Záhadná postava

"Pucko, strašně mě bolí hlava, nezlob se. Miluju Tě, fakt. Ale jsem ták utahaný. Řekni Jajce lásko moje, ona Tě doprovodí ráda."

Jajka byla jeho sestra, která už bratrovo děvče za svého líného bratra nejednou doprovázela. Jenže tentokrát nemohla ani ona. Strašně jí bolel zub.

Erna už byla hodně nervozní, doma měla být do jedenácti a hodiny již ukazovaly čtvrt na dvanáct. Domů to bylo tak dvacet minut. Máma bude zase řádit! Nedalo se nic dělat, musela vyrazit.

Hodila lítostivě hlavou s dlouhými, plavými vlasy a vztekle práskla dveřmi domku.
Temnou ulicí se vydala rychlým krokem na cestu k domovu. Když došla k místu, které jí vždy nahánělo hrůzu, zastavila se.
Byla to křovím a stromy lemovaná, úzká, tmavá pěšinka. Vždy, když do ní vcházela, cítila ledovou hrůzu. Nevěděla z čeho, nikdy jí tam nic nevyděsilo, ale v podvědomí tušila, že je tam "ZLO".

Chvíli otálela, ale co se dalo dělat, musela se po ní pustit.
Se zatajeným dechem a tlukoucím srdcem udělala pár kroků a......... krve by se v ní nedořezal.
V křoví nehybně stála vysoká postava v dlouhém, černém plášti a na hlavě měla vysoký cilindr.

Cítila, jak jí propalují rudé oči. Hlasivky se jí hrůzou sevřely a nohy jakoby vrostly do země. Hlavou jí v pár vteřinách proběhl její celý osmnáctiletý život.
Pak se pomalu propadla do nicoty.

Od té doby jí už nikdy nikdo neviděl. Jen na kmeni silného, vysokého stromu u pěšinky, se od té doby, vždy, v den jejího zmizení, zjevuje její silueta se smutným, bledým obličejem, lemovaným dlouhými, plavými vlasy.