Hora poznání - VI. díl

6.

Cesta od srubu strmě stoupala. Adam šel první, ale každou chvíli se otáčel. Viděl, jak je Eva zadýchaná.

„Nezastavuj,“ řekla mezi nádechy, „já to vydržím.“

Pokračovali tedy dál.

„Promiň, ale já už fakt nemůžu“, řekla po nějaké době.

„To je v pořádku. Ušli jsme velký kus cesty. Podívej se, kde je srub,“ dodal.

Otočila se. Dole pod nimi kdesi v dáli byla malá budova srubu.

„Sedneme si tady na ten převis a dáme si čaj, ano?,“ řekl laskavě. „Jsi fakt dobrá,“ řekl uznale, když pili čaj. „Nebolí tě nohy?“

„Bolí,“ usmála se. „To přeci patři k věci, ne?“

„To jo,“ odpověděl. „Ale bojím se, že se ráno ani nehneš. Mám s horolezením bohaté zkušenosti. Člověk nesmí podcenit hory, ani přecenit své síly. Hora je jako dáma, vzdávám jí úctu a obdiv. Řekl bych skoro, že si jí vážím. Je to vážná zkouška. Za zdolání tě čeká sladká odměna, ale když ji podceníš, odmítne tě, a když k ní přistoupíš s pýchou, znamená to pád. A čím vyšší hora, tím vyšší pád. Hory nás učí pokoře,“ dodal na závěr.

„Není to, jak se píše někde v Bibli, že kdo se poníží, bývá povznesen?,“ zeptala se Eva.

Adam se usmál. „To je pěkný příměr, kočko moje. Pojďme se teď podívat, kolik nám zbývá jídla,“ řekl pak.

Kontroloval to každý den. Vyndali zásoby a rozložili je vedle sebe.

„Akorát to vychází, zajímavé,“ řekl.

„Jak jsi věděla, kolik toho vzít? Já to měl přesně propočítané, ale ty nejsi zkušený horolezec,“ dodal.

„Nevím,“ pokrčila rameny, „prostě jsem tam nacpala, co mi přišlo na mysl. To jsou ty nenápadné náhody, které nás vedou nenápadně životem,“ dodala.

„A pak ho třeba taky utnou,“ odvětil. „Skrývá se v nich tajemství osudu. Na každý pád, když jde člověk na horu, musí si dobře rozmyslet, co si vezme sebou, pokud se tedy nechce spolehnout na náhodu. I to je zkouška hory, mít sebou právě jen to, co skutečně potřebuji. A tvůj batoh není příliš velký, asi jsi dobře zvážila, co si vzít, že,“ řekl.

„Ano. Věděla jsem, že to bude výstup na hranici mých sil, ale prostě jsem musela. Tak jsem vzala jen nezbytnosti. Ale trochu se bojím, že mi bude v noci zima. Je tu chlad a já už nemám nic teplejšího,“ dodala.

„Vlezeš si ke mně do spacáku a já tě zahřeju, neboj se,“ řekl povzbudivě.

Rozhlédli se kolem sebe. Všude byly kameny a štěrk, sem tam se krčila kosodřevina a mezi kameny vykukovaly chomáče trávy. Vrchol hory se zdál na dohled, ale halil jej lehký opar mlhy.

„Kde přespíme?,“ zeptala se po chvíli.

„Také na to myslím,“ řekl. „Myslím, že zůstaneme tady. Je už docela pozdě a čeká nás poslední úsek. Bude dobré, když si odpočineš, abychom to zvládli. Mám úžasný masážní krém, namažu ti tím nohy, abych tě nemusel zítra nést,“ zažertoval.

„To bych nechtěla, žádné podvádění. Je to výstup nás obou,“ odpověděla.

„Však já vím, já jen žertoval,“ řekl a zvedal se. „Pojď, postavíme stan“, dodal pak.

