Dřevitá pěna

Zvrat, či snad skutečné uvědomění? Když už doufal, že se neprobudí…

Vzduch voněl hlínou. Tak těžkou, vlhkou vůní drolící se země, hniloby listí a prachu, které byli nasáklé lesní baladou. Vítr se nehýbal v korunách stromů, a přesto se zdálo, že něco kdesi v dálce dýchá, skryté v zeleném mechu, v prasklinách kůry, v temnotě rozprostírajíc se v hlubinách kmene. Pohnout se bylo těžké, skoro nemožné. Vlastní tělo mu stále připadalo vzdálené, cizí, jako by se jeho končetiny zatoulaly v hlubinách lesu, rozplynuly se v prostoru a již neslyšely návratu. Hlína ho sevřela, obklopovala ho jako těžká pokrývka a každý nádech byl obtížnější než ten předchozí. Na jazyku měl prach, chutnal jako kůra starého stromu. Konečně otevřel oči. Ni temnota, ni jasné světlo – matná šeď, rozplývající se v tanci, kde ospalé sluneční paprsky se pokoušely proniknout skrz spleť. Nadechl se, mělce, opatrně, jako by se bál, že se takovým pohybem rozpadne… na kusy a už se nikdy znovu neposkládá dohromady. Plíce mu naplnil těžký, surový vzduch, v němž byla ukryta tíha země. Chvění, jako když se mech nadechne a zase vydechne, poté… horký, mokrý dotek na ruce. Leknutím trhl sebou, ale jeho tělo bylo příliš ztuhlé, příliš těžké, jen zavrávoral, pohnul prsty v hlíně. Cítil, jak se mu země drolí pod nehty. A znovu – ten dotek, tak teplý a živý. Drsný jazyk přejel přes jeho zápěstí, horký dech se otřel o kůži.

„Psisko?“ Jeho stín se v šeru mihotal, tělo napjaté, uši vztyčené. Stálo tam, oči mu ve slabém světle matně odrážely zbytek umírajícího dne. „Co tu dělá? Jak dlouho tady bylo? Jak dlouho… tady byl On?“ Pokusil se promluvit, ale jeho hlas byl jen chraplavým výdechem, sotva zvukem, spíš pokusem o existenci než skutečným dílem. Hrdlo měl suché jako staré dřevo. Pohnul prsty, nečekaně ostrá bolest se ozvala, která pálila, řezala až do morku kostí, jako by se jeho vlastní tělo pokusilo stát součástí lesa a nyní se ho neochotně zříkávalo. Trhl sebou, prsty sevřel v mech, zaryl nehty do měkké, vlhké hmoty. Něco v noze hoří, prudce a bez varování. Zavřel oči, zkusil si vzpomenout.

Šel… kam? A pak… co se stalo pak? – Neprůhledné, hladké, beztvaré prázdno. Hladina nehybného jezera, které odmítá vrátit odraz.

Psisko se pohnulo, čenichem mu vklouzlo pod paži, jemně ho trklo. Pocítil teplo, pevnou přítomnost, tak podivné ticho, které nevyžadovalo žádné odpovědi, jen čekalo. Čekalo, až se zvedne, avšak on nevěděl, jestli může… jestli vlastně chce, protože ať už se stalo cokoliv, něco v něm hluboko, daleko pod povrchem slov a myšlenek vědělo, že se vrátil z místa, odkud není návratu, že ho les pustil zpátky jen proto, že to tak chtěl.

Psisko znovu zatahalo za rukáv. Nebylo to hrubé, ale naléhavé gesto. On sevřel prsty do mechu, promnul dlaň v drsné vlhkosti a s nádechem se pokusil pohnout. Tentokrát vědomě, s cílem, který neměl ještě jasné obrysy, ale byl skutečný, ukotvený v těle. Prudká, ostrá, živá bolest projela nohou jako blesk a uvízla hluboko ve svalech, dýchala, rozlévala se z kolene až k prstům, které neposlouchaly. Zalapal po dechu, zaklonil hlavu, snažil se ji přijmout, vdechnout ji, kéž by překonal ji. Všechno bylo tak těžké, ztuhlé, jako by se v něm les zabydlel, jako by jeho tělo bylo nasáklé mechem.

„Zvedni se!“

Svaly se vzepřely a znovu nadechl se. Plíce ho pálily, pro tentokrát na to zapomněl. S námahou se přitáhl na loktech výš, převalil se bokem. Srdce se mu prudce rozbušilo, když se svět kolem něj mihl, obraz zmizel a vzápětí se vracel. Kmeny stromů, mech, kusy nebe mezi větvemi… Tohle bylo skutečné – Alespoň to si chtěl myslet, ale když se zapřel rukama do země a pokusil se postavit, noha pod ním poklesla a sesunul se zpět do podřepu. V hrudi měl tlak, vědomí, že každá další chvíle, kdy tu zůstane, ho táhne zpět. Země pod jeho prsty se zdála teplá, až příliš teplá na to, aby byla mrtvá. Avšak on už věděl, že se musí pohnout, protože pokud krok neudělá, možná už nikdy světlo nespatří. A proto… se zapřel silněji, napnul paže a pomalu se zvedl. Noha bolela, spalovala jeho kosti, ale stál… svět se kolem něj znovu narovnal. Nebe bylo šedé a mezi kmeny se chvěl vzduch, jako by les ještě nevěděl, jestli ho chce pustit.

Psisko trhlo hlavou a On Věděl, že musí jít. Nadechl se, vykročil. První krok byl jako protržení tenké blány mezi dvěma světy. Nebolel, ale cítil ho v celém těle – jako kdyby se oddělil od něčeho, co ho do té chvíle utvářelo. Zem pod jeho chodidlem neznatelně povolila, mechem porostlá vrstva se prohnula o zlomek déle, než by měla. Jako by les naposledy dech zadržel.

Druhý krok byl těžší. Ne kvůli bolesti, ta byla stálá a věrná, avšak kvůli vědomí, že něco nechává za sebou. Nešlo jen o stromy, o mech, o mlhavé stíny mezi kmeny – o něco hlubšího, co nebylo možné vzít s sebou… Vítr prosvištěl korunami, už to byl jen les. Kmeny stromů se tyčily nehybně. Zlomené větve, vlhká půda, mlha se plazili po zemi. Žádná silueta v dálce, žádné oči ve stínu, pouhé ticho. Něco v něm ale stále vědělo, že les se dívá (možná ho nikdy neopustí). Možná už nikdy nebude patřit tam, odkud přišel. Možná… možná v něm zůstane část, která nikdy z lesa neodešla.

Psisko na něj čekalo pár kroků dál, nekňučelo, neotáčelo se. Jen tam tak stálo a když udělal třetí krok, měl zvláštní pocit. Pocit, jako by zem pod nohama byla o zlomek pevnější… Jako by mu les svolil odejít.

„…protože Les není pouhým místem, avšak mocnou bytostí, vědomím, magickým stavem podvědomí. Ta mysl, to nevyslovitelné a neuchopitelné tajemství, jenž vtahuje člověka do svého rytmu, do bezejmenného splynutí…“

Bylo to jen zbloudění z vyčerpání?
Nebo skutečné setkání s něčím, co přesahuje lidské chápání?