Doktor Forst a Marta - 6.

6.
V sále se zhaslo. Vzal ji za ruku. Stiskla mu ji. Cítil její blízkost. Zapudil představu, že místo v divadle jsou u něj doma. Hra začala. Děj ho příliš nezajímal, znal ho. Ale po chvíli se začal bavit. Bylo to moderní nastudování, různé časové narážky, alternativní pojetí. Bavili se oba. Tak co provede, říkal si, a pozoroval jeviště. Hra se pomalu blížila ke konci. Na scéně právě promlouval Mefistofeles k Faustovi, když se v sále ozval šum. Na pódium vyskočila známá postava. Forst se napřímil a zpozorněl. Mefistofeles, oblečen ve stejném kostýmu jako herec hrající jeho roli, přešel pomalu jeviště a zastavil se před Faustem. Oba herci strnuli a nechápavě hleděli na druhého Mefistofela. V hledišti zazněl smích a hlasy.
„To je opravdu zajímavé pojetí“, slyšel Forst odněkud ze strany.
Po minutě ticha promluvil Mefistofeles, a jeho hlas zněl jakoby odevšud.
„Fauste, chci tě varovat. Tohle neuslyšíš rád. Toto bídné stvoření, to žádný ďábel není. Té síly díl jsem totiž já, jež, chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.“
Na chvíli zmlkl, a pak sál náhle potemněl. A v nastalé tmě znovu duněl Mefistofelův hlas“ „To já díl jsem temnoty, jež světlo kdysi stvořila si, jež teď matku Noc, chce okrást o tu dávnou moc.“
A pak sjel jevištěm blesk a zahřmělo. Vlastně to byl docela malý blesk a to zahřmění také nebylo příliš hlasité. Ale stačilo to. V divadle nastala panika. Lidé začali křičet, vstávali a padali jeden přes druhého. Forst cedil přes zuby tiše nadávky. To snad nemyslí vážně, vždyť mi slíbil. Nedokončil myšlenku. V té chvíli se rozsvítilo. Mefistofeles byl pryč. Lidé se stejně valili pryč, vráželi do sebe. Všiml si, že do nich nevrazil nikdo. Jako by byli v neviditelném kruhu, do nějž nemohl nikdo vkročit. Dívala se na něj nechápavě. Vyhýbal se jí pohledem.
„Pojďme tudy“, vybídl jí.
„To trochu přehnali“, řekla rozhořčeně, když vyšli ven.
„To tedy ano“, odpověděl.
Co jsi čekal, řekl mu hlas v hlavě, je to ďábel. S čerty nejsou žerty.
Všude bylo ticho a tma. Forst přecházel po bytě a měl vztek. Myslel si, že po skončení divadla pozve Martu ještě na skleničku. Mohli případně skončit u něj doma, kdyby se to dobře vyvinulo. Marta však měla z divadla zkaženou náladu. Chtěla jít rovnou domů. Ten Mefistofeles zatracenej, takhle mu zkazit večer. Ale vynadat mu nemůže, na to se neodváží ani pomyslet. Ale měl by zkusit si s ním promluvit.
„Mefisto?“, řekl do prostoru.
Nedělo se nic. Možná má něco jiného na práci, řekl si po chvíli Forst. No nic, povzdech si, zkusím to ráno. Půjdu se osprchovat, řekl si a začal se svlékat. Na stole pípl mobil. Byla to zpráva od Adama. Nikdy mě nevolej, když máš vztek. Nemuselo by se ti to vyplatit. Forsta lehce zamrazilo. Neměl bych si zahrávat. To jsem celý já, zahrávat si. Podle toho vypadá můj život. Povzdychl si do večerního ticha a zaplul do koupelny. Za chvíli stál ve sprše. Smýt tak některé myšlenky, vyčistit si od nich hlavu, říkal si a voda mu proudila po celém těle.
Ráno neměl na Mefistofela čas. Nechám to na večer, řekl si, když spěchal do práce. Den utekl rychle. Najím se a zavolám ho, řekl si Forst, když stoupal po schodech. Co mu vlastně řeknu?, přemýšlel, když si míchal vejce. Hněv ho dávno opustil. Měl bych mu říct, že jsem mu upsal duši, aby mi pomáhal a ne dělal potíže.
