Ti odnaproti...

Byl to jeden z těch snů, kdy už je téměř ráno. Víte, že spíte, dokonce víte, že sníte. Sníte, a jste vlastně rádi, od jednolitosti polospánku je to příjemná změna.
Leželi jsme na zádech před převisem. Ležela nás tam celá řada. Lidé, v pravidelných odstupech, jeden vedle druhého snad jak celé lidské pokolení. Naproti byli oni. Nevím kdo byli oni, jen jsem věděl že to jsou ti oni. Pokrývali celý protisvah, ne tak pravidleně jako my tady, jen tak roztroušeně jakoby besedovali v malých skupinkách. Nebyli lidé. Nebyli to ani malí zelení mužíci, ani čtyřoké příšery, prostě oni. Myslím, že jsem už tehdy vědel kdo jsou ti oni, nicméně v mém snu jsem jen věděl, že vím, nedokázal si však vybavit více podrobností.
Jak jsme tam tak leželi, bylo zřejmé, že plně podléháme síle oněch stvoření. Nedělali jsme vůbec nic, jen se choulili jakoby v očekávání bolesti z druhé strany a opatrně vykukovali přes palce našich nohou. Leželi jsme na zádech a nebylo myslitelné otočit se do jiné pozice. Bylo by v té chvíli snad nejrozumější zvednout se a utíkat, ale nikdo to neudělal. Asi veděl co by ho čekalo. Alespoň mě naplňovala bázeň, těžko popsatelná, avšak natolik silná, že jsem bez hnutí zůstal ležet. Tři pomocníci oněch druhých, protějších stvoření přivalili někam doprostřed na stráň proti nám pravidelnou kouli velikosti svítícího glóbusu, přesně takového, jako mám nad postelí na skříni. Ta podobnost je zarážející, když na to znovu pomyslím. Nicméně ta koule dovalená na úpatí protisvahu, jakoby co nejblíže té ležící řadě oddaných lidských stvoření, nebyla nijak popsaná, jen žhnula slabou září. Stvoření ji vystrčili na přírodní podstavec tvořený dvěma výčnelky skal, a rychle odstoupili. Během vteřiny jsme to všichni cítili. Posadili jsme se a zírajíc kolem sebe snad jen našimi pohledy porovnávali svoje pocity. Bylo to zvláštní. Jako by jste se vzdálili ze svého vědomí, vše bylo trochu dál, přesto jste však přesně ovládáli svá těla. To ale nebyl jediný efekt oné drogy nebo zbraně, nevím co zvolit za správný ekvivalent. Kromě onoho „odcizení“ naplnila nás všechny, a to byl řekl bych důvod onoho zírání jeden na druhého, neuvěřitelně silná sexuální stimulace. Byli jsme paralizování a přesto naddržení tak jako snad ještě nikdy. Teprve teď jsem si všiml, že vedle mě ležíš ty. Něco mi předtím napovídalo, že osobu napravo od sebe znám, ale nevědel jsem, že si to ty. Zírala si někam dopředu do prázdna a cítila, tak jako ostatní, tu ohromnou sílu. Strčil jsem do tebe a ty ses otočila na mě. Nebylo pro mě vlastně složité analyzovat tvůj výraz, byl stejný jako výraz všech spoluležicích, teď už vlastně spolusedících. Vyjadřoval tupou sílu boje s naddržeností, vlastně, nebylo ji těžké vyhrát, protože kromě ní jsme byli také paralyzováni a tak činili jen opravdu málo pohybů. Dále pak jakousi jiskřičku překvapení a údivu. Asi nad tím, co je taková blbá koule schpna udělat s našimy mozky. Dívala ses na mě a já věděl, že stejně jako já si ráda, že jsem to já, kdo vedle tebe sedí, ten němý pozdrav se však mísil s pocitem bezmoci proti síle odnaproti. Mohlo to být cokoli, test, cvičení, možná i hra. Všchni jsmě však věděli, že není dobrovolná a že nám nezbývá než se jí podřídit.
V principu to zatím nebylo tak špatné. Všechny pocity nás asi během půl minuty – alespoň tak mi to připadalo – úplně přešly. Lehli jsme si znovu do původních poloh na záda, nohami ke svahu pozorujíc své, zřejmě nepřátele přes palce nohou. Koutkem oka jsem zahlédl jinou kouli dovalenou naproti nám. Tentokrát světélkovala červeně, nevím zda jsem zmínil, že ta předtím byla spíš do zelenomodra. Ne že by to hrálo roli, jen snad kdyby se to mělo jednou opravdu stát. Bylo by dobré vědět, že tyrkysová je celkem neškodná oproti červené, která byla právě aktivována. Spatřil jsem ji jen koutkem oka a přesto pro mě znamenala zatím největší hrozbu z toho celého. Měl jsem strach, bylo totiž jasné, že její efekt bude jiný než té předchozí a já jsem na žádné podobně silné efekty nebyl zvědavý. Jenže už bylo pozdě přemýšlet, na útěk jsme se nedali, ani já ani nikdo jiný. Stačil jsem tě chytit za ruku a ty si můj stisk opětovala. Najednou mě něco přibilo k zemi. Věděl jsem že to není žádná fyzická síla, svaly se mi však zmítaly v nekončící křeči tlačící mě dolů. Křečovitě jsem ti stiskl ruku a jakoby koutkem vědomí zaregistroval že tvoje ruka stisk opětovala, ale jen tak aby mou nepustila, ne jako by zažívala podobné bolesti. A opravdu, při letmém pohledu na tebe jsem viděl že s tebou nic není. Byl jsem rád, že si tohoto kola ušetřena, cítil jsem totiž nesnesitelnou bolest v celém těle. Přestal jsem vnímat okolí, nejvíc jsem vnímal tekutinu, která se mi náhle přelila přes ústa. Byla to nejspíš krev z nosu. Nevím. Ve smrtelné agónii, a to jsem už tušil, jsem se ani nesnažil bojovat. I kdyby, nebylo způsobu jak bojovat. Odevzdal jsem se bolesti a čekal na konec. Bolest najednou počala ustávat, jak jsem si však stačil všimnout stejně tak počalo ustávat moje vnímání čehokoliv jiného.