Masopustní sen - přepracovaná verse

Na město se snášely veliké vločky, ve svitu oken podobny zářivým hvězdám, a přidávaly se k záplavě sněhu na zemi, který jemně chrupal pod nohama. Ticho rušila břeskná muzika a rozjívené hlasy maškar. Proud lidí, v němž všechny tváře pod škraboškami byly cizí, mě unášel ke kostelu. Nikdo nepatřil k nikomu, všechny kroky tančily v téže rytmu jen pro sebe, ostatní byli lhostejní. Harmonika zněla trochu falešně a rámusem mi zaléhaly uši.
Za kostelem město končilo. Průvod se zastavil, hlučná muzika utichla, maškary už nevýskaly. Na divokém, černém koni seděl mladík v panském vyšívaném kabátci, klobouku s pérem a sněhobílé hedvábné košili. Ruce a tváře měl červené zimou, vínem či prudkou jízdou – a nebo vším zároveň. Rozestoupili jsme se do půlkruhu okolo a on se jal vybírat si družinu, do jejíhož čela postavil mě po svém boku. Zdánlivě odnikud se objevili koně a kdosi mi pomohl do nejistého posedu dámského sedla.
K tomu nafintěnému bohatci jsem necítila nic, ani sebemenší stopu náklonnosti, protože on měl vše – teplé bydlení, spoustu jídla, spokojené rodiče, nemusel vstávat před svítáním, aby stihl všechnu práci, ruce mu jistě nepraskaly do krve chladem při praní špinavého prádla, oči si neničil zašíváním ponožek, které by bylo lepší vyhodit, nebolely ho nikdy záda od nošení vody ani štípání dříví, krásu jeho matky jistě nezničila léta dřiny a opakovaná těhotenství, jeho sourozenci neumírali pro nedostatek lékařské péče a nekvalitní jídlo, nepřicházel o vlasy starostmi, neuchyloval se ke karbanictví v marné snaze něco málo peněz vyzískat rychleji, aby žena a děti se nemusely tolik dřít…
Vlastně jsem jím tak trochu opovrhovala – mnoho lidí nemělo ani jediný z jeho dostatků – ani peníze, ani čas, ani zdraví, ani bezstarostnost. Sebe jsem nelitovala, vždyť mi zrovna bylo teplo a pohodlně, nic mě netrápilo – snad za to mohla všeobecná rozjařená nálada, snad víno, které hřálo, možná klidný, pravidelný krok koně.
Cesta od kostela prudce klesala dolů a stáčela se podél břehu potoka, zpevněného vrbami, mírně vlevo. Netrvalo dlouho a tmou venkovské krajiny se zaleskla světla zámečku. Projeli jsme branou – sesedli jsme z koní a šlechtic nás uvedl do vyhřátého tanečního sálu plného světel, odrážejících se od zrcadel. Na stolech po obvodu bylo přichystáno mnoho pokrmů a nápojů, ale mě vedl tmavooký průvodce k tanci. Někteří z naší družiny se přidali, jiní dali přednost pohoštění. Sálem zazněla hudba.
Začalo mi vrtat hlavou, proč tu vlastně jsem – toho muže, který mě drží v náručí, vidím poprvé, a on mě bezpochyby také. Nic pro něj neznamenám ani já, ani nikdo jiný v tomto sále, a přece vynakládá prostředky, abychom tu byli – bezejmenný dav, lůza v jeho domě… Ale já nechtěla dát v šanc svou bezúhonnost jen pro jeho potěšení. Nejspíše totiž – jako ostatně mnozí jeho stavu – hledal společnici nikoli ke společenské konverzaci mezi chudinou. Nechápu, co je na tom vábí – vděčnost a závislost dotyčné? Psí oči dělat nebudu, zvlášť ne na takového floutka.
„Já nejsem tvoje hračka.“
„Tvrdím to snad?“
„Tak proč to všechno?“ zabodla jsem nesouhlasný pohled do jeho hnědých očí – neříká nic, ale chová se tak. Jako bychom všichni byli hračky, domácí psíčci, jimž je náhle dovoleno spát v pohodlné pánově posteli.
„Chci jen chvíli nebýt sám – je na tom snad něco nemravného?“
„To budeš vždycky, celý život budeš sám, zvykej si. Každý člověk je sám. Samota je přirozený úděl všech bytostí, které nemají dostatečně blízko k Bohu – takže pokud nejsi zvíře, duševně zaostalý nebo světec, nemáš moc na vybranou. Jen si to užij, protože většina lidí nemá na podobné myšlenky pokdy, musí totiž vydělávat na tvé pohodlí.“
Pokusil se mě vzít za bradu; uhnula jsem. Pak jsme dlouho tančili beze slova.

