Dřevitá pěna

V lese byl klid, jaký přichází jen na sklonku dne, kdy se světlo rozpouští do oranžových odstínů a stíny se ukládají ke spánku. Slunce bylo ještě stále nad obzorem, ale mezi kmeny pronikalo jen útržkovitě, jako roztříštěné sklo. Šel a nevěděl, jak dlouho; snad minuty, snad hodiny, snad čas již více neexistoval. Když se pokusil vzpomenout si, co bylo předtím – než vkročil mezi stromy, než ho poháněly kroky, které nepatřily jen jemu – zjistil, že odpověď se mu vyhýbá. Bylo to nepříjemné, ale ne natolik, aby se zastavil. Možná to vědět nechtěl; možná na tom nezáleželo…

Psisko běželo kdesi v lesu. Bylo tmavé, mohutné, s krátkou srstí. Viděl jen jeho siluetu, klidnou, rozhodnou. Neslyšel kroky, jako by se sotva dotýkal země, jako by nepatřil do tohoto světa, pouze jím procházel. Ztratil se před hodinou, či dřív? Vyběhl ze dvora, vběhl mezi stromy – a on ho následoval? Napadlo ho, že normálně by zavolal, přivolat Psiska zpátky, ale teď nic takového neudělal, poněvadž nevydal ni hlásky. Nevysvětlitelný pocit v něm rostl, sotva postřehnutelný, jako dotek vánku na kůži, o němž nevěděl, zda ho skutečně cítil, nebo si ho jen představil, protože něco bylo jinak; les houstl a ticho se proměnilo. Už to nebylo přirozené ticho podvečera, prokládané zvuky křídel, vzdáleným praskáním suchých větví. Toto bylo jiné, jakési hutné, pozorné, jako by v něm něco číhalo, oku nepředstavitelné, ale živé. V tu chvíli si uvědomil, že neslyší vlastní kroky, zastavil se. Zvedl nohu a záměrně ji položil na spadané listí. Očekával šustění, ale nic takového se nestalo; jen ticho, hrobové. Srdce se mu sevřelo – ne strachem, ne panikou; ale z podvědomého vědění, že toto místo nepatří jemu, protože melodie lesa již více nezní.

Ohlédl se po Psisku. Stálo dál mezi kmeny, nehybně. Dlouhé uši, vztyčené, čenich lehce zdvižený, ale neohlédlo se. Ten pohled – nepatřil mu. Náhle věděl, že Psisko nekouká na něj, ale dívalo se skrz něj… jakoby za něj. Cítil, jak mu vlasy zpozorněly. Pomalu pootočil hlavou, avšak nic tam nebylo; přesto pocit neodezněl, jako kdyby tam něco baladu pělo. Právě v tom okamžiku, kdy se otáčel kupředu, cosi nepatrného zmizelo za kmenem, stáhlo se zpět do hloubky lesu, do stínu, kam lidské oko nedohlédne. Otevřel ústa, ale nevydal samohlásky. Co by řekl? – Méně souhlásky…

Psisko se nevrátilo. Stál tam sám, hleděl do kalné tmy mezi stromy a uvědomil si, že už neví, odkud přišel. Znovu zvedl nohu, chtěl udělal krok zpět – ale tam, kde měl být volný prostor, stál kmen. Srdce se mu rozbušilo, otáčel se v kruhu. Stromy byly stejné, a přesto jiné, něco bylo jinak. Hlava se mu zamotala. Měl ji těžkou, nenadálou, jako by se mu do žil vlévalo olovo a tělo sláblo. Udělá ještě pár kroků, když v tom jeho dech zpomalí. Ruce se mu roztřesou, když se opře o kmen stromu. Kůra je drsná a teplá jako by žila. Nadechne se – zhluboka, poprvé po dlouhé době – a vzduch v plicích je hutný, nasládlý, plný vůně vlhkého lesa. Zavírá oči… Již necítí jen svůj dech – les dýchá s ním. Uvědomil si, že již neví, kde se nachází. Směr ztratil jakýkoliv smysl. Les byl kolem něj, ale ne už tak, jak ho znal. Jeho přítomnost byla živější, intenzivnější až hmotná, hmatatelná. Dříve to byly jen stíny a barvy, zvuky a vůně, představení přenádherné, ale teď to bylo něco více. Měl pocit, že les se kolem něj pohybuje, dýchá, jako by se stal součástí něj, jeho tělo i mysl se spojily s jeho magií. Možná to byl klam vyčerpání, anebo možná… něco skutečně existovalo mezi těmito stromy, co bylo jiné než to, co lidé realitou nazývají.

Psisko už tu nebylo, On si již nevzpomínal, kdy zmizel nebo jak dlouho tu stál, ve tmě, s prázdnotou místo jeho kroku? Nic v jeho těle ani v mysli neprotestovalo proti slepé samotě. Opíral se o kmen stromu, jeho kůra byla drsná, vlhká – jako by byl živý. Možná to byl jen sen, přelud, avšak něco ve vzduchu se změnilo. Slyšel, jak les dýchá; jemný, rytmický zvuk, tichý, jakýsi puls. Větve nepatrně tancovaly, kořeny jako by se chystaly uchopit. Kdo ví, co to bylo. Možná jen hra světla, možná důsledek vlastní vyčerpanosti, ale něco to v něm vyvolalo, protože v něm všechno utichlo. Byla to podivná euforie, nekonečná letargie.

Jaký smysl má strach, když ztratíte pojem o čase? A co je čas, když ne něco, co si sami vytváříme? A co když to, co nazýváme realitou, je jen iluze, kterou si sami klademe do cesty, abychom se cítili bezpečně?

Stejně jako nic, co by teď vnímal, nebylo úplně skutečné. Realita = iluze, která se odvíjí z našeho vnímání – ale co když tu nejde o les, ale o jeho mysl, která se vymyká jakékoliv logice? Co když všechno, co známe, je jen kousíček světla v nekonečné tmě, ve které se ztrácíme? A přece tu byl klid; konečně nekonečný pokoj.