Psí příběhy: Přivedl mě k budoucnosti

„Meteorologové varují před bouřkami, které by na Moravu měly přijít v pondělí odpoledne. Potrvají do noci. Napršet by mohlo až 40 mm srážek. Bouřky, které se zde vyskytnou, by mohly být ojediněle doprovázeny kroupami, přívalovými srážkami a nárazy větru kolem 90 km/h.“ Četla jsem zprávu na internetu.

„Tak si myslím psisko, že ven půjdeme už teď, odpoledne by to taky nemuselo vyjít a nejen ty se musíš projít.“
Ali se na mě podíval, což asi znamenalo souhlas, pomalu se zvednul a přišel ke mně, abych mu mohla dát obojek.
Hodila jsem na sebe vycházkové džíny a mikinu a chtěla jsem vyrazit, ale stačil jediný pohled na Aliho a naprosto nepochopitelně jsem se vrátila do kuchyně a vzala s sebou do kapsy pár piškotů. Třeba si dneska venku vezme, třeba dneska bude mít chuť, usmála jsem se pro sebe. Holka hloupá, kdy naposled ti Ali venku něco žral?

Měla jsem s ním problémy, pár týdnů špatně baštil, přece jenom má svoje léta a já se pomalu začala smiřovat s tím, že už to nikdy nebude ono. Že prostě nastalo jeho, možná, poslední období.

Venku se mi zdál podstatně veselejší než doma, ta malá pouliční směska vždycky šmejdila po chodníku a kde co značkovala. Ali byl jednoduše ve svém živlu.

Rozhodla jsem se pro trasu, kterou chodím už nějakou dobu, nejezdí tam moc aut a přitom je tam živo.
Ale dnes bylo všude jako po vymření, taky Ali se choval stejně jako toto místo, šel jen vedle mě, ocas svěšený a koukal jen dopředu.

A pak se stalo něco, co mi skoro vyrazilo dech.
Šla jsem po rovné silnici, dívala se nahoru, na zamračenou oblohu, když jsem ucítila tah vodítka. Ali se prudce rozběhl. Ani jsem tak nějak nepřemýšlela proč, jen jsem pocítila nesmírnou radost, že běží, že svůj život jen tak nevzdává a že má pořád sílu jako kdejakej pes – mladík.

Běžela jsem za ním, v ruce křečovitě svírala vodítko, protože by mi ho jinak vytrhl. Myslela jsem, že poběží stejnou cestou jako chodíme normálně, ale pletla jsem se. Namířil si to přímo na opačnou stranu. Ani jsem se nesnažila ho zadržet, bylo by to zbytečný, je to tvrdohlavej pes.

Začalo mě už píchat v boku od ostrého běhu, když Ali najednou zpomalil, až zastavil úplně.
„Kam si mě to dovedl psisko?“
Vypadalo to jako skládka, všude odpadky, hadry, ostré střepy. Bylo slyšet šramot, možná od větru nebo od myší. Mimoděk jsem se oklepala. Chtěla jsem Aliho táhnout zpátky, ale on stál jako přikovaný. Už mě to celkem začalo štvát, tak jsem se rozhodla, že ho poponesu, je malého vzrůstu, tak by to nebyl problém.
Ohla jsem se k němu, když v tom jsem uslyšela zvuk, který do toho šramotu rozhodně nepatřil. Zvedla jsem hlavu, abych to identifikovala a v tom stejném okamžiku jsem koukala do očí nějakému psovi o velké velikosti. Vrčel.

V hlavě mi začalo šumět, nedokázala jsem pořádně přemýšlet, jen jsem měla šílený strach, jak o sebe, tak o Aliho. Pořád někde čtu, jak nějaký pes roztrhal menšího na ulici i za přítomnosti majitele.

To mi dodalo sílu přemýšlet. „Panebože, ať ten pes má rád piškoty, prosím!“ Pomalým pohybem jsme je vyndala z kapsy, pes mezitím vystupňoval svoje vrčení do temnějšího tónu. Zvedla jsem je nad hlavu a jeden hodila k němu. Pes přestal vrčet, asi nečekal takový útok a sklonil k piškotu hlavu, aby si tu věc očichal a následně sežral.

Mohla jsem utéct, právě v ten okamžik, ale neudělala jsem to, nějak mi ho začalo být líto a v hlavě mi zněla myšlenka, že nám neublíží. Hodila jsem k němu ostatní piškoty a udělala jsem krok, žádné vrčení. Rozhodla jsem se pomalu a v klidu odejít, ale vybrala jsem špatný směr, přiblížila jsem se k psovi a ten znovu zavrčel.

„Jen klid pejsku, vždyť už jdu, už jdu…“
Couvala jsem stejnou cestou, co jsme přiběhli. Ali se už ani nebránil, vypadal, že je spokojen s tím, co viděl. No bůhví, jak to bylo.
Tady by možná měl být konec příběhu, ale to se nedá říct.

Přišli jsme domů, Ali se stočil do pelechu, ze kterého na mě sem tam mrkl a kontroloval situaci v bytě, jak to často dělával.

Vypadal spokojeně, ještě když jsem šla spát, ale v noci se mu přitížilo a už ani nemělo cenu jezdit k veterináři. Ali umřel.

Několik dní jsem probrečela, rodiče mi slíbili, že pořídíme štěňátko, že jsme nikdy nebyli bez psa, tak proč to teď měnit. Ale já o tom nemohla moc přemýšlet, pořád jsem měla strašnou bolest v srdci, která nešla jen tak přehlušit .

Noci jsem měla bezesné, ale týden po tom se mi zdálo, že vidím Aliho jako štěně na tom místě, kam mě on sám dovedl při naší poslední procházce. Ve tři ráno jsem se probudila, a jak to tak bývá, jsem sen začala pomalu zapomínat. Zavřela jsem zase oči a propadala se do polospánku, když v tom jako by mi u hlavy zaštěkal pes. Prudce jsem se posadila a prošmejdila celý pokoj. Samozřejmě jsem nic nenašla. Uvědomila jsem si, co se mi zdálo a s myšlenkou na něj jsem usnula. Nikde už nic nezaštěkalo.

Ráno jsem měla neovladatelnou touhu jít se podívat na to skladiště za tím psem, co tam na nás vrčel. Vím, byl to risk, ale nemohla jsem to ovládnout. A navíc jsem měla pocit, že to mi chtěl Ali dát vědět v tom snu.

Vyzbrojena piškoty jsem předstoupila před psí vrčadlo, co dnes už nevrčelo. Sežral piškoty, popošel a ohlédl se na mě. Zase o kus odešel a zase se zastavil a ohlédl se. Tak jsem šla za ním, byla jsem pořád ještě taková zblblá, že jsem měla dojem, že mi chce něco ukázat.

Ano, ukázala. Nebyl to pes, ale fena se dvěma štěňaty. Vrčela, protože je chránila. Ale asi těmi piškoty a dobrou vůlí, co prý psi cítí, jsem si ji dokázala získat a za pár minut jsem si ji mohla podrbat a za pár chvil i štěňata. Dala jsem vědět rodičům a nakonec jsme se jich ujali.

Dnes máme už jen jednoho pejska, kterého jsme pojmenovali Ali a tu fenku, na kterou sedlo jméno Angel. Druhého štěněte se ujali známí, kteří se o něj s láskou starají.

Starý Ali mě přivedl ke svému nástupci a dokázal zabránit, aby se další psi toulali.

Věřme oddaným psím očím…