Ferrugineus cras

Píše se rok 218 př. n. l. Vypukla 2. punská válka mezi Kartágem a římskou republikou. Vládci Říma jsou konzulové P. Cornelius Scipio a T. Sempronius Lontus. Vůdcem Kartaginců je Hannibal z rodu Barkovců. Kruté boje mezi nimi zavládnou, budou příčinou ztrát a zhoubných nemocí. Dvě armády se střetnou na řece Trébii v nelítostném a nelaskavém chladu prosincové zimy. Pod vedení Hannibala spadá 10 000 jezdců a 30 000 pěšáků, kteří jsou ochotni položit život pro vlastní věc. Hannibal pomocí jezdectva vyláká římská vojska z opevnění tábora a poté je útoky rozdrtí. Z počtu 4000 jezdců a 32 000 pěšáků se podaří pod velením Sempronia Lonta zachránit pouze 10 000 římských legionářů.

Lednový mrazivý vítr se prohání po malebné krajině Bononie a svit luny zalévá okolí lesů a příbytky vesničanů a opírá se do oken, že není zapotřebí svící. V nočním klidu se ozývá dusot nohou, až utichá u jednoho z domů s prkennými dveřmi. Buchot na dveře probouzí rozespalého muže. Zívajíc, chytá za kliku a říká: " Kdo zde v tuto noční hodinu?" V tu, po otevření dveří, na něj padá cosi, co sám nebyl schopen v té rychlosti rozpoznat. Leknutím vykřikl a padnul na zadnici společně se stínem, který se na něj svalil jako pytel mokré pšenice. To vzbudilo i jeho manželku, kterak nemá ponětí, co se děje. Muž její zvolá prosebně: "Oriano rozsviť!"Na to ona zapálila svíce na svícnu, pomalu jednu po druhé. Za chvíli bylo v pokoji světla dostatek, aby bylo znát co, nebo kdo spadl na vyděšeného muže. Byl to římský legionář, jenž ležel tváří dolů, bez jakékoliv známky života. " Pomoz mi ho obrátit a dát ho na mojí postel Oriano," pravil její manžel. S velkými potížemi ho kvůli těžkému brnění, které měl na sobě, dosoukali na postel. Voják byl oděn do krunýře
z kovových plátků a v přilbě, měl na sobě vlněnou tuniku a teplejší plášť paenulu . Na nohou dominovaly boty caligae chránící před mrazem, u opasku krátký meč gladius. To vše stěžovalo manipulaci se zraněným vojákem. Navíc byl celý zakrvácený a poset ranami po těle od zbraní nepřátel.

"Není při sobě. Přines mi něco na vyčištění těch ran Oriano," kázal jí manžel. Mezi tím mu sundal brnění a všechny svršky, kde byl zraněn. Na to přišla jeho žena s obvazy a obinadly a dalšími lékařskými pomůckami. " Ten mladík má štěstí, že přišel z rovinky k nám, přímo do domu lékaře, viď Magnusi." Její muž souhlasně přikývnul. Z ran pomalu začal vyjímat kovové kusy, jež tam zůstaly zřejmě po zásahu kopí. Poté zranění omyl vlažnou vodou a dezinfikoval je odvarem jitrocele a zašil. Ještě je pomazal hojivými mastmi a také obvazy ovázal. Mládenec celý hořel z vysokých teplot. " Oriano, rychle musíme ho zchladit, potřebuje studené zábaly." Jeho žena nemeškala ani minutu. Za pár chvil byl mladý legionář pokryt zábaly. Do desáté se u jeho lůžka oba manželé střídali, až se muž odebral do práce, léčit ostatní lidi ve městě. Takto zůstávala Oriana celé hodiny a dny u postele chorého hocha. K pozdnímu odpolední se její manžel Magnus vracel. Dva dny tomu už je, co cizinec přišel do příbytku obou lidí. Rychle se uzdravoval. Již byl schopen být při vědomí a gesty sdělovat své potřeby. Leč nic se neměnilo na tom, že byl ještě natolik sláb, aby vstal z postele, anebo mluvil. Padla tma, hvězdy zářily na nebi a světla v oknech pozvolna pohasínala. Až zhasla úplně všechna.