„Tak jsem tady“, ozvalo se za jeho zády, když umýval nádobí.
Forst se jako vždy trochu lekl, i když ho čekal. Ten nečekaný hlas za zády, to nebylo příjemné.
„Nemohl bys chodit dveřmi?“, zeptal se Forst Mefistofela. „Děsíš mě.“
„Ne“, řekl Mefistofeles neutrálním hlasem. „Nemám je rád“, dodal.
Forst si bůhvíproč vzpomněl na svatého Petra.
„Přesně“, odtušil Mefistofeles. „Tak co jsi chtěl, řekl po chvíli.“
„Vždyť víš“, odpověděl Forst.
„Chci to od tebe slyšet“, řekl pomalu Mefistofeles a díval se mu zpříma do očí.
„No“, Forst se pomalu nadechnul a pokračoval, „myslím si, že když jsem ti upsal duši, tak bys mi měl pomáhat. To v tom divadle mě teda moc nepotěšilo, dodal ublíženě.“
„Marku, já tu nejsem jen pro tebe. A nejsem džin z láhve, abych ti sloužil. Ale naši úmluvu dodržím“, řekl na závěr.
Forst se snažil vzpomenout, co že mu to Mefisto slíbil.
„Co pro mě vlastně můžeš udělat?“, zeptal se.
Mefisto se zvláště usmál.
„Zkus si přát a uvidíš“, řekl pak.
Forst se zamyslel. Budu si něco přát, a bůh ví, co z toho pak bude, řekl si. S hloupými přáními měl bohaté zkušenosti.
Mefisto pokýval hlavou: „Důsledky si poneseš sám.“
„To je to, čemu se říká čertovo kopýtko, že?“, ušklíbl se Forst.
„Jasně“, usmál se Mefisto. „Ale tak je tomu vždycky, tomu se nevyhne nikdo.“
„Možná je lepší si nic nepřát“, odpověděl Forst.
„No má to něco do sebe, ale život je pak trochu nuda, ne?“, zašklíbil se Mefisto. „A duši už jsi mi upsal, tak čeho se bojíš.“
„Nejde o mě“, mávl rukou Forst, „ale nechci nikomu ublížit.“
„To neřeš“, mávl rukou Mefisto. „Každý svého štěstí strůjce. To platí i o mě“, řekl pak potichu. „I já si za své činy zodpovídám“, dodal a sklonil hlavu.
Dlouho pak seděli a mlčeli. Bůh ví, o čem přemýšlel Mefistofeles. Forst přemýšlel o svých přáních. Co si přát tak světový mír? Nebo zastavení globálního oteplování? Nebo aby se stalo něco nepěkného nějakému nechutnému diktátorovi, nebo třeba všem! Nebo aby zmoudřeli?
„Nehraj si na Boha“, řekl do ticha Mefistofeles.
„To nechci“, odpověděl dotčeně Forst.
„Vím, ale činíš tak. Jsi jen jednou figurkou v nekonečné mnoharozměrné hře zvané život. Nebo taky vesmír. Nebo taky svět. Říkej tomu, jak chceš. Představ si to jako deskovou hru. Z políčka start do políčka cíl jdeš svou cestou. Jdeš po ní vždy sám. Potkáváš na ní jiné lidi, ale taky jiné tvory. Každá moucha nebo mravenec jdou svojí cestou. Můžeš jim cestu ztížit nebo ulehčit, nebo taky jednou ranou ukončit, ale nikdy, nikdy nemůžeš určit jejich cestu. Chápeš? Jsme tu každý za sebe!“, řekl rázně Mefistofeles.
Stoupl si a začal přecházet sem a tam.
„To je to, čemu říkáte vy lidé svoboda“, rozhodil rukama.
„Jako poznaná nutnost?“, napadlo Forsta.
„Ale o to teď nejde“, řekl netrpělivě Mefisto. „Zpětně samozřejmě chápeš své činy jako logický důsledek toho, co je předcházelo. Ale v okamžiku, kdy se rozhoduješ, žádnou nutnost vidět nemůžeš. A to je dobře. Svoboda rozhodování, to je ta hra, ta činí váš život dobrodružstvím.“