Zvěrokruh

Ten den byl celý takový zvláštní, slunce ani jednou nevykouklo zpoza mraků a skoro nelétali žádní ptáci. Lidé chodili s hlavou zakloněnou vzhůru k obloze, která měla šedivou jednotvárnou barvu. Ale nepadla ani jedna kapka vody, skoro každý měl připraven v pohotovosti deštník, ale zbytečně. Bylo jen odporně dusno a šedo. To hlavně.

Existují dva světy. Svět šťastných a svět lidí, kteří se na něj dívají s pesimismem.
Někteří ale na ten pesimismus mají právo. Jednou z nich byla i Alice. Odjakživa žila na ulici. Ve svých dvaceti letech uměla dokonale krást. Život ji naučil to, co podle sebe nejvíc potřebovala. Teď už si nestěžovala, byla prostě zloděj. V tlačenicích obratně obírala nic netušící oběti o peněženky. Moc si jí nevšímali, svými krátkými černými vlasy a většinou tmavým oblečením, byla nenápadná. Neznala svou minulost a neznala ani budoucnost.
Snažila se jen žít tak, aby každý den přežila.

Jediné, co jí zbylo z minulosti, bylo jméno a řetízek s přívěskem z levného kovu.
Alice byla pesimista, ano. Ale dnes se jí to zamlouvalo. Lidé byli tak rozmrzelí z počasí, že si celkem nevinně vyhlížející dívky nevšímali. A nevšímali si jí ani tehdy, když jim z kapes, tašek a batohů brala peněženky i s doklady.

O jednu výlohu se opíral muž, byl evidentně zamyšlený. Svoje světlé oči upíral do dálky, ale jak horečně přemýšlel, tak viděl jen rozmazané šmouhy.
Najednou sebou prudce trhl, do jeho zmatených barev se mu najednou dostala osoba, kolem které jasně zářila zelené barva.
Alice!
Nevnímal, že zrovna vzala něco z tašky nějaké ženy, ale všímal si barvy kolem. Plála kolem ní, neklidně vířila a jakoby se vtahovala do něčeho, co měla na krku. Dovnitř přívěsku. Muži se zatočila hlava. Teď jasně viděl, proč se to děje, z přívěsku vystoupilo zářící cosi. Šlo to k muži. To něco začalo nabírat tvar.
Muži začal vibrovat jeho přívěsek ze zlata, pevně jej chytil do ruky a začal odříkávat slova.
Zvíře se k němu přiblížilo. Muž na něj upřeně zíral, teď už mu bylo všechno jasné.
Muž, kterému se říkalo Ille vykřikl:
„Pane Bože, jste dva!“
Býk se k němu poslušně přiblížil a sklonil k Illeovi hlavu.

Alici se udělalo zle, měla pocit, že jí někdo volá, ale nemůže k němu jít, něco jí bralo sílu.
Okolí bylo šedé jako obloha, neviděla nic, jen potřebovala jít pryč, jít domů. Hlavou jí vířilo spousta slov. Sedes, Taurus, Ille. Co to je, sakra, co to má znamenat?
Začala se jí točit hlava. Nějaká žena vykřikla.
„Ta holka mi ukradla peněženku!!“
Alice už ale nevnímala, svalila se na zem a zůstala ležet, pomalu zavírala oči a viděla mlžný opar zvířete, co jde k nějakému muži.
„Taurus..“ Zašeptala a víc už nestihla říct nic.

Zdál se jí sen, byl zvláštní. Byla tam, ale nebyla to ona. A přece byla. Viděla se jako dlouhovlasá žena, krásná a celá se třpytící. Na krku jí zářil přívěsek. Ale nevypadal jako levný kov, teď měl zlatou barvu a na něm byl symbol, který zeleně zářil. Měla pocit, který dodával sílu. Konečně se rozhlédla kolem. Úžasem se jí rozšířily oči. Bylo tam dvanáct dalších osob, všem zářily na krku přívěsky. Někomu modře, někomu zeleně a někomu rudě. Alice si všechny prohlížela, každý měl jiný symbol, až na jednu ženu. Ten znak měla úplně stejný jako Alice. Najednou se na ni zpříma podívala. Alice prudce ucouvla a najednou padala. Stála na obloze a teď padá někam dolů…..

