jsou rozbité. Jak by si přál je spravit. To není v jeho moci. Pomalu je pokládá na zem, tak jak to už po staletí dělává, za neustále chůze. Vždyť to je jeho úděl. Jít, nezastavit.