Doktor Magnus líhal v pracovně, protože teď v jeho loži spával nemocný římský legionář. Už téměř usínal, když se ozval hlasitý vyděšeny výkřik. Jako první byla u vojákova lůžka žena doktora Magnuse. Ihned ho utěšovala slovy: " Nebojte se, už jste v bezpečí, to se vám zdál jen nějaký ošklivý sen." Mladík na ni vyvalil oči plné strachu a děsu, třásl se po celém těle. "Klidně spěte dál, budu u vás sedět, dokavaď znovu neusnete," promlouvala k němu konejšivě a přitom ho jemně hladila po tváři, dokud nezavřel svá víčka. Ráno muž Oriany odešel pracovat. Zas zůstala doma a pečovala o něj. K večeru se její muž vrátil. "Nuže dělo se něco Oriano," tázal se manžel ve dveřích. Ona však neodpověděla. Po sednutí ke stolu a čekáni na večeři, svůj dotaz znovu zopakoval, ale když ani tentokrát nedostal odpověď, šel se podívat, co se děje. Po vstupu do ložnice spatřil tělo své ženy, jak leží na podlaze. Okamžitě ji uchopil do náruče a křičel "Oriano, vzbuď se, Oriano." Nakonec otevřela oči a usmála se. "Díky bohu, že ti nic není," povídá její manžel. "Jak je ti?" Pomalu s pomocí svého muže vstala. "Už dobře, asi mi zabylo slabo, nic víc." "Je toho na tebe moc, běž si lehnout." Načež Magnus šel prohlédnout vojáka. Zkontroloval tep, tlukot srdce až došel ke krku. " Hochu copak to máte s tím krkem, sice to vypadá na angínu, ale tady tohle tomu neodpovídá, možná je to i příčinou, proč ještě nemluvíte. Ten výrůstek vám blokuje hlasivky." Zakroutil hlavou a odešel. Potom se vrátil s odvarem nějakých bylinek. "Pijte!," poručil vojákovi. Ten to vypil a přitom se pořádně zašklebil, protož mu to příliš nechutnalo. "Vím je to nechutné, ale myslím si, že by vám to mělo pomoci. Vypadá to zjevně jako běžná angína, kterou léčím den co den, ale ten výrůstek ve vašem krku tomu nenasvědčuje. To je poprvé, kdy jsem takhle bezradný, ale doufám, že ta medicína vám pomůže. Budete ji pít každou hodinu po tři dny," legionářova tvář se ještě více zašklebila a doktor na to: " Jasně, rozumíme si" a odešel. Jenže mladíkův stav se zhoršoval a nejenom jeho, ale i Oriany.

Magnus zkoušel všechny možnosti, všechny kombinace. Oba měli stejné příznaky velký otok v hrdle a záněty. Doktor se obával i toho nejhoršího, že se tato choroba může rozšířit. Nejvíce však toho, že mu může pod jeho zkušenýma a věhlasnýma lékařskýma rukama zemřít vlastní žena. Celé noci probděl při pracovním stole, aby vytvořil účinný medikament. Vše si zapisoval na pergamen. Přestal chodit i do práce a léčit lidi, aby ušetřil čas a mohl dál bádat na léku. Jistěže se to jeho pacientům nelíbilo, leč co mohli dělat. Pro milovanou ženu a mladičkého legionáře byl ochoten udělat, co mohl. Trýzeň a nezdary ho sužovaly, již pochyboval i o sobě, zda je takový lékař, za kterého se považoval. Přestal si věřit a začal se utápět v beznaději. S ubíhajícím časem se zdravotní stav obou čím dál víc zhoršoval a on přitom nemohl pořád najit ten pravý lék. Už ani pít nemohli. Vždy, když jim dal zkušebně nějaká léčiva, tak jim vytýkala zpátky nosními dutinami. Podčelistní uzliny měli oba zduřelé a jejich teplota se pořád zvyšovala. "S černým morem jsem se setkal, ale s takovou nemocí ještě ne," opakoval si neustále u pracovního stolu nad bylinnými odvary a extrakty, vždy, když se pouštěl do výroby další protilátky.

Týden a dva dny uplynuly od příchodu římského legionáře. Bezradnost se pomalu začala měnit v nenávist. "Kdyby k nám hlupák nepřišel, tak by moje Oriana nyní neumírala." Pozdě večer Magnus už využíval posledních možnosti a kombinací, které ho ještě napadly. Až udělal silný koncentrát z jitrocele, jenž převážně používal spíše na dezinfekci. Přidal i jiné příměsi, například šišák bajkalský a další. Po podání koncentrátu se stav obou začal zlepšovat a svitla naděje na jejich záchranu. Bohužel, zvědavost lidí nezná hranic. Ti nejdychtivější se ochomýtali okolo domu doktora Magnuse a vyzvídali, proč vlastně přestal ordinovat a zůstává doma. Někteří zvědavci si započali vymýšlet různé fámy. Poněvadž jim to nedalo spát, rozhlašovali po Bononii, že doktor určitě dělá nějaké nekalé pokusy. Povídačky byly různé, kupříkladu: "Určitě zabil svou manželku a teď nevychází ven, abychom se nedopátrali pravdy," dokonce i "Je to spiklenec, vymýšlí tam plány proti Římu a konzulátu." Takových smyšlenek byla spousta. Všechny měly za cíl co nejvíce pošlapat dobré jméno doktora Magnuse. Rozumně uvažující lidé pomluvy vyvraceli a obávali se spíše, že doktor sám stůně. Jen někteří jedinci nabyli přesvědčení, že lékař zřejmě bádá nad novými léky, protože ho spatřili při nákupu bylinek.