Postavit zde stan nebylo lehké, ale po chvíli zápolení s kameny a větrem to zvládli. Ještě chvíli poseděli před stanem a pozorovali, jak slunce klesá k obzoru. Mlčeli. Pak si všiml, že pohledem sklouzla na něj.

„Něco se děje?“, usmál se na ni.

Zavrtěla hlavou. „Nasávám atmosféru Hory,“ řekla pak. „A k ní pro mě patříš ty. Hora a ty, to ve mně zůstane navždy spojeno.“

Široce se usmál a políbil ji. „Pojď už do stanu, vidím, že se klepeš zimou, řekl. A udělám ti na zahřátí čaj,“ dodal.

Když pak večer usínali, přitisknuti k sobě, byla tak unavená, že usnula během chvilky. Chtěl si s ní ještě povídat, ale cítil, jak se její tělo uvolnilo, a dech zpomalil. Chvíli poslouchal, jak dýchá, a pak usnul také.

Ráno se probudili brzy. Bez delších řečí se nasnídali a vyrazili.

„Soustřeď se na svůj dech,“ řekl jí. „Zhluboka a zvolna dýchej, pak se ti půjde lépe.“

Na cestě pod nimi se ozval řev týraného motoru. Čtyřkolka si prodírala cestu k vrcholu. Za chvíli je minula, stěží stačili zamávat. V poledne se zastavili na podivuhodné vyhlídce. Vypadala jako malý boční vrchol hory. Bylo vidět do třech stran. Svítilo slunce a viditelnost byla dokonalá. Do dáli se všemi směry rozprostírala zvlněná krajina.

„Támhle jsou další velké hory,“ ukázala do dáli, kde se k nebi tyčily kužely hor, zahalených do mračného oparu. „Tam jsi asi byl, že,“ zeptala se.

„Na některých,“ odpověděl neurčitě.

Chvíli hleděla do dáli, a pak jí oči sklouzly na vrchol jejich hory. „Je to už jen kousek,“ poznamenala. Přikývl.

Pomalu sestupovali z vyhlídky zpět na cestu, když spatřili, jak se k nim od vrcholu blíží čtyřkolka. Za chvíli dojela k nim a zastavila.

„Vy se už vracíte?,“ zeptala se Eva s údivem.

„Jasně,“ řekl sebevědomě Dan.

Martina neříkala nic. Evě se nezdálo, že sdílí Danovo nadšení.

„Co tam?“, pokračoval Dan. „Však jsme si to tam vychutnali, že jo,“ mrkl na Martinu, „a frčíme dál. Život je jízda,“ dodal, když nasedali. Za chvíli zmizeli v oblaku prachu.

„Chápeš to?,“ zeptala se.

„Chápu. Také jsem byl párkrát na hoře autem nebo čtyřkolkou, ale přestalo mě to bavit. Možná je to taky časem přestane bavit,“ dodal.

„A možná už zůstanou dole,“ odpověděla.

„To je dobře možné,“ řekl. „Pustí si televizi a dají si k tomu něco k jídlu.

„Zabít čas se dá mnohými způsoby, že,“ pokrčila rameny.

„No je to jejich věc, ale my bychom měli už jít,“ odvětil.

Stoupali klidným tempem. Cesta byla téměř rovná a i vítr se skoro utišil. Pak přišel krátký strmý výstup a byli na místě. Na vrcholu hory byla malá planina. Uprostřed byla prohlubeň jako stvořená pro stanování. Byla zde i tráva, hebká a sytě zelená. Zůstali stát a rozhlíželi se kolem.

„Země v nebi. Nebe na zemi,“ řekla s obdivem.

„Ráj na zemi“, dodal a objal ji. „Do večera je ještě chvíle. Pojď si užít výhled.“

 Posadili se na pěkném místě a pozorovali krajinu.

„Výhled jako z letadla, že,“ řekla.

„Ano, ten nadhled, to je jedna z nejhezčích věcí na horolezectví,“ odpověděl.

