Dřevitá pěna

Opět do oceánu ulehal.

Les jej přijal do svého nitra, ale nepohltil. Ještě ne…

Unavený, opřený o prázdný kmen stromu. Pokroucené dřevo pod jeho dlaněmi příjemně hřálo, dýchalo, jako by v něm proudil život, který se jen stěží dal odlišit nemrtvého. Na okamžik pocítil, že sám se stal součástí tohoto tichého dýchajícího organismu – jeho tělo, jeho myšlenky, jeho vlastní já jsou nyní výhonkem většího celku, vetkaným do nesmírného, živoucího tkaniva činohry. Klesl hluboko do oblaku mechu, který byl měkký, poddajný, a přesto pevný. Jeho tělo se stávalo těžké, naplněné únavou, jež nebyla jen fyzická – únavou toho, kdo dlouho hledal a stále nenacházel…. Povzdechl, zavřel oči a les pozbyl veškeré hranice. Nebyl zde uvnitř ani vně, nebylo nahoře ani dole, nebylo kam jít a nebylo kde zůstat. Bytí zde bylo nestálé, proměnlivé, plynulo v tom, co leželo za ním.

V tom mezičase, v tom zvláštním mezikroku – bděním a snem, vědomím a nevědomím, se hranice světa rozostřily. Realita, ta křehká konstrukce postavená na jistotě forem, se začala chvět. Z dálky, ze samého okraje vnímání, se ozvala melodie. Nebyla hlasitá, sotva slyšitelná, spíše pocit nežli ozvěna. Nebyla veselá, avšak ani zlá... Byl to smích, který nepatřil člověku, a přesto mu byl důvěrně známý. Skrze zavřené oči uviděl, skrze ucpaný nos mechem pocítil, skrze mysl uslyšel bytost, jenž nikdy nepoznal… Nestálá, mohutná silueta rybáře. Samotný stín srpu, kmen ódy lesu… či snad sen? Byl to jen zlomený kmen, přelud stínu, podivně tvarovaná spleť?

Věděl, že Lešij, pán lesa, ten, který bdí nad divočinou; ten, který se směje a mizí, když se ho někdo snaží uchopit; ten, jehož podoba se nekonečně mění, jeho tělo se skládalo a rozpadalo; byl v korunách stromů, v pohybu mechu, v šelestu listů. Byl tam, a přece nebyl.

„Jsi sen,“ tichým hlasem v hlavě „Jsi výplod mé fantazie…“.

Lehký, chladný vítr v mysl navál „A co když jsi to ty, kdo je snem?“. Les se znovu zachvěl, přičemž byl plný zvuků, a přesto mlčel. Šepot listí, vzdálené praskání větví, nepatrné chvění porostu – to vše bylo řečí, která nevyžadovala slova v přítomnosti pána lesu, jehož tělo stálou podobu postrádalo a On si poprvé uvědomil, jak hluboce je lidská mysl upnutá na hodnotu. Jak zoufale se snaží svázat významy, pojmenovat to, co nemá hranic, vměstnat do slov to, co slovy zachytit nelze. Nyní věděl, že činy více než slova znamenají. Čekal na hlas, na artikulované slovo, na něco, co by mohlo ukotvit toto setkání ve světě uchopitelného, marně – žádný živý zvuk nepřicházel, jen přítomnost; tak těžká, zneklidňující, jako kdyby se realita kolem něj stávala něčím jiným, něčím podivně tekutým, něčím, co odmítá být uchopeno. Samým sebou dokonalým sdělením, které člověk neslyší.

Slovo je jistota. Slovo znamená uchopit, dát věcem rám; oddělit jedno od druhého, dát věcem tvar. Ačkoliv tady, v hlubinách lesa, se poutník ocitl v místě, kde slova sotva existovala – lidský smysl postrádala. Plynul v prostoru, kde komunikace byla přítomností, kde rozum ustupoval intuici, kde sdělení přicházelo ne skrze zvuk, ale skrze pocit. Pocit to byl pro člověka nepohodlný, neznámý. Strach ho přemohl, jako by mu někdo vyrval pevnou půdu pod nohama. Jakoby to, na čem dosud stavěl své vnímání světa, bylo jen křehkou iluzí. Cítil se obnažený, myslel si, že snad poprvé v řece rybu uchopil, že celý jeho život je jen vláknem prutu, jehož podstatu nepochopí, protože poznání není útěchou; je vytržením – ztrátou ledu. Čím déle na něj hleděl, tím více se mu zdálo, že se dívá do vlastní tváře – ne do té tělesné, ale do nitra vlastní pletě.

Kde je nyní ten přízrak vzešlý z dávných dob, z kolektivního nevědomí, kterého si neseme v krvi, aniž bychom o něm věděli? Kdo je tím zrcadlem otázek, strachů a tužeb?

Možná nebylo rozdílu…

Po celou lidskou historii se objevují bytosti, které nejsou zcela tím, čím se zdají. Průvodci, démoni, strážci prahů, entity zrozené na pomezí světů – všechny tyto mýtické figury, ať už nesou jakékoli jméno, slouží stejnému účelu, protože samy o sobě neexistují, pouze vlastní omezenost nám přibližují; jsou odrazem těch, kdo se s nimi setkávají. Jsou testem, řečnickou otázkou bez odpovědi… Lešij se usmíval nebo to byl jen pohyb větví v poryvu větru? On ucítil chvění ve vlastním nitru, avšak nebylo to strachem – bylo to něčím hlubším, podivnou nejistotou toho, kdo stanul tváří v tvář tomu, co přesahuje jeho vlastní rozum. Nebyl to pocit ohrožení, spíš uvědomění, že vše, co dosud považoval za pevné, může být pouhou kulisou. (Když já nevidím tebe, ty nevidíš mě…). Možná nikdy neexistoval jasný rozdíl mezi skutečností a snem, hranice pravého poznání. Možná se jen naučil přikládat větší váhu jedné verzi reality než druhé, vlastní autentičnost řeku přehradila a zvěř od napajedla odstavila.

On se zhluboka nadechl, již více necítil potřebu rozumět, pojmenovávat, hodnotit – nutnost najít odpověď. Les, Lešij, On – všechno to bylo součástí stejné látky; proměnlivé, nestálé, nepřetržitě se přelévající mezi tím, co je a co není, kdy nebylo důležité vědět, kde jedna věc končí a druhá začíná, avšak jen naslouchat. Není náhoda, že „T“ a „S“ leží tak blízko sebe…

Mech permanentně hřál, vítr stále pěl, větve neustále tancovaly, světlo a stín ustavičně doprovázel… On si uvědomil, že mu již zima není, už se nebojí. Lešij se otočil a pomalu plynul v hluboké temnotě lesa, do nitra samotného srdce. Jeho tělo se ztrácelo mezi stromy, vrátilo se do větví, do mechu, do poryvů vzduchu. Možná tam ani nikdy nebyl.