A protože se většinou nejrychleji šíří pomluvy a nepravdy, donesly zlé jazyky zprávy o podivném chování doktora i do Říma. Zde zrovna churavěl jeden ze dvou konzulů Sempronius Lont stejnou chorobou jako Oriana Ardelis Sidereus Angelus a zběh z Legie. Najednou do dveří konzula vtrhl vrchní sluha a oznámil mu novinu o lékaři, jejž je schopen uzdravit jakéhokoliv člověka z jakékoliv nemoci. Jelikož má veškeré medikamenty, které to dokážou. Sempronius Lont, který měl na kahánku, vyslal k zázračnému léčiteli spěšnou depeši. Ten, jak uzřel ve dveřích svého domu poslíčka se zprávou, málem div neomdlel a následně i, když zprávu celou přečetl. Nyní stál před dilematem a přemítal nad tím, jak se má rozhodnout: "Jakožto choť své ženy bych se měl rozhodnout pro ni a zůstat zde. Ale jako občan zas pro konzula. Pokud dám na rozum, s nímž nesouhlasím, zůstanu živ a budu věhlasným doktorem a již nikdy nepocítím nouzi. Také se mi dostane vděčnosti od uzdraveného, ale naopak ztratím svou jedinou lásku a promarním mladý život, pokud odcestuji do Romy. Mám obětovat svou milou kvůli společenskému úspěchu? To raděj zemru. Ale nejenom že zemru, ale budu po smrti pošpiněn a zle se povede mojí ženě, pokud ji nepopraví se mnou. V nejlepším případě, bude muset opustit město a žít v ústraní, aby ji lidé neukamenovali. Bude hnána všemi a všude. Pokoje nedostane do nejdelší smrti. A tomuto ji mám vystavit? Leč bude žít, a to si přeji nejvíc, i když malá část srdce by šla do Romy zachránit konzula. A to ta část, která miluje tuto zem a vlastenecky smýšlí," dlouze předlouze zvažoval doktor Magnus varianty, jak se má zachovat. Láska k ženě nakonec zvítězila.

Po měsíci užívání léku se oba pacienti zcela uzdravili. Legionář začal mluvit a doktor tak poprvé slyšel jeho hlas. V té době se roznesla také zpráva o smrti prokonzula. Magnus očekával každou vteřinu, že pro něho přijdou vojáci. Den za dnem byl sklíčenější a víc a víc se uzavíral do sebe, už ani nemluvil se ženou a trávil většinu času v pracovně. Jednoho dne Magnus vyšel z pracovny a šel otevřít vstupní dveře, kde už čekala eskorta legionářů s velitelem: "Jste Magnus Eliseo Sidereus Angelus," Magnus jen tiše odpověděl: "Jsem." Vrchní velitel pokračoval: "Pojďte s námi, máme vás importovat k nejvyššímu soudu." Magnus se na velitele zkormouceně podíval a řekl: "Počkáte chvíli, než se rozloučím se synem a ženou?" Velitel věděl, o co jde a odvětil chápavým toném: "Jistěže, máte času, kolik chcete." Nejdříve Magnus sevřel Orianiny obě ruce a utěšoval ji, že se brzo vrátí. Pak přišel k mladíkovi a povídá: "Víš, chlapče já ani nevím, jak se jmenuješ?," hoch mu se slzami v očích odpověděl: "Lucilius." Doktor se usmál, pohladil ho po tváři a praví: "Dobře Luciliusi vydával jsem tě za svého syna, kterého jsme se bohužel se ženou nikdy nedočkali. Teď se budeš muset postarat o mou manželku, buď na ni hodný, jak ve zlém, tak v dobrém, protože já se už nevrátím," Lucilius se slzou na tváři souhlasně zakýval. Doktor se naposledy usmál a vyšel dveřmi ven společně s vojáky. Dveře se zavřely a vše posmutnělo a zčernalo.