„Je to tu božské. Dotyk nebe se zemí. Hory bývaly pro naše předky posvátné, že. Chápu to, mám sama pocit posvátna. Posvátno, pro které si člověk musí vystoupat až k nebi“, řekla a vzala ho za ruku.

Zůstali pak tiše sedět. Vnímala to nekonečno pod sebou a hřejivý stisk jeho ruky. Kouzlo okamžiku, kéž to trvá věčně, proběhlo jí hlavou. Nic však netrvá věčně, krom přítomnosti. Ta je stále, tady a teď, pomyslel si.

„Mám pocit, že věčnost a přítomnost je totéž,“ vyjádřil své myšlenky nahlas.

„Jo,“ řekla. „Nemyslet na to, co bylo a bude, to je pocit věčnosti, dodala. Jen přestat myslet a prostě být, řekl potichu.“

„A proto jsme tady,“ dodal a vstal.

Mlčky pak postavili stan. Povečeřeli. Moc jim to chutnalo, přichystal výborné jídlo. A teď já, řekla a začala štrachat v batohu. Už to mám, řekla po chvíli vítězně a natáhla k němu ruku. Bylo v ní jablko.

„To je vtipné“, usmál se. „Jablko poznání, že. Schovávala sis jej pro tuto chvíli, že?“

Mlčky přikývla.

„Tak děkuji“, řekl a zakousl se do jablka. „Je sladké, jako ty. Pojď taky ochutnat“, dodal, „ať je naše poznání vzájemné.“

Kousal jablko a díval se, jak odkládá šaty. Šikmé slunce vrhalo dlouhý stín jejího štíhlého těla.

„Není mi zima, tvůj pohled mě rozpaluje,“ řekla po chvíli.

„Ty mě rozpaluješ celá,“ odpověděl a díval se na ni.

Slunce bylo nízko nad obzorem, rudé, velké, krásně hřející. Chladivý vítr jí načechrával vlasy. Za chvíli tam stáli oba nazí. Přistoupil k ní a objal ji. Jejich rty se spojily. Zapomněli na svět. Jejich těla se propletla, spojena mocným přívalem lásky. Čas se pro ně zastavil. Věčná přítomnost nad nimi rozprostřela svá křídla.

Tiše pak leželi vedle sebe v hebké trávě, sladce znaveni, mysl naplněnou prožitkem spojení. Nebe nad nimi pomalu temnělo a začínaly se objevovat hvězdy. Vytáhl ze stanu spacák a vklouzli dovnitř. Cítila horkost jeho těla i chlad večera. Nebe bylo poseté hvězdami. Nic nerušilo výhled. Pruh Hvězdné dráhy se klenul nad nimi. Nad obzorem jemně zářil tenký srpek měsíce.

„Hvězdné nebe nade mnou, jak pravil Kant,“ řekla s pohledem upřeným vzhůru.

„A mravní zákon v tobě?“ zeptal se.

„Kant byl trochu suchar,“ odpověděla. „A přání bylo otcem myšlenky. Láska je ve mě,“ řekla na závěr.

„I ve mě. Uprostřed duše se skrývá láska. A když ten poklad odhalíme, uvidíme ji všude, i v tom hvězdném nebi,“ dodal.

„Já ji nejraději nacházím v tobě, tam září jako slunce,“ poznamenala tiše a přisunula se k němu blíž.

Brzy ráno je vzbudil chlad. Nebe bylo blankytně modré a na východě se od obzoru právě oddělil sluneční kotouč.

„Jdu se vykoupat do rosy,“ řekla a lehla si do trávy.

 Zadíval se na její nahé tělo a opět po ní zatoužil. Přitáhl ji k sobě. Leželi pak chvíli v trávě. Rosa byla ledová, až to pálilo. Náhle pocítili oba hlad.

„Budeme muset jít“, řekl, když dojedli.

Tiše přikývla. „Krásné okamžiky trvají vždy jen chvíli,“ řekla s lehkým smutkem v hlase.

