Poslední cestovatel v čase

Vylezl jsem na kopec, takový ten malý, nad lesem, a sedl jsem si pod strom, který tam stojí, co jsem na živu. Poté, co jsem otevřel svou knihu, mi netrvalo dlouho nalistovat, kde jsem skončil – poslední kapitola. Pak jsem ale ke svému překvapení zahlédl postavu v jakémsi podivném skafandru, jak přichází směrem od lesa.                          

„Dobrý den,“ řekla postava.                                                 

„Dobrý den,“ odpověděl jsem já.                                         

„Prosím vás, jaký je rok?“                                           

„Prosím?“ nechápal jsem.                                                    

„Jaký je rok?“                                                                      

„2019,“ odpověděl jsem poněkud zmateně.                          

Člověk se na mě podíval přes průzor své helmy. Jako by nad něčím přemýšlel. Pak si povzdechl, pokrčil rameny a sedl si vedle mě. „Dáte si bonbón?“ zeptal se cizinec.             

„To bych rád. Děkuju.“                                                               

Ze skafandru se jako by samo od sebe vysunulo kovové robotické rameno s dávkovačem na konci a vložilo mi bonbón přímo do otevřené dlaně. Chutnal jako něco mezi ananasem a brokolicí. „Vy jste z budoucnosti?“ zeptal jsem se.                                        

Klidně kývl hlavou. „Už to tak bude. Nebo bylo…“                              

„Jak to vypadá v budoucnosti?“ začal jsem se pohotově ptát, „skončili už všechny války? Jsou k sobě lidé vždy féroví a upřímní? Pořád čtou knihy?“

Cestovatel chvíli požvykoval bonbón a pak řekl: „Všechno je blyštivé a symetrické, velkolepé a neskutečně drahé. Díky teleportaci je cestování otázka sekund, díky velkým farmám na dni moří má každý dost jídla a díky medicíně není rakovina o nic nebezpečnější než nachlazení z víkendu na horách. Ale přesto spolu lidé pořád bojují, lžou a nadávají si. No holt je to asi v naší povaze. Ale máte pravdu, lidi nikdy nepřestali milovat příběhy.

„Takže jste turista?“                                                            

„Ne, byl jsem na misi. Na záchranu lidstva,“ znovu si povzdechl, „z budoucnosti jsme mnohokrát vyslali tým expertů, aby změnili historii a odvrátili nevyhnutelný zánik lidské rasy. A doposud se nám to pokaždé povedlo. Pokaždé jsme dali lidstvu další roky navíc a jediní, kdo si pamatovali apokalypsu, byli cestovatelé samotní. Ale časem se to stávalo těžší a těžší. Až teď se čas natolik zašmodrchal, že už ho nejde víc provlékat. A tak moje mise selhala… Asi je to lidstvu souzeno.“                                                                           

Pak se chvilku ozývalo jen cumlání bonbónů. A taky vítr v listí, mravenci v trávě a město v dálce.                                                                                            

A pak jsem se konečně zeptal: „A k čemu to vlastně všechno bylo?“                       

Cestovatel si sundal helmu a zhluboka se nadechl čerstvého vzduchu. „No, byla to zábava, ne? Někdy to sice člověka začalo otravovat, někdy to bylo nad naše síly… Někteří to nikdy nepochopili a jiní to zase ostatním kazili. A až lidstvo navždy skončí, můžeme s klidem říct, že jsme si to na tom světě skvěle užili.“

„To je pravda,“ řekl jsem, a pak jsme oba pozorovali slunce, pomalu ale neúprosně se schovávající za horizont.