Jak jsem se málem utopil

Jak jsem se málem utopil.
Následující příběh je fikce vycházející z nedávného skutečného zážitku autora, ze kterého se musel vypsat.
Veškerá podobnost s místem události a účastníky akce je čistě náhodná.
Jako poměrně častý návštěvník plaveckého stadionu, jsem si i tentokrát užíval v podzimním sychravém počasí, teplo parní lázně. Nejsem sportovní typ, tak mi bohatě stačí posezení v teple, studená sprcha a jen malá chvilka v bazénu, abych sebou netáhl plavky zbytečně.
Netušil jsem, že tato návštěva mohla být poslední.
Někdy mě sice pobolívalo na prsou a trpěl jsem dušností, ale nevěnoval jsem tomu žádnou zvláštní pozornost. Asi jsem měl. Moje životospráva nebyla nic moc: večerní přejídání se u televize, cigarety, pivo a minimum pohybu udělaly svoje.
Takže když jsem si užil střídání teplot a samozřejmě i tlaku, vyrazil jsem na bazén. Udělal jsem pár temp a pak to přišlo. Prudká a nesnesitelná bolest za hrudní kostí, neschopnost nadechnout se a paralýza končetin. Pak se mi vidění stalo jaksi kontrastním, tmavlo až jsem se ocitl ve tmě a ztratil vědomí. Nevím, jak dlouho to bezvědomí trvalo, ale následně si vybavuji, jak najednou všechno zjasnělo a já se ocitl mimo svoje tělo. Najednou mě nic nebolelo, pryč byly všechny bolesti nastávajícího stáří i ona bolest na prsou. Dokonce jsem zjistil, že nemám ani strach i když jsem si uvědomoval, že je to se mnou pořádně nahnuté. Pozoroval jsem, jak moje tělo leží na dně bazénu a sebe jsem teď vnímal jako čisté vědomí, vznášející se nad vodami. Najednou jsem disponoval neuvěřitelnou vnímavostí a užíval si přítomného okamžiku, jako nikdy předtím. Jako by se zastavil čas. Uvědomil jsem si, že minulost existovala jen v mé hlavě jako vzpomínka, většinou nepříjemná a budoucnost taktéž, ale jako představa. Nepříjemná, pokud jsem měl strach a radostná, když jsem si představoval něco příjemného. Oboje byly fikce. Nic takového neexistuje. Jsou to jen výtvory mojí mysli, zkažené touto nemocnou civilizací. Mohl jsem být na mnoha místech současně. Viděl jsem věci, které jsem netušil, že existují. Prostor také zmizel, v tom smyslu, že to bylo dokonalé „NIC“. Uvědomil jsem si, že veškeré formy, do kterých jsem se vtěloval, nebyly „Já“. Kdysi mladé tělo, inteligence, úspěchy ve škole, se kterými jsem se ztotožňoval, kariéra, majetek. To všechno teď bylo k ničemu. Nemohl jsem to vzít s sebou. Jediné, co mělo cenu, byla víra, naděje, láska a nějaké skutky…. Bublina splaskla. Udědomit si to ještě za života, a zemřít vědomou smrtí v tom smyslu, že se zbavím všeho toho co nejsem já, asi bych byl připraven na tento osudový okamžik.
Co tedy jsem? Čisté vědomí, co si uvědomilo samo sebe a to je moje poněkud opožděné procitnutí! Musíte se znovu narodit, vy tam dole!!!
Nějaký návštěvník mě zpozoroval a zvedl moji bezvládnou schránku nad hladinu. Paní, co byla poblíž mu pomohla držet mi hlavu nad vodou a volali na lidi na břehu o pomoc: „Topí se vám tu nějaký chlap!!! “ Jeden z návštěvníků, který byl asi zkušený plavec, pro mě skočil a dostal mě za asistence ostatních na břeh. Plavčíci okamžitě začali s oživováním. „Nechte mě, mě je tady dobře “ chtělo se mi křičet, ale nikdo mě samozřejmě neslyšel. Mezitím, ten pán, co mě dostal na břeh, zavolal sanitku z opuštěné plavčíkárny a následně záchranářům běžel naproti. Moje fyzické tělo zatím mrtvolně zbledlo, jen hlava a krk byly modrofialové. Pokusy o masáž srdce byly nějakou dobu neúspěšné. Nějaká žena z personálu mi poskytovala umělé dýchání. „Živýho bys mě asi takhle neobjímala co?“ Nasadili mi elektrody automatického defibrilátoru. Moje tělo nadskočilo i s plavčíkem, který včas neuskočil a koupil ji do nohy. „To máš za to oblbování děvčat v pracovní době“ pomyslela si jeho kolegyně. Zvláštní. Já vím i co si kdo myslí…. Konečně přijela sanitka. Záchranáři mi nasadili kyslíkovou masku, vpíchli kanylu s fýzákem a ještě nějakými dobrotami. Jejich monitor EKG začal ukazovat normální sinusový rytmus a já jsem musel zpět. Až po několika dnech na plicní ventilaci a v umělém spánku jsem se dozvěděl, že jsem měl infarkt.