Džin

...já už to nikdy neudělám, za tohle mi to nestojí, však víš a říkalas to. Tyhle dopisy z deliria, vždyť to nemá fazónu a je to k ničemu – měnit tu svou pevně tesanou tvář za vločky rozbředlého sněhu, jen tak, bez hlasu a podoby.
A stejně tu láhev otevřu, jak krásně čirá a nejraději s tonikem Ale ne, nepotřebuji při tom hledět do chladných očí starého džina, chladných jak nohy mladých holek spuštěných z lávky do jarní vody. Netoužím se dívat na kameje jinovatky, co hřejí asi tolik, co srdce těch rozcapených, cynických slečen; to nemůžu a nechci. A tak odlepím rty od hrdla a zavřu cel éto tekuté dobrodružství pod rudnoucí pečeť, ať je vše při starém. Já už Vás nikoho nebudu zlobit, nebudu pít, tak prosím...
Hned mi řek' "To sis to rozmyslel rychle, koukej to zase otevřít a pij!" dloubne mě do brady kostnatým prstem. "Přej si další doušek, no tak, buď hrdina! Tohle z Tebe udělá chlapa.", skřehotá tak vlídně, jak kdyby zavadil loktem o sklenici medu a ta se na dlažbě rozbila na sladké cucky. Duchové, co mi vnucují má vlastní přání, mě ale pěkně drátují a štvou. Když do pekla, tak už na hezký kobyle. Počkat... to se vlastně říká o dívkách... a ne o chlastu, to je zase pravda, žejo.
"Přej si další doušek a všechno bude krásný, skoro jak rozbřesk na Rujáně!", šťourá se mi paznehtem v dolíku na bradě a já jen zírám; tak drzého džina jsem snad ještě neviděl. Snažím se představit si slunce nad mořem. "Víš, dědku, nikdy jsem na Rujáně nebyl. Nevím, jaký je tam východ slunce. A byl bych rád, kdybych to viděl doopravdy, nejen jako...", vytáhnu ze sebe opatrně naviják té hluboce zakotvené myšlenky, snad abych se náhodou nepoblil. "A nemáš to jedno, sáhibe? Jet na Rujánu, to je skoro stejný jako myslet si, že jedeš na Rujánu. A tahle moje láhev, to je lacinný, to Ti kapsu nezruinuje, člověče...". Snažím se zorientovat ve starcově orientálním, bezzubém a bezpohlavním obličeji, vyspravovaném vráskami rozšlehanými jak sníh do pečení. Podívám se na láhev. Beefeater. Tohle nemůže být mýlka.
"Poslyš, nerad se hádám se starými lidmi, považuji to za hrubost, ale co Ty jsi vůbec za džina? Nejsi moc přesvědčivý."
"A Ty zase nejsi střízlivý, jinak bys tak blbě nekafral, utři si raděj bradu!". A hle, on má pravdu, pobryndal jsem si vousy. Vůbec jsem nějak nad tou lahví zatuhl v čase, jak srbský četnik se toulám tímhle osobním Balkánem, bezčasým sudem prachu. Oheň, kov a zmar.
"Dobrý, velký džine – a kolik tedy mám přání, když jsi profík? Všechno má svá pravidla. I bytosti zavřené do lahví, nebo snad ne?", zapřu se v křesle a snažím se vyšíst tu odpověď vklíněnou do jeho chrupu dřív, než ji přeslazeně vydáví. "Co přání, to doušek sáhibe, takhle je to snadný, no copak bych Ti lhal?"
"No nevím, nevím...", mávnu jenom rukou, abych se trochu bránil anebo odehnal mouchu, ale to už mi pečeť ginu zůstala v dlani. "Nuže, co Tvé další přání? Rujána?" V hloubi mne samého, snad v lahvi zapadlé v mém nitru, zašvitořila morseovka. "Tak třeba Rujána, když to musí být..."
Víte, nikdy jsem na tom ostrově nebyl. Zato gin, tak ten jsem pil mnohokrát. Odpusť mi svědomí, že Tě takhle o žetony obírám, mám smůlu snad ve všem, tak mi to vítězství chvíli přej... A jak mi karty šustí po hlavě a jejich barvy šednou, rozpouští se v alkoholu, slézám po žebříku dolů a cestou narážím do ptáků, co letí vzůru i do těch, kteří klesají; jsem tak neohrabaný a spíše se po příčkách mátožím, fackován křídly. Sem tam mi peříčko zapluje do vyceněných zubů, už cítím tu nebeskou, vyčítavou hořkost a trest... A tak nazlobeným chórem vpadnu do svého spícího těla, co zanechal jsem na pláži.
Je brzké ráno, ještě před vytažením jiných štaflí. Těch sluncových a mou mordu fackuje gobelín vzduchu, jak kdyby ji někdo hadrem přepucoval, ideálně ždímaném v zablácené vodě. Zachumlám se do kabátu, jsem zkostnatělý kus vandráka a prsty se mi samy rozbíjejí o ostrou dózu tabáku, když jej vytahuji na ne-světlo Boží a vkládám do úst. Nahmatám termosku. Ostala svorně v brašně pod hlavou a mateřsky nabízí zbytek kafe. Nestojí za moc, taky jsem ho vařil já. Spíš je to bahno, ve kterém archanděl Gabriel vymáchal hadr, když mi zvěstoval takřka útrpnou kocovinu. Tabák a káva sice není ten pravý požitek, ale vše je lepší , než cítit tu tupou bolest rozmlácené a po kamenech uválené hlavy. Proklínám starého džina a hubuji sebe. Zkrátka ráno, rozbřesk kdesi na Rujáně.
Houby na Rujáně. Snad tak v lomu mé hlavy. Ani nevím, s kterým douškem se to zlomilo. Je mi to líto. Festovně mi věřte. Fakt, narovinu. Promiň mi to, staříku Chotabyči, Antone Pavloviči anebo Ante Pavelići.
Je mi to vcelku egál.
Půjdu se projít.
Jsem z toho na mrtvici...