Dřevitá pěna

Co se vlastně stalo? Zrození božského plodu…

Nejasná hmota se rozprostírá kolem něj, jako by se celý svět rozložil a v malou kuličku vmísil. Žádná obloha, žádné stromy, žádné známky radosti. Pouhá tma, hustá a všeobjímající, jako by se stala samotnou rakví, v jenž již není místo pro tuláka. Není to tma, jakou znal z předchozích snů, ale něco mnohem těžšího – drsná hlína, pohled zvnitra. Tlak na hrudi, kolem krku a nohou. Těžká zemina svírá ho, tlačí a nekompromisně obrací jeho tělo. Kořeny dřou kůži, do svalů prorůstají, uvnitř domov hledají; spojit se s ním, zanechat v něm svůj vlastní stisk. Ticho kolem je ohlušující, přesto hlodající – nemilosrdný zápas z nehybností, která není pouze fyzická, ale i mentální. Bojuje s pocitem, že koženou skořápku postrádá, v mrtvou duši se převléká. Nohy, ruce – vše je ztraceno v nehybnosti, ve ztuhlosti mízy obratlovce. Snaží se pohnout, avšak marně, protože končetiny již více nejsou – jako potrava pro kořeny posloužily.

Vlhký pach hnijící hlíny proniká jeho nozdrami a zasypává jeho plíce. Každý nádech ho hltá, naplňuje; přesto… ještě stále dýchá… Srdce mohutně bubnuje, jako ozvěna v opuštěném prostoru. S rytmem lesního orchestru souzní na peroně. Přemítá o tom, co znamená být člověkem… Kdo koho pohlcuje? Kde končí tělo a začíná hlína?

Zatímco se snaží osudu uniknout, jako by se ztrácel. Ztrácí svou podstatu, svou formu – rám i tvar. A možná – možná se právě stává tím, co bylo dříve nepoznatelné: vědomí plyne s hlínou.

Po chvíli boje přichází vyčerpání, tělo se vzpírá už jen únavě. Každý sval chabne, každý pokus o pohyb je jen stínem minulosti, vzpomínkou na vlastnost lidskou. Skelet ztrácí svou pevnost, mysl se otevírá vlastnímu pudu. Hranice mezi ním a lesem pozbyly. Les je v něm, on je v lese – už nejen tělem, ale i myslí, v každé vlhké molekule vzduchu, v každém zrnku prachu, v každém roztančeném kořeni, který se vlní ve chladném pekle. Uvědomuje si cizí pohyb kolem sebe; ani ruka, která je zasypaná chladnou zemí, ani noha, která je zarytá do vláknité hlíny. Země žije. Něco nad ním pulzuje, šeptá mu do uší. Vzduch je naplněn magickou energií, aurou nesmrtelné bytosti. Každá část této půdy ožívá, od kořenů až po klidné kameny v hlubinách, z hlubokého spánku oči své rozevírá. To, co kdysi vnímal jako rozhraní mezi ním a přírodou, se teď znovu stírá do jednoho – on sám je tím, co dýchá, co roste, co umírá a znovu se rodí. Na hranici není konce, avšak návratu v jakémsi věčném koloběhu. Jeho já se stává součástí tohoto procesu, plynule se mísí s půdou a vzduchem, míchají se zvuky lesa, které ho obklopují. Snad ještě není pozdě…

A teď – teď už ticho není ticho. Jemné škrábání, pohyb zachránce přátelského. Každý jeho pocit je propletený s tímto pohybem, každé chvění se otiskuje do jeho vnímání. Cítí, jak se něco dotýká jeho pokožky, jak to leze blíž, zkoumá ho, mapuje jeho bytí – cestu zpět z jeskyně zatracení. Něco nesrozumitelného, neznámého, nikoliv nebezpečí či strach, spíše pokání. Samotná náruč matky odpovědí. Pocit, že něco leze blíž, prozkoumává jeho pokožku. Je to zvláštní, skoro intimní pocit, jak se země dostává pod jeho kůži, jak se každý hmyz, každý pohyb v tichu podzemí stává součástí jeho vlastního bytí. Strach nebo klid? Možná už se nejedná o to, co se děje. Možná je to právě ten stud – proces, který nemůže zastavit. Co když právě toto je skutečná podstata života? Být sežrán, rozložen, navrácen do koloběhu lesa, ke kořenům, k zemi, k těm, kteří zde byli před ním, a těm, kdo přijdou po něm…

Všechno je v pohybu.

Vnímá, jak mu cosi prolézá mezi prsty, po pažích, po krku… Jemný pohyb vzduchu, drobné nohy, které ho prozkoumávají, očišťují jeho podstatu. Jen pocit, že se ztrácí, že se rozplývá v dalekém šeru. Každý dotek je něčím známým, něčím, co cítí nejen na své kůži, ale i v srdci, ve svém nitru. A pak, najednou, první ostré bodnutí kusadel, jenž se noří do jeho masa. Ostrý tlak, bolest, která je však nečekaně příjemná v tom, jak je autentická, tak opravdová. Prstem nepohne, nepokouší se bránit. Je to, jako by každá část jeho těla věděla, že se stává něčím jiným, že se ztrácí v procesu. Už necítí rozdíl mezi sebou a půdou, která ho pohlcuje.

„Možná nikdy nebylo rozdílu…“ pomyslí si v tichosti, zatímco bolest postupně mizí v klidu, který přichází s odevzdáním, země a On jsou teď jedno. Jeho kosti jsou součástí půdy, jeho krev je součástí koloběhu, jeho mysl se rozpouští ve věčnosti transcendence… A v tomto odevzdání, v té pokorné přeměně, cítí, jak se vše k počátku navrací.