Mitsos a Kafros

Žil jednou jeden řecký malíř, Mitsos se jmenoval a ten byl tuze chudý. Chudý z jednoho jediného důvodu - ještě nikdy nedokončil ani jeden obraz, tudíž ani žádný neprodal. A že byl tak chudý, rozhodl se najít si podnájemníka do svého skromného přístřešku. Jeho nejoddanější a vlastně jediný učedník Kafros vzal jeho nabídku na společné bydlení s nadšením. Bude moci sledovat mistra při práci, očichá si život skutečného malíře a navíc konečně odejde z domova a stane se samostatným, zaradoval se. Mitsos velkoryse odmítl učňovy peníze, s tím že přespávat u něj může za splnění dvou podmínek. Zaprvé, Kafros musel udržovat spíž vždy dobře zásobenou, protože nesnášel lidi, a na trzích, kde se dalo sehnat jídlo, bylo lidí spousta. A zadruhé, Kafros nikdy ale nikdy nesměl otevřít bednu v malém vlhkém sklípku pod dřevěnými dvířky. Mitsos toho bohužel o lidech příliš nevěděl, vždyť je nenáviděl, takže tím že mu o oné truhle řekl, si zaručil, že se do ní dříve či později podívá.
Po nějakou dobu oba umělci žili v poměrně přijatelné symbióze, a když někdy bylo Kafrosovi s oním nespolečenským malířem k nevydržení, jednoduše šel ven, nakoupit na trh, nebo za svou milou.
Mitsos měl rád víno a rád ho pil, přestože mu jeho vetché tělo nedovolovalo vypít ho větší množství. Víno dělalo jeho nenávistnou povahu o něco snesitelnější a pokud maloval pod vlivem, jeho tvorba dostávala jasnějších obrysů a jeho ruka vedla štětec až skoro ke zdárnému konci. Mitsos bohužel pokaždé vystřízlivěl příliš brzy nato, aby jej dokončil a svá díla vyhazoval z okna na ulici, kde je posléze před očima udivených kolemjdoucích rozdupával. Věčná škoda, takové mrhaní talentem, naříkali umělci z okolí, jenž studovali alespoň tyto znehodnocené plátna. A když umělec ocení jiného umělce, už to něco znamená.
Kafros nikdy nezapomněl koupit víno, aby aspoň večer dostalo nabručeného malíře do nálady. Občas si i takto přiopilý vínem, dokázal povídat s Kafrosem celé hodiny o životě, o smrti či o umění, nikdy však o svém. To Kafrosovi nesmírně vadilo. Chtěl pohlédnout dál do umělcovi duše, chtěl se dovědět více o svém mistrovi, který byl o své tvorbě tak tajnůstkářský. Vymyslel tedy plán, jak opít Mitsose více, než obvykle. Koupil dvě láhve vína, z jedné půlku ulil a druhou nechal plnou. Do poloprázdné láhve dolil tradiční řeckou pálenku ouzo o mnoho silnější než samotné víno. Jakmile bude Mitsos trošku přiopilý a jeho chuťové pohárky otupí, jednoduše vymění láhve a Mitsos, nepřivyklý na tak tvrdý alkohol, se konečně rozpovídá.
Pro uskutečnění svého plánu si vybral den, kdy byl mistr na vrcholu své snesitelnosti, aby jeho úmysl měl co největší šanci na úspěch. A vskutku se po pár hltech z vyměněné flašky, stal Mitsos hovorným jako nikdy předtím. A tak se Kafros zeptal svého silně ovíněného mistra, proč vlastně nikdy nedokončí žádný obraz. „Synu, já hledám dokonalost, naprostou bezchybnost, takovou dokonalost pro kterou by umělec i zemřel a neskončím, dokud ji nenaleznu, proto ničím svá naprosto všední díla“ odpověděl mu. „Proč tedy nenecháte obraz prázdný a bez poskvrny? Takový obraz by byl dokonalý a ničím nezkažený“ navrhnul Kafros, ve snaze vysvobodit svého mistra z nekonečného snažení o nedosažitelné. „Každý obraz bývá podepsaný svým tvůrcem. A ten podpis by zničil onu dokonalost.“ „Tak jej nepodepisujte“ řekl Kafros s nadějí v hlase. „Ano, pak by onen obraz byl dokonalý, ale řekni mi, k čemu by mi byl dokonalý obraz, když bych jej nemohl prohlásit za svůj?" nakvašeně odvětil malíř. Kafros viděl, že mistr začíná být podrážděný a začíná střízlivět, a tak se ho již dál neptal.
