Doktor Forst a Marta -1.

1.
V restauraci Sedmé nebe byla příjemná atmosféra. U několika stolů sedělo pár lidí při svitu svíček a odněkud se linula příjemná hudba. V koutě u malého stolku seděl zadumaně muž středního věku. Zdálo se, že na někoho čeká.
„Co si dáte“, zeptala se servírka.
„Sodovku“, řekl s povzdechem. Víc mu jeho finanční stav nedovoloval. Servírka si s lehkým despektem prohlédla jeho ošuntělý zjev a odkráčela. Snad tu nebude trčet o sodovce celý večer, prošlo jí hlavou, když ji před něj stavěla.
„Na někoho čekám“, řekl omluvně.
Nevýrazně se usmála a zmizela za barem. Zahleděl se ke dveřím. Muž, na kterého čekal, se měl každou chvíli objevit. Zjevil se ráno u něj v kanceláři, a prý, že má pro něj zajímavou nabídku. Zvláštní člověk, hodně zvláštní. Vstoupil do kanceláře a povídá, doktor Forst, že. Ano. My se známe? Vy jste přeci známý astronom, povídá muž. Doktor Forst se na něj nedůvěřivě podíval. Astronom byl, ale známý určitě ne. Těch několik odborných článků, které napsal, vyšly jen v českém odborném tisku, žádný zahraniční je nepřijal. To ne, ale zajímám se o různé věci, přátelsky se usmál muž. Co pro vás mohu udělat, zeptal se zdvořile Forst. Doslechl jsem se, že máte určité finanční problémy. Chtěl bych Vám nabídnout pomoc. Forst se na něj udiveně zadíval. Proč byste to dělal? Víte, jde o jistou sázku, řekl muž a jeho úsměv byl přímou kouzelný. Doktor Forst byl zmaten. Prosím? Víte, odpověděl pomalu muž, já jsem z jisté velmi staré a velmi renomované firmy. Můj šéf je opravdu velmi mocný muž. Vsadili jsme se, že pomůžu někomu v nouzi. A to Vám. Doktor Forst se na něj dlouze zadíval. Dělá si ten muž legraci? Jeho situace byla opravdu katastrofální. Zoufale potřeboval peníze. Žena mu odešla s majetkem a zanechala dluhy. Nějak se nedokázal ubránit. Byla vždy bystřejší. Celý život na to spoléhal, a teď se mu to vymstilo. Půjčit už mu nechtěl nikdo a exekutora čekal každým dnem. Neměl už nic. Skoro nic. Jen starý nábytek v pronajatém bytě a sbírku knih. Byly to jeho věci. Jeho jediné věci. A měl by přijít i o ně. A teď je tu tento muž se svojí nabídkou. Bylo mu najednou vlastně jedno, kdo ten muž je, pokud mu pomůže. Jaká je Vaše nabídka?, řekl prostě. Tady není vhodné místo, abychom se o tom bavili, řekl muž. To není, uznal Forst. Každou chvíli mohl někdo přijít. V přízemí je restaurace, tak v šest večer? Dřív nemohu, povzdychl. Mám dnes moc práce. Výborně, řekl muž a zmizel. Forst se podíval na hodinky. Bylo za pět minut šest.
V téže chvíli se k restauraci blížil elegantní muž v černém kabátu. Krátce se zastavil před vchodem, aby si přečetl nápis nad vchodem. Zlehka se usmál a vstoupil. Muž rovnou zamířil krokem k stolu doktora Forsta. Ještě než dosedl, byla tam servírka. Lehce si prohlédla příchozího.
„Co si dáte?“ Muž se obrátil na Forsta. „Pijete červené víno?“
„Ano“, řekl Forst nevýrazně.
„Výborně“, usmál se muž, „dvakrát dvě deci.“
„Ne“, opravil se, „celou láhev.
„Donesu nápojový lístek“, nabídla servírka.
„Nemusíte, mávl rukou muž. Nechám to na vás, co nám vyberete.“
Servírka na něj upřela pozorný pohled a tiše přikývla.
Za chvíli si připili na zdraví.
„Jak se jmenujete?“, zeptal se doktor Forst.