Snad je to paradoxní, ale já ho litovala. Zvláštní samotář, zvoucí chudinu, aby se vyhnul nudě, samotě a prázdnotě, s očima, které zůstaly smutné. Není to ubohé? Možná ne. Jsou i horší pokusy vyrovnat se sám se sebou, obyčejně zahrnující nůž a svou (či cizí) krev, láhve alkoholu, kruhy pod očima, lehké ženy, bezhlavý úprk na koni, opium, křik, bezesné noci a podobné propriety.
Později toho večera mě vzal za ruku – nevytrhla jsem se, důvěřovala jsem mu, bylo v něm cosi laskavého a osamělého, co vylučovalo jakékoli nepatřičné chování. Odvedl mě ze sálu do chodby, která, stejně jako schody, byla pokryta kobercem a osvětlena mnoha svícny, jejichž světlo se odráželo od hladkého vyřezávaného zábradlí. Vyšli jsme nahoru do jeho pokoje. Pokynul mi k měkkému křeslu u okna a po chvíli přehrabování se ve stozích papírů na stole, zatížených bronzovými těžítky ve tvarech fantastických zvířat, našel to, co hledal – podal mi papír, pokrytý úpravným, pravidelným písmem. Jednotlivé sloky jako by k sobě nepatřily, jen byly rozházené po papíru. Nahoře byl nadpis Osiky.

Šeptávám v parku osikám
Že chvějící jich listy
Budí ze spánku
Když steskem vzlykám

Do ticha šeptávám
Že osiky se nemýlí
K nedosažitelnému
K obzoru oči upírám

Šeptám hořce
Že nikdo neslyší
Nezvedne hlavu
Neptá se proč

Že potkám-li na schodech
Kohosi, komu ještě tluče srdce
Odvrátí jen hlavu
A zaslechnu jen vzdech

Že v noční tmě a nočním chladu
Planou svíce, hřeje krb
Tlumící naříkání
Jak planou svíce, tak já planu

Že úsvit zdá se v nedohlednu
Když osiky šeptají
O usínání ve tmě
Chodím spát až k ránu

Bledé čelo tisknu na okno
Doufajíc v člověka
Který nespí
Osiky šumí a moknou

Zkusil bych otevřít okenice
Když v poledne vstávám
Jenže světlo je ostré
A místo lidskosti jde polednice

Cítit tak něčí prsty na očích
A cítit že hřeje
A cítí a žije
Venku jen padá sníh

Šeptají osiky
Ty mi naslouchají
Jsem uzavřen v sobě
Ukryt mezi všemi

Slepá Marléna předpověděla, že najdu bratra – já se smála, že jsem jedináček. Byl úplně stejně osamělý, jako já – jenže já si toho míň všímala, neměla jsem čas se vnitřně drásat a v noci jsem usínala naprostým vyčerpáním. Neměla jsem kdy psát takové hlouposti. Naše pocity však byly takřka totožné – nemožnost se dotknout kohokoli tak, aby ho někdo začal vnímat jako člověka.
Uvědomila jsem si vlhko na tváři – podal mi vyšívaný kapesník.