Druhého dne ráno se mistr probudil sám, po mladíkovi ani stopy. Nevěnoval tomu příliš pozornosti a počal se věnovat své Sysifovské práci. Sotva namočil štětec do barvy, vrazil Kafros do místnosti, vlekouc sebou svoji dívku. „Našel jsem to co hledáte, pohleďte na ni, není snad dokonalá? Namalujte ji“ Nadšeně vychrlil Kafros. A vskutku krásná dívka, radost pohledět, líce trochu rudé studem, vlasy spadající volně až k nádherným bokům, tunika se ji napínala pod náporem ňader, až trochu div, že si začala s bohémským povalečem, jako byl Kafros. Mitsos si ji sotva prohlédl, zavrtěl hlavou a řekl „Jsi pouze zaslepen láskou, vidíš jen bílé a ne černé a tato dívka je černá jako uhel, dokonalosti jsem měl blíže včera s oním mrtvým havranem“. Chudák dívka se rozbrečela, rozrazila dveře a utekla. Následovala bitka, ve které rachitistický malíř neměl šanci. Kafros nechal omráčeného Mitsose ležet na zemi a běžel najít dívku svého srdce. K večeru se chtěl vrátit pro své věci, počítajíc s tím, že se Mitsos bude zlobit, či snad bude zamýšlet odplatu. Ve skutečnosti ale našel Mitsose opět malujícího své obrazy odsouzené k následné zkáze a ani přinejmenším nazlobeného. Dokonce se Kafrosovi i omluvil za svá slova. „Tvoje dívka je bezesporu krásná, ale zkažená okolním světem a koneckonců i tebou, není-liž pravda?“ dodal skoro s úsměvem. Kafrosovi bylo jasné, že do půli vypitá láhev vína ze spíže zřejmě vzala za své, nicméně byl rád, že si nemusí hledat novou střechu nad hlavou.
Neuplynul ani týden a Kafros, nepoučen, přinesl tentokrát svého teprve týden starého bratra. „Mistře namalujte jeho, podívejte zabalen do běloskvoucích šatů, ještě vlhký od svěcené vody, teprve týden na světě, sotva tedy může být zkažený okolním světem, namalujte ho“ s nadšením sobě vlastním halekal Kafros, až svým hlasem bratra přiměl k pláči. Mitsos se na něj tentokrát nepodíval ani na moment a dál se věnoval svému obrazu. „Cože? Co se vám nelíbí tentokrát?" rozzuřil se Kafros. „Tvůj bratr sice může být neposkvrněn vnějším světem a zdát se býti dokonalým, ale matka, jenž ho přivedla na tento svět, jistojistě poskvrněna byla a tuto špínu přenesla i na svého syna. Toto bahno na něm ulpí a už nikdy se ho nezbaví“ tvrdě pronesl Mitsos a dál maloval něco, co vypadalo jako výjev červů krmících se na jablku. Kafros se otočil na podpatku a po sedm dní se u svého mistra v dome neukázal.
Jednoho horkého večera, jaké v Řecku bývají, se stále uražený mladík, posilněn alkoholem z místní taverny, rozhodl vydat se do Mitsosova domu a ten dům zapálit. Sotva se vkradl do předsíně, vzpomněl si na truhlu, před jež ho mistr kdysi varoval. „Odplata bude ještě větší, když odkryji její tajemství a poruším naší úmluvu“ pomyslel si Kafros. Klíč od dvířek byl ukrytý v nádobě na mouku, Mitsos byl tak hloupý, pokud si myslel, že jej nenajdu, uchechtnul se a co nejtišeji odemknul jednoduchý mechanismus zámku. Možná překvapením z nálezu, možná hrůzou se mládenci rozšířili oči, když si uvědomil, že Mitsos, snad tím horkem, jenž právě panovalo, vůbec nespí, jak se domníval, ale stojí přímo za ním, nozdry vztekem rozšířené a s dýkou v ruce. Paralyzovaný Kafros se ani nezmohl na sebemenší odpor, i když bylo dost pravděpodobné, že by zápas s Mitsosem vyhrál i neozbrojen a po nesčetných bodnutích se nehybně skácel k zemi. Toho dne malíř, jenž předtím nikdy nedokončil své dílo, poprvé namaloval celý obraz a nezničil ho. Byla na něm vyobrazena ona věc v bedně a jakoby spíš na pozadí mistr vraždící svého učně. Den nato byl Mitsos, chvástající se svým dokonalým dílem, odsouzen k smrti a oběšen. Onen umělec tedy pro dokonalost doopravdy zemřel.