Muž se krátce odmlčel. „No“ budu k Vám upřímný, „konec konců, to je podmínkou sázky. Jmenuji se Mefistofeles.“
Forst ztuhl a cítil, jak rudne. Ten chlap si z něj dělá blázny.
„Nedělám si z Vás blázny“, řekl vážně muž.
Forst zíral a mlčel. V hlavě měl ticho. Neměl by utéct? Sedí tu s bláznem.
„Nejsem blázen“, řekl tiše muž.
Forst se začal potit, bože můj, ten chlap mi ještě ke všemu čte myšlenky.
„Ano, to umím“ řekl pomalu muž. „Ale obvykle to nedělám. Teď ale musím, abych Vás přesvědčil.“
Možná je to hypnotizér, proběhlo hlavou Forstovi.
„Hypnotizovat vás nehodlám, to není můj styl.“ Na chvíli se odmlčel. „Sledujte“, řekl.
Podíval se na svíčku a ta zhasla. A za chvíli se sama rozsvítila.
„Podívejte se do své peněženky.“
Forst vyndal bezmyšlenkovitě svoji portmonku, v níž se schovávala jedna dvoustovka. Muž na ni položil ruku. A když ji zvedl, byly v ní dva tisíce. Usmál se.
„Záloha“, řekl prostě.
Forst se chvíli díval na svou peněženku, a pak na muže.
„Chcete moji duši“, řekl chraplavým hlasem. „Teď ne“, řekl mírně muž, „až potom.“
„Jasně, potom“, řekl mechanicky Forst.
Pak si sám uvědomil, co řekl.
„Potom? Ono tedy je nějaké potom? Takže to smrtí opravdu nekončí?“
Servírka neslyšela přes hudbu jejich debatu, všimla si však, jak se ten zachmuřený muž náhle rozjasnil. Někomu stačí dvě deci a je veselý. To se někdo má, řekla si. Jí nestačily ani tři panáky. A po čtvrtém si už nic nepamatovala. Za chvíli na ni onen muž zamával. Ještě jednu láhev.
„A dejte si s námi“, slečno.
„V práci nepiju“, řekla nepříjemným tónem.
Všimla si, že se ten mladší muž zatvářil omluvně. Co ovšem viděla za chvíli, jí vyrazilo dech. Ten starý chlap se řízl do prstu a pak jej přiložil na nějaký papír, co před něj položil ten mladší. S druhou lahví k nim raději poslala kolegyni.
„Tak s čím začneme“, pravil Mefistofeles Forstovi.
Doktor Forst si jej chvíli zamyšleně prohlížel.
„Jak Vám mám říkat“, řekl lehce podnapilým hlasem.
Mefistofeles se krátce zamyslel. Zaznamenal před chvílí, že si servírka všimla jejich počínání.
„Říkejte mi prostě Mefisto“, odpověděl. „Raději půjdeme“, řekl pak. „Probereme to zítra.“
Když platil útratu, podíval se servírce dlouze do očí. Servírka měla pak večer zvláštní pocit, že ten den viděla něco divného, ale nemohla si zaboha vzpomenout, co to bylo.
Když se doktor Forst ráno probudil, hrozně ho bolela hlava. Naštěstí byla sobota, tak nemusí nikam spěchat. Snažil se vybavit, co se večer předtím dělo. Rozhlédl se. Na pracovním stole leželo několik složenek. Tak kterou zaplatit dřív. Vybavila se mu představa exekutora. Ale ne, blesklo mu náhle hlavou. Nebyl to sen? Že by se s ním včera opravdu bavil ďábel? Zavrtěl nevěřícně hlavou. A dnes dorazí Sněhurka nebo Marťani, já už se asi nebudu divit ničemu, řekl si. Pak se podíval do své peněženky. Byly tam dva tisíce. Krásné nové bankovky. Co když jsou falešné? Pak mě zavřou, pomyslel si. Tak ať, řekl si v duchu nešťastně. Co já tak můžu ztratit. A vyrazil do obchodu. Co si tak koupit, přemýšlel, když míjel regály. Cokoliv, řekl hlas v hlavě. Zastavil se. Je to možné? Opravdu cokoliv? Dal si do košíku pár vybraných lahůdek. Svět je krásný, uvědomil si náhle.