Dřevitá pěna

Dřevitá pěna

Anotace: V. Spočinout

Sbírka: Dřevitá pěna

Vstát!
Probudit se!
Nemohl…

 

Lešij z jeho mysli vytrácel se, On do jeho mysli vracel se.

Tma se kolem něj svírala jako hebká sametová kazajka, těžká, neprostupná. Mezi snem a realitou, mezi minulostí a přítomností, mezi tichem a šepotem samozřejmostí. Tělo se ocitlo v neexistující moci, v prázdnotě bez pevných bodů, bez světla, bez tvaru. Možná jen nehybný sen, skřípání v koutku vědomí, přesto... něco je jinak. Pocítí váhu svého těla, tak těžkého a sevřeného v prachu, vlhkého, živého. Prostor kolem něj se proměňuje, rozpíná a stahuje v rytmickém pulzu, hlína a drobné kamínky brousí strany tvaru. Vlastní dech se ladí s rytmem hmyzu, hladovým. Tep lesa mu proniká až do kostí, kde pěje ódu pohřební. Pociťuje doteky v neovladatelném žalu, zprvu lehké, téměř letmé pohlazení po paralyzovaných kotnících. Poté pevnější objetí, jemná pouta se proplétají kolem jeho vazů, laskavě a přesto neústupně. Kořeny – cítí jejich hrubost, jejich vlhkost, jejich touhu, tak hebké jako prsty milence, a přesto se jejich sevření utahuje v tiché prosbě nadšence. Ty úchyle! Nezáleží na tom, zda se chce pohnout, protože nemůže… možná ani nechce.

Les dýchá, vědomí se rozplývá, stejně jako se rosa vpíjí do hlíny, pomalu, tak nevyhnutelně. To krása přírody! Přestává být sám sebou, jeho hranice se stírají, mizí, splývají s něčím větším, s čímsi starším, nepojmenovatelným.

Je to osvobození nebo vězení? …Návrat nebo rozpad?

Melancholie mu svírá hrudník, ne bolestně, ale něžně, šepotání něčeho, co bylo dávno zapomenuto. Možná byl vždy součástí lesa; Možná se nikdy neprobudí; Možná nikdy nežil…

Tělo se pomalu do lůžka noří, jeho kořeny nejsou už jen v zemi, jsou v nitru, v neuchopitelném prostoru, který se rozprostírá mimo hranice mysli. Jsou to kořeny, které nevidí, ale přesto cítí, pronikají do jeho podvědomí, táhnou se v hloubku, ke kořenům času. Vše, co bylo a co bude, se smísilo v jednom věčném pohybu, jak se les sám v sobě obrací. Melodie lesa, tak tichá, která nikdy neustává, již není jen zvukem, poněvadž se vpletla do jeho myšlenek. Každý jeho nádech je v souladu s dechem kmenů, každý pocit propletení s větvemi, které tancují v tichém větru.

…A najednou, již neexistuje, žádná hranice, žádný rozdíl mezi tím, co ho obklopuje. Les vchází do jeho mysli, jako by byl prastarou pamětí – vzpomínkami stromů, které zanechaly ve svém kmeni stopy věků, nářky, které se proplétají s vánkem nekonečného bolu.

 

„Jsem stále já?“ ptá se On sám sebe.

Ztrácí se v pochybnostech, které se stále více a více proplétají s jeho vědomím. Každý jeho pohyb je reakcí na to, co ho obklopuje, jako by byl součástí nekonečné básně přírody, která nikdy nekončí, nikdy není hotová. Jestli je člověk skutečně oddělený od přírody, nebo zda je to jen iluze vědomí. Toť otázka, která se v jeho mysli vznáší jako mlha. Je ten, kdo cítí kořeny lesa v srdci, stále sám sebou? Nebo je už součástí něčeho prastarého, co existovalo dávno před ním? Co je sen, co skutečnost? Může být les vědomím sám o sobě? Může být příroda živým organismem, který se sám v sobě vnímá, stejně jako on vnímá sebe? – žádná jasná odpověď, pouze pocit, že je vše součástí jednoho nekonečného cyklu. Cyklem, který neví, kdy začal a kdy skončí. Nikdy! V tomto prostoru je čas jen prázdnou vzpomínkou, která nevede k ničemu jinému než k samotnému počátku.

Jaký směr zvolí? Přijme to, co se zdá být nevyhnutelné, co v sobě nese uklidňující pohlazení přirozené jednoty? Stane se součástí lesa navždy, zcela ponořen do jeho pulzujícího rytmu, nebo se vzepře, bude bojovat, aby si uchoval to, co z něj zbylo, a vrátil se zpět do světa, který ztratil svou tvář? Tato volba se v něm rodí jako semeno, klíčící mezi smířením a strachem, mezi touhou po klidu a hrůzou z pohlcení. Takové smíření v něm pomalu splývá s něčím jiným. Nežádá o nic víc než o ticho, zůstat v objetí lesních kořenů, které ho drží v bezpečí, v ochranné náruči, která ho pohlcuje, jako houba vodu. Jenže hluboko uvnitř něj zůstává pocit, že něco není v pořádku; cítí, jak se jeho vlastní vědomí vytrácí, pomalu rozplývá v něčem širším, neuchopitelném žáru.

Kde končí tělo a kde končí země? Jaký je rozdíl mezi tím, co je živé, a tím, co je mrtvé; když se vše mění v jeden neodlučitelný celek? Odpovědi plynou v hlubokém tichu.

A najednou je to tu – jeho vnímání se mění. Zatímco ještě před chvílí byl součástí živého lesa, teď… teď otevírá oči, ale už neleží na mechu, už necítí měkkost půdy pod tělem. Všude kolem je jen hlína, kořeny a prach. Tma, která je jako hmota, těžká a všudypřítomná. Vlastní skořápku již více necítí, jeho pohyby přestávají existovat, jak se stává součástí něčeho hlubšího, co ho pohlcuje. Nemůže se pohnout, je pohřben, již více není. Ale jak? Je to skutečně nekonečný konec? Není si jistý, jestli je stále živý, nebo jestli se právě stal součástí mechu, součástí tohoto nekonečného cyklu, který nikdy nekončí, a přesto nikdy nezačíná. Dýchá? Je to přechod? Či snad konec? …Začátek něčeho úplně nového? Vše kolem se spojilo do jednoho jediného celku a On teď musí čelit svému vlastnímu egu. Jaký smysl má vracet se do prázdna, když je jeho tělo součástí něčeho, co je větší, než si kdy dokázal představit i kus blázna?

 

(Uvědomujeme si vlastní konec?)

Autor Aotaki, 14.02.2025
Přečteno 24x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2025 liter.cz v1.8 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí ⋅ Osobní údaje ⋅ Provozovatel