Místo odpovědi ji políbil.

„Nic netrvá věčně,“ povzdychla si. „Mysl by chtěla vše krásné zadržet, že,“ dodala.

„Ano. To je pak zdrojem smutku. Musíme to umět pustit. Život je změna, je jako vlnící se řeka. Plujeme po ní, unáší nás. Někdy jsou na ní peřeje a jindy je hladina hladká jako sklo a řeka teče líně. Můžeme veslovat, kličkovat mezi útesy, ale nevyhneme se jim. A stát také nemůžeme,“ řekl na závěr.

Pomalu sestupovali do údolí, každý ve svých pocitech a myšlenkách.

„Sestup je méně náročný než výstup, ale chybí tomu to vzrušení z očekávání, že,“ řekla při jedné ze zastávek.

„Někdy může být i náročnější,“ odpověděl, „když je člověk málo připraven, nebo když se zkazí počasí. Hory jsou nevyzpytatelné. Ale v tom je to dobrodružství,“ dodal.

„Nám ale počasí přeje,“ řekla.

„Ano, je to moc krásný výlet, řekl a usmál se na ni. „Nejsi unavená?“, zeptal se, když dojedli oběd.

„Jsem v pořádku. Nechávám na tobě, jak rychle půjdeme. Jsi můj průvodce,“ usmála se.

„Právě proto se ptám,“ odpověděl. „Mám ale pocit, že se ti jde dobře,“ dodal.

„Tvůj pocit je správný, jako obvykle,“ zakřenila se na něj.

Sestupovali dál pomalu a vnímali všechny krásy hory a okolí. Na noc se ukládali na chráněných místech a byli opět spolu. Kamenitá cesta se proměnila v pěšinu travou. Zastavili se znovu u vodopádu a osvěžili se v jeho vodách. Užívali si cesty všemi smysly. A spolu.

Třetí den se cesta vnořila řídkého lesa. Omamná vůně stromů je provázela celý den. Nad hlavou jim zakroužil dravec. Ze všech stran se ozýval ptačí zpěv. Večer došli k základnímu táboru.

„Nebuď smutná,“ řekl jí, když večeřeli. „Život nekončí, dodal. Bylo mi s tebou tak fajn.“

„A zase budu sama,“ povzdychla si.

„Člověk je vlastně celý život sám. Sám se narodí a sám umře. Mezitím zažívá různá setkání, horší i lepší, kratší i delší. Před sebou člověk stejně neuteče,“ řekl na závěr. 

Chvíli mlčeli.

„Já vím, musím se naučit být sama se sebou. Sama sebou,“ řekla pak.

Po večeři pomalu upíjeli čaj. Zdál se jí také trochu smutný. Pohladila ho po vlasech.

„Ještě se uvidíme,“ řekl. Cítím to.

„Až mě budeš potřebovat, zavolej,“ mobil na mě máš. „Ale já se ti ozvu sám. Bylo to s tebou moc krásné. Nic se nedá zopakovat, ale můžeme spolu prožít zase něco krásného. Až bude ta správná chvíle.“ Tiše přikývla.

Tu noc spolu byli naposled. Uložili si v duši tu krásnou vzpomínku, ten pocit být spolu. Ráno se rozloučili.

„Jdu do světa,“ řekla mu na rozloučenou. Do údolí se možná někdy ještě přijdu podívat, ale teď chci volnost,“ řekla s lehkým smutkem v hlase.

„Měj se krásně,“ řekl a cítil dojetí.

Díval se pak, jak odchází. Přišla, jak odešla. Ale jinam a jiná. Stejná a přece jiná. On se také cítil jejich společným výletem pozměněn. Člověk se sám nezmění, řekl si, ale zkušenost to dokáže za něj. Sbíráme životem zkušenosti a tím zrajeme. A dokud žijeme, naše cesta pokračuje. Povzdychl si a vyrazil svou cestou.