Místní blázen

Těšila jsem se, jako vždy, na cestu za historií, kdy přede mnou přímo ožívají postavy, které znám z historických románů, legeng a kronik. Žádný rok, když jsem byla členkou Genealogicko heradické společnosti, jsem nevynechala víkendový zájezd na místa, kam obvykle nesměřují zájezdy cestovních kanceláří a jsou i stranou zájmu veřejnosti. Staré tvrze, dávno sloužící zcela jiným účelům, nebo se zvolna rozpadávající uprostřed jinak kvetoucí obce, zříceniny majestátných hradů, kde sotva kámen zůstal na kameni a jen v díle Augustina Sedláčka dožívá odlesk zašlé jejich hrdosti.

Na zájezdy jezdím sama. Můj přítel se věnuje zcela jiným zálibám a jeho případný zájem o historii začíná až někde u císaře Františka Josefa, nebo spíše u císařovny Sisi. S přátelskou ironií říká, že jsem načichla antikvariátem a chodím na pokec s Duchem historie.S tím antikvariátem má pravdu, pracuji tam už řadu let a s tím duchem asi taky, alespoň tentokrát.

Zájezd byl zahájen netradičně, zastávkou ve Staré Boleslavi. Prošli jsme nevelký areál s kostely svatého Klimenta a svatého Václava, prohlédli jsme si jejich podzemí a podivili se nevysvětleným anomáliím archtektury se zabudováním původního kostela svatého Kosmy a Damiána do mladšího kostela svatého Václava. Jen letmo si připoměli události, které snad se odehrály před více než tisíci lety právě zde.

A šli jme na oběd. Tedy ostatní šli. Já jsem ještě zůstala na místě, které mě poutalo více než historickými důsledky vraždy knížete Václava, svým spirituálním nábojem. Byla jsem zde sama, jen nějaká žena v šátku s hráběmi shrnovala pokosenou trávu, rostoucí na místech dávno zašlých hrobů. Pod vlivem rozporuplných zpráv legendistů, včetně tajemného Kristiána, jsem se dívala směrem k místu, kde mohla být kdysi brána již neexistujícího kostela svatého Kosmy a Damiána, kde se to stalo.

„Také jsi to tam viděla?“ ozval se za mnou tichý hlas. Skutečně jsem se lekla. Za mnou stál starý muž s dlouhými, šedivými vlasy a divokým plnovousem. V té chvíli překvapení jsem nevěděla zda něco říct, nebo ryche odejít, a tak jsem jen mlčky přikývla. „Ano, tam to bylo“, pokračoval klidně „právě tam Hněvsa probodl knížete.“ Myslela jsem, že to byl Boleslav, oponovala jsem nesměle. Usmál se a zakroutil hlavou. „Boleslav by se nikdy Václavovi v přímém boji nepostavil. Kníže nebyl slaboch, byl zbožný, mírumilovný, to ano, ale byl silný a udatný. Také když jej Tuža a ti druzí dva napadli, statečně se bránil. A byl by se ubránil, vždyť od paláce jeho věrný druh Podiven již běžel na pomoc. Tu však Hněvsa, který velel té vražedné smečce, přiskočil a probodl Václavovi bok.“ Hrozný čin, řekla jsem. „Ano, hrozný a přišel za něj také hrozný trest,“ dodal stařec a otočil se k odchodu. Po třech, čtyřech krocích se zastavil, obrátil se a ukázal na mě rukou: „Modli se, dokud je čas.“ Až teď jsem postřehla, že na ruce krvácí.

Odcházel tichým krokem, prošel pod opěrným obloukem mezi kostely svatého Klimenta a svatého Václava a zmizel mi s očí. Žena s hráběmi mezi tím došla až ke mně. Snad že jsem vypadala vyděšeně, nebo bezradně, považovala za vhodné, prohodit účastné slovo. „Taky vás otravoval“, zeptala se zcela zbytečně, „to je místní blázen, starej Hněvsa, vede divný řeči, ale kuřeti by neublížil.“

Během zájezdu jsme navštívili ještě několik dalších, jistě zajímavých míst, ale na žádné si nevzpomínám. Stále jsem myslela jen na toho starce a jeho zakrvácenou ruku. V neděli večer, když jsem se vrátila domů, přišel můj přítel. „Tak co mi vzkazuje Duch historie?“, zeptal se bodře. Aby ses modlil, odpověděla jsem.

Tu noc se snad opravdu jen modlil.