Dřevitá pěna

Slunce pomalu mizelo za korunami stromů, rozlévalo se po hladině uschlého listí jako roztavený kov a skrze větve hrálo teplé divadlo, které s každým závanem větru hýbalo s atmosférou děje. Vzduch byl svěží, příjemnější a voněl vlhkou kůrou, mechem – únavou lesa, křehkým spánkem, ze kterého se ledva probouzel. Touto tichou krajinou, tímto lesem, tímto divadlem šel On. Šel ladně, obezřetně našlapoval mezi mechem a listím, které pod tíhou kroků jen neochotně ustupovali a pak se znovu vzpamatovávali, jako by se snažili stopy zahladit. Psisko, které ho cestou vedlo, běželo vpředu – téměř neslyšně, jako přelud, jen občas pohnulo hlavou, zastavilo se, otočilo, avšak ne proto, aby na něj počkalo – spíš, aby se ujistilo, že stále jde. Cítilo ten zvláštní, nesnadno pojmenovatelný klid, který přichází, když člověk zapomene na sebe, na své myšlenky, na povinnosti, na jméno; protože zde, mezi kmeny, pod tím nekonečně vysokým, uzavřeným nebem větví, už možná dávno žádným jménem nebyl. A právě v tomto tichu, v tom bezčasí lesa, kdy vše lidské ustoupilo do pozadí, se cosi nepatrně změnilo. Nejprve si toho ani nevšiml. Snad jen lehký záchvěv větru, sotva postřehnutelné ševelení mezi listy. Pak, někde v dálce, zapraskala větev. Tak tiše, tak nenápadně, přesto to v něm něco změnilo. Možná jen vzduch, který se najednou ochladil, možná pohyb stínů.

Když v tom Psisko zmizelo.

A On náhle kráčel vpřed sám, v tichu, které nebylo prázdné, ale naopak plné melodií přítomností, šepotu listí. Věděl, že by měl zavolat, či snad otočit se a najít cestu zpět?

Neudělal ani jedno… protože něco v něm vědělo, že už je pozdě.