Doktor Forst a Marta - 8.

8.
Slunko svítilo skrz koruny rozložitých stromů.
„Je to krásný park“, usmála se na něj.
Všiml si, jak jí září oči. Byly temně hnědé.
„Chodím sem rád“, řekl. „Ale už jsem to dlouho nebyl.“
Podívala se na něj tázavě.
„Měli jsme psa“, řekl na vysvětlenou.
„Vzala si ho sebou žena?“, zeptala se po chvíli.
„Vzala si, co chtěla. Měl jsem se s ní hádat? To není můj styl. No už je to pryč, naštěstí“, usmál se na ni.
Pozorně se na něj podívala. Byl oblečen nenápadně, ale slušelo mu to. Ve zlatých brýlích vypadal skoro jako profesor, jen kdyby na hlavě neměl klukovského ježka. A klukovský výraz v očích.
„Tys jí odpustil?“, zeptala se pak.
„Nepotřebuji nic odpouštět, já si ji přeci bral dobrovolně, ne?“, zašklíbil se na ni. „Však víš, co se říká, každý svého štěstí strůjce. Já taky. A pokud vím, moc si nepolepšila, ale mě to fakt nezajímá.“
Chtěl říct, čert ji vem, ale zarazil se.
„Je to uzavřená kapitola“, řekl pak.
Najednou se zastavil a zůstal udiveně zírat. Před nimi byla nádherná fontána.
„Ty bláho“, řekla udiveně.
Fontána vypadala starobyle.
„To jsi mi neříkal, že je tu něco tak krásného.“ Šla blíž.
„No“, řekl pomalu, „já si nepamatuji, že by tu byla.“
Podívala se na něj zmateně. „Jak bys mohl něco takového přehlédnout?“
Došli až k okraji kašny. Kašna byla kruhová a byla vyrobena jakoby z jednoho kusu kamene. Uprostřed na podstavci stály postavičky. Vypadali jako andílci, ale na hlavě měli růžky. Byli to čertíci a v rukou drželi kotlíky, z nichž vytékala voda do nádrže pod nimi.
„Čerti v kašně, viděl jsi to někdy?“, zeptala se udiveně.
Díval se a mlčel. „Ne“, řekl po chvíli.
To je divné, řekla si, kašně se divil a čertům se nediví. No asi si na tu kašnu nakonec vzpomněl. Asi ho ten rozvod přeci jen vzal a vymazal mu nějaké věci z paměti. Objala ho a dala mu pusu na ucho. Zdál se jí takový bezbranný. Nerozuměl tomu náhlému hnutí její mysli, ale líbilo se mu to. Objal ji také. Zanořil hlavu do jejích dlouhých vlasů a stáli tak chvíli tiše. Najednou uslyšeli křik ptáka. Byl to havran. Snesl se z nebe a dosedl na okraj kašny. Zvědavě si je prohlížel. Forst uvolnil obětí.
„Chci tě seznámit s jedním svým kamarádem“, řekl.
Uvědomila si, že toho vlastně o něm pořád moc neví.
„Kdo to je?“, zeptala se.
Najednou nevěděl, co má říct.
„Jmenuje se Adam“, řekl pak. „I když vlastně ne“, dodal rozpačitě.
Zůstal stát a díval se na ni poněkud nejistě. Pane bože, není on nakonec na kluky?, vyděsila se v duchu. Díval se, jak na něj němě zírá. Čeho se vyděsila, vždyť jsem nic neřekl. Zůstali nehybně stát. Čas jako by se zastavil. Havran najednou prudce zamával křídly a zmizel mezi stromy. A pak mu v kapse pípla SMS. Čekám na vás v kavárně U černé kočky. Skleslým hlasem jí přečetl zprávu.
„Tak jdeme“, řekla rozhodným hlasem.
Ať to mám z krku a vím, na čem jsem, řekla si, když mlčky kráčeli parkem. Kavárna ho příjemně překvapila. Chodil kolem se psem, ale vevnitř nikdy nebyl. Kavárna byla veliká, a přesto působila útulným dojmem. Zdi byly poseté malými obrázky, v pestrých keramických květináčích byly květiny a hlavně, všude byly kočky. Dřevěné, keramické, dokonce i plyšové.
„Kde je ta černá?“, zeptala se.
„Černá? Aha, rozumím. Žádnou nevidímů řekl zmateně Forst.
