Rychlá lékařská pomoc

Sanitka rychlé lékařské pomocí projíždí krajinou, místo obvyklých čtyř členů posádky se v autě nachází pouze řidič Jaroslav a atestovaný lékař Petr. Důvodem je, jak už to tak v České republice bývá poddimenzovaný počet zaměstnanců zdravotnictví. Dvoučlenný zdravotnický tým uhání na pomoc horolezci, který se někde poblíž Beskyd zřítil asi z deseti metrové skály. Cesta je dlouhá, lékař Petr pomalu usíná, sní, snad i blouzní, vzpomíná…

„V okamžiku, kdy nastupuji profesionální lékařskou dráhu, zavazuji se slavnostně, že svůj život zasvětím službě lidstvu. Své učitele budu zachovávat v patřičné úctě a vděčnosti. Své povolání budu vykonávat svědomitě a důstojně. Zdraví mých pacientů bude mým nejpřednějším zájmem. Budu zachovávat v tajnosti vše, co mi důvěrně svěří. Všemi prostředky, které mi budou dostupné, budu udržovat čest a důstojné provozování lékařského povolání“.

V tom najednou obrovská rána. Petr otevírá oči a upřeně zírá na kmen stromu zabořený do předního skla vozu. Ze stromu čouhá větev směřující k místu řidiče Jaroslava. Jste v pořádku, jak se cítíte, zeptá se lékař Petr pomalu rozepínající si pás. Jaroslav v klidu, ale rozvážně odpovídá. Pane doktore, omlouvám se, nepřeberné množství přesčasů si pravděpodobně vybralo svoji daň, musel jsem upadnout do mikrospánku. Cítím se v celku dobře, vlastně necítím téměř nic. Doktor Petr znajíc povinnosti i radosti lékařského řemesla neváhá, otevírá lehce zdeformované dveře a obíhá nabouraný sanitární vůz. Jaroslave, jak bych vám to jenom řekl, větev stromu se vám zarazila přímo mezi pankreas a  intestinum tenue, omlouvám se, slinivku břišní a tenké střevo, opravil se Petr, snažíc se přiblížit duševnímu stavu svého nového pacienta. Jaroslav sklonil hlavu a uvědomil si, že jeho příjemný pocit uvnitř těla není důsledkem jisté úlevy z přežití, ale spíše přívalem endorfinů tlumící bolest. Co se mnou bude? Pomůžete mi? Vyhrkl Jaroslav. Nastupující ukrutná bolest pomalu nahrazovala v celku příjemný předchozí pocit pacienta. 

Jaroslave, nejprve se uklidněte, odpověděl doktor klidným hlasem vypadaje zamyšleně. Zranění je vážné, ba naopak přímo smrtelné, pomyslel si Petr. Ustoupil od vozu a zpříma se narovnal, chtě promyslet si následující postup. V tu chvíli se mu zamotala hlava a celé jeho tělo se svalilo k zemi.          

„Své kolegy budu považovat za své bratry. Nedopustím, aby se náboženské, nacionalistické, rasistické, stranické nebo třídní předsudky vetřely mezi mé povinnosti a pacienty. Budu s největší pozorností ochraňovat lidský život, a to od okamžiku jeho vzniku. Ani nátlak a vyhrožování mne nedonutí k tomu, abych své lékařské znalosti obrátil proti některému člověku“.

Petra z mdlob probudil hlasitý bolestivý křik Jaroslava. Neváhá, z náprsní kapsy vytahuje anestetika tlumící bolest a podává je Jaroslavovi. Anestetika nepomáhají, bolest se stupňuje, už i Jaroslavovi je jasné, že umírá, pomalu, v urputných bolestech. Bolest je tak veliká, Jaroslav přemýšlí, ptá se, prosí, žadoní. Vyžaduje další anestetika, chce se předávkovat, ukončit své trápení.

Nemohu, odpovídá lékař Petr. Jaroslav umírá, dlouze a ve velkých bolestech.

„Toto slibuji slavnostně, svobodně a na svou čest“.