Dřevitá pěna

Kdy přesně, nedokázal říct. Když pře(s)kročil?

Byla to chvíle, která neznala hranic, nepatřila času ani prostoru.

Sám v absolutním tichu, v té prazvláštní prázdnotě, se cosi mihlo. Ne náhle, to by bylo příliš snadné. Nenápadně, jen plíživě, jako záchvěv na okraji zorného pole. Stín, možná jen anomálie, trik mysli, která si hrála s vlastními představami. Pak se znovu – neurčitý tvar, mihotavý a nestálý, rozplývající se ve stínu lesa – velmi jemně neslo. Nebylo jasné, kde začíná a kde je mu konce, zda patří ke kmenům stromů, nebo se v nich jen zrcadlí. Bytost, neurčitého tvaru, se pohybovala mezi pořezanými kmeny, mohutnými kořeny, splývala s kůrou, rozplývala se v listí, stála před ním a zároveň byla všude kolem, její přítomnost byla sdělením sama o sobě, jako když vítr promlouvá šepotem koruny stromů, aniž by potřeboval slova.

„Co je skutečné?“ zapělo hlavou, mocná melodie strachu, jenž se ozývá jen v mléčné mlze. Nevěděl, zda slova zazněla, nebo se rodila jen v jeho mysli, ale les jasně rezonoval. Nikoliv ústy, ale celou svou podstatou, svým dřevěným duchem, vlhkým pulzujícím srdcem. To bylo první, co ucítil – jemnost a poddajnost, měkké vlásečnice dřeva, napěněné v cosi beztvarého, přičemž nekonečně pevného. Pod rukama cítil něco zvláštně pružného, jakousi hmotu přelévajíc se mezi prsty jako dým, lehké šimrání, a přece jej nesla jako pevná zem. Les se stále více a více chvěl, dřevitá pěna zaplavila prostor, rozprostřela se, obklopila ho jako mateřská náruč přírody samotné. On sám se mění, rozdvojuje…. Jedna část stále lesem pobíhala, z masa a kostí, obklopená mechem a dřevem, hledat nepřestávala; druhá se jako zelená pěna rozplývala, splývala – mizela v něčem, co bylo víc než On sám.

Z části celek – z celku částí…

Čas plynul a les se nepřestával usmívat, pět tu krásnou životadárnou ukolébavku. Ševelení listů, ten pronikavý smích staletých stromů. Myšlenka se v něm rozvolnila. Pakliže byl jen myšlenkou; pakliže realita byla pouhým přeludem jeho vnímání, bylo snad možné, dovolené nechat se pohltit tím, co leželo za hranicemi lidského rozumu? Přece jen v něm zůstal zárodek pochybnosti. Vtíravý lidský pocit, kdy i v bez konečném rozplynutí musí existovat bodu návratu, hranice mezi sněním a probuzením, mezi realitou a pravdu, iluzí i lží.

Když už se ztrácel ve světle a stínu, ve zvuku i tichu, v myšlenkách i odpočinku, On otevřel okno, mrazivě teplému dechu svolil. Les byl stejný a přece jiný. Mech byl poddajnější, bez tvárnější – pohodlnější. Vítr šuměl, avšak již neusmíval se, přesto věděl, že tam stále někde je, v kůře stromů, v pohybu větví, v každém nadechnutí dřeva, že ho stále obklopuje. To Psisko… jako by ho listí pohltilo. Chtěl si vzpomenout, ale jazyka se mu nedostávalo, myšlenky se tříštily o nářky mechu, slané moře ho pohltilo. Možná nikdy neměl; možná on sám byl jen šepotem ve větru, pouhým výdechem mohutného kmenu...