„Černá je u mě“, ozvalo se z kouta.
Seděl tam Mefistofeles a na klíně měl schoulenou velkou černou kočku.
„To je zvláštní, že k vám jde, lidí se totiž bojí“, ozvala se servírka zpoza pultu.
Mefisto se jen neznatelně usmál a stočil pohled na Martu. Forst si všiml, jak mu zazářily oči. Nebylo mu to moc příjemné. Pak Mefisto stočil pohled na něj a jeho výraz se změnil v pobavení. Forst měl pocit, že zase rudne. Cítil, že v něm Mefisto čte jak v knize.
„Ahoj Marku“, promluvil Mefisto pomalu, „představíš nás?“, řekl pak.
Forst se pomalu nadechoval. Všiml si, jak Marta těká očima z jednoho na druhého. Nerozuměla ničemu a bylo to na ní vidět.
„Co si dáte?“, vstoupila do debaty servírka.
„Dáme si latte?“, zeptal se Forst Marty. Přikývla. Tak dvakrát latte, prosím. Počkáme, až to donese, řekl Forst, když odkráčela. Za chvíli upíjeli kávu a dívali se jeden na druhého. Mefisto se tajemně usmíval.
„Tak abych vás představil“, řekl po chvíli s povzdechem Forst.
„To je Marta a to je Mefisto“, dodal a zmlknul.
Nastalo ticho a Mefistofeles se usmíval dál. Forst se podíval na Martu. Mlčky na něj zírala. Vířilo jí hlavou tisíc myšlenek. Nejdřív měla chuť vykřiknout, to si ze mě děláš srandu? Ale než to řekla, věděla, že nedělá. Proč se na nic nezeptá?, pomyslel si zoufale Forst. Buď v klidu, ozval se mu v hlavě Mefisto, času je dost. Zase mi čte myšlenky, uvědomil si. Tak jí něco ukaž, pomyslel si pak. Mefisto neznatelně přikývl. Pak položil na stůl dřevěnou krabici a otevřel ji. Z krabice vyskočil maličký čertík a dotančil před užaslou Martu, hluboce se jí uklonil a běžel zpátky ke krabici. Vytáhl z ní rudou růži, položil ji před Martu a skočil zpět do krabice. Marta nevěřila v Boha a nevěřila v nic, co někdo hlásal. Věřila jen vlastní zkušenosti. A teď jí vlastní zkušenost říkala, že sedí u stolu s ďáblem. A pak jí to celé došlo. Podívala se na Forsta.
„Marku?“, řekla jenom a pak už nic.
Ten pohled ho pálil jako oheň.
„Ano“, řekl jen a měl najednou pocit, že se rozbrečí.
„Dáte si ještě něco?“, vstoupila do toho servírka.
„Láhev červeného a tři skleničky“, řekl Mefistofeles.
Forst vypil sklenici skoro na ex a pak hned druhou. Mefisto za chvíli objednal druhou láhev. Marta se taky nenechala pobízet. Za chvíli byli všichni v uvolněné náladě.
„A pak že je alkohol metla lidstva“, zasmál se Mefisto. „Já osobně mám tenhle lidský vynález moc rád. Kdybyste viděli, jako břečku pijí andělé“, řekl pak zasněně. „No když jim to chutná“, pokrčil rameny.
„Nějaký božský nektar?“, zeptala se Marta ztěžklým jazykem.
Mefisto se na ni široce usmál. „Vám by to možná chutnalo, slečno.“
Chvíli si ji zkoumavě prohlížel.
„Ale spíš ne, ono je to něco jako mateřské mléko, řekl s lehkou nechutí.“
„Nejsem kojenec“, zašklíbila se na něj.
„No to vidím!“, zakřenil se na ni Mefisto.
Pak sjel pomalu očima na nervózního Forsta, který pak uslyšel v hlavě jeho hlas. Znovu ti říkám buď v klidu, Marku. Jsem tu k tvým službám, tak se nemusíš ničeho obávat. Mefisto se znovu obrátil na Martu. Můžeme si taky tykat, co tomu říkáte?
Toho večera vyprávěla servírka svému příteli o podivné trojici, která se spřátelila s jejím plachým kocourem, vypila veškeré zásoby nejdražšího vína, a pak odjela kočárem tažený čtyřmi černými koňmi.