Zprudka se nadechla. Uf, byl to jen sen? Asi ano. Chtěla vstát, ale najednou jí něco nesedělo.
„Kde to jsem??“ Žádná odezva. „Sakra odpoví mi konečně někdo?!“
Jakoby z dálky se ozval klidný hlas. „Klid Tauro! A mlč, rušíš svoje bratry a sestry!“
„Jaký bratry a jaká Tauro, jste blázni? Okamžitě mě pusťte!!“
Najednou místnost, kde Alice seděla, ozářil paprsek světla. Padl Alici na tvář a na dlouhé hnědé vlasy. Zděsila se.
„Co jste to se mnou provedli, vy hajzlové?! Co jste zač a kde to jsem?! Okamžitě mě pusťte!!“

Do místnosti vešel muž. Ille. Jakmile ho Alice spatřila, záhadně se uklidnila. Jakoby do místnosti s ním přišel i klid.
„Tauro, je čas. Pojď, dovedu tě mezi tvé bratry a sestry..“
Alice nemohla jeho očím odporovat, poslušně se zvedla a teď už bez jediné otázky šla za ním, aby přijala nabízenou ruku.
Vyšli z temné místnosti a dali se dlouhou chodbu, na jejímž konci byl světlý bod. Alice se rozhlížela, chodba byla plná symbolů, byly jí povědomé. Jeden znak byl dokonce stejný jako měla ona na přívěsku. Ano, přívěsek! Čím víc se blížili na konec zvláštní chodby, tím víc zářil a vibroval. Alice se podívala tázavě na Illea.
Ten se na ní usmál.
„Cítí svou krev.“
Alice se vzpamatovala, co to dělá? Vytrhla se Illeovi a dala se na útěk. Jenom pryč! Jenom tato dvě slova jí plula hlavou. Pryč odtud!
„Neutečeš!“ Ille si byl jistý, pokud ta dívka patří k nám, pak ji tohle zastaví.

Ille dal ruku na svůj přívěsek a začal odříkávat slova. V tu chvíli k němu přišel býk a opět sklonil hlavu. Ille mu na ni položil ruce.
„Pokud jsi zrozenec Tauruse, vrátíš se!“

Alice se prudce zastavila. Na stěně bylo zrcadlo, už to nebyla ona. Změnila se na Tauru.
Krátké černé vlasy se změnily na vlasy hnědé a až skoro po zem. Z tmavého oblečení byly najednou šaty, jakoby protkané zlatem a zelenou nití. Cítila to, byla Taura!

Měla potřebu jít za Illeem, volal jí, stejně jako její Taurus. Poslušně se vrátila a nechala se opět vzít za ruku. Taurus před ní stanul, poté se změnil na mlhu a vrátil se zpět do přívěsku. Alice si nechala vyprávět příběh.

„Slyš, jedno z mých dětí, svou minulost. Já jsem váš Stvořitel. Já vám dal jména a rysy povah, já vás můžu zničit.
Bylo vás dvanáct. Dal jsem vám každému jeden ze čtyř živlů. Vzduch získali blíženci, vodnář a váhy. Vodu rak, štír a ryby. Oheň beran, lev a střelec. A pak zemi, tu získala panna, kozoroh a býk – to jsi ty Tauro. Už si vzpomínáš, viď? Věděl jsem to.
Všechno plynulo po desítky let lehce. A jak už jsem řekl, mělo vás být dvanáct, jenomže jsem narazil na tebe, Tauro! Ty jsi třináctá. Nyní máme dva býky. Ptáš se, proč jsem tě nenechal svému osudu? Přišla bys stejně, cítila bys volání svých bratrů a sester. Jejich hlasy by tě přilákaly. Přišla bys sem, do Sedes, do domova. Tam, kam patříš.
Zapomeň prosím na Alici, teď jsi Taura a jakmile vstoupíš sem, do této místnosti, před kterou stojíme, budeš už jen Taura. Žádná Alice už nebude existovat.
Tvoje dvojče, druhá Taura, ví, že přijdeš. Je smířená s tím, že ani ona už nebude taková, jaká byla dřív. Budete spolu. Ale ne, neboj, nechci tě strašit, Tauro.
A teď pojď již dovnitř, dcero!“

Alice přemýšlela nad jeho slovy, bylo jí všechno jasné. Má poslání. Setká se se svým dvojčetem.

„Pojďme otče,“ usmála se na Illea.
Vešli dovnitř. Všechno se třpytilo, byly to hvězdy! To hvězdy se takhle třpytily. Byla na noční obloze. Taura měla pocit, že konečně je doma mezi svými.
Bylo tam dvanáct osob, šest mužů a šest žen. Každý z nich byl něčím charakteristický. Viděla už je ve snu. Pohledem vyhledala své dvojče. Ano, ta žena byla úplně stejná. Stejné vlasy, stejné oči, stejný šat.
Taura!
Přistoupily k sobě, dívaje si se do očí. Obě se usmály ve stejnou chvíli a najednou věděly, co mají udělat.
Prudce se objaly. V tu chvíli, kdy se jedno znamení spojilo, se kolem obou začalo vířit zelené světlo. Na okamžik ženy nebylo vidět, a když se rozplynulo, stála tam zas jen jedna. Jedno dvojče pohltilo druhé.
Zase byl jen jeden býk, jedna Taura. Usmála se na Illea.
„Teď jsme jedna, přívěsky se spojily stejně jako naše duše, děkujeme otče, že jsme se opět našly..“
Ille se díval na všech dvanáct znamení v kruhu, na dvanáct osob s jinou povahou a vzhledem, kde už nikdy nikdo nebude přebývat.
„Pokud zas někoho náhodou neobjevím…“ Pomyslel si.