JEN TÍSŇOVÁ VOLÁNÍ ...

Byl zimní večer.
Cesta lesem je sice delší, ale představa kolony aut na hlavní silnici k městu, mě vůbec nelákala. Až projedu těch pár zatáček, dostanu se na kopec kde leží sníh.
Bude to jako v pohádce. Minimální provoz, smrčky pod bílou peřinou a na obloze hvězdy. To je ta pravá předvánoční atmosféra.
Z rádia se line další, vánočně laděná píseň a vzpomínky mě odnáší kamsi do dětství …k babiččiným pohádkám, k dopisům Ježíškovi, nedočkavému vrtění u štědrovečerní večeře a napjatému očekávání až zacinká zvoneček. Jak ten čas letí …
Dupnout na brzdu mě donutil snad ten rychlý pohyb u krajnice, protože dětská tvář se
v záři reflektoru mihla jen na setinu vteřiny.
Hrůzou se mi zastavilo srdce. Instinktivně jsem zavřela oči v očekáváním nárazu. Auto poskočilo a motor zhasnul.
Ježíši….. přejela jsem dítě!
Rychle otvírám dveře a ruce se mi klepou, že sotva rozepnou pás. Lapám po dechu a po zádech mi stéká studený pot. Vypotácím se ven ale před autem nikdo není.
Jdou na mě mdloby …musí být mrtvý jinak bych slyšela sténání zpod auta. Skláním se k zemi a z očí mi tečou slzy… pane bože, ať žije, prosím ….
Pod autem nikdo. Zvedám se a obcházím kolem dokola. Nikde nic.
Ale přece jsem ho viděla ! Tu tvář. Světlé, lehce kudrnaté vlásky a baculatý obličej.
Když zavřu oči, vidím ho jako na fotce. Tu tvář v záři reflektoru. Pro Krista!
Jak dlouho to trvalo? Omdlela jsem ? Srazila jsem ho ..někde tu je..možná je jen zraněný, třeba má otřes mozku a snaží se utéct..musím ho najít! Myšlenky mi víří hlavou jako na kolotoči.
Z přihrádky auta vylovím baterku a běžím po cestě kus zpátky.
Silnice je rovná a sníh odráží svit měsíce. Vidím zřetelně i kamínky v dálce. Dítě ne.
Otáčím se zpět a prohlížím stopy ve sněhu po stranách silnice. Třeba jde dolů po stráni nebo nahoru do kopce. Ve sněhu však vidím jen zvířecí stopy.
Zmocňuje se mě panika. Asi se zblázním, kde je? Vždyť jde o minuty!
Běžím zpátky k autu a beru mobil. Měla bych zavolat sanitku. Vytáčím 155 ale naskakuje mi hláška „jen tísňová volání“ …není tu signál? Ale já potřebuji volat v tísni!
Pokouším se znovu ale bezvýsledně…s mobilem v ruce prohledávám úsek před autem, světla mi svítí na cestu ale není vidět živáčka …
Volám do ticha :
…CHLAPČE, HALOO…
…KDE JSI?
…PROSÍM, OZVI SE …
…MUSÍM TĚ ODVÉZT DO NEMOCNICE …
Jen ticho se mi směje do očí. Nemohl se přece jen tak vypařit.
Nemůžu odjet. Ten kluk tu někde je a potřebuje pomoc.
S pocitem naprosté beznaděje a zoufalství se vracím k autu. Co mám dělat?
Třesou se mi ruce a brečím.
Mobil je hluchý.
Nastartovala jsem auto a velice pomalu jedu po cestě.
Nic, žádné stopy, žádný pohyb ve stráni nade mnou ani pode mnou.
Po pár minutách opatrně otáčím auto a vracím se zpátky. To přece není možný …nemohl se jen tak vypařit …
Jedu daleko, až k první zatáčce a znovu opatrně otáčím vůz …co mám, pro boha, dělat? Pojedu dál a až mi naskočí signál, zavolám sanitku. Ale co jim mám říct? Že jsem přejela dítě ale nikde poblíž jsem ho nenašla?
…Ale žádný náraz jsem necítila.
Znovu zastavuji, beru baterku a zhasínám světla. Skláním se k nárazníku a hledám …
…co vlastně? Krev?
Nikde ani škrábnutí. Je to možný? Třeba jsem ho jen porazila.
Vracím se k „místu nehody“ a rozsvěcuji světla. I baterkou zkoumám silnici. Na sněhu by přece bylo něco vidět …krev určitě…snad i jeho stopy..snad…
Nejsem o nic moudřejší …vidím jen stopy auta a otisky svých podrážek …i kdyby měl stejně velkou nohu jako já, kozačky určitě nenosí.
Já se fakt zblázním. Jestli jsem ho srazila, musí tu být jeho stopy. Jenže ani ve sněhu na krajnici žádné otisky bot nejsou . Nejsou nikde.
Ale já ho viděla. Viděla jsem dítě.
Nebo se mi to zdálo?
Blbost.
Třeba mikrospánek …nemohl přece uletět…
Blbost…třeba to byl pták …snad sova …a já byla v duchu bůh ví kde….bůh ví co to bylo ….dívám se znova strání dolů …jen sníh a ticho.
Vypínám baterku a nasedám do auta. Ruce se mi pořád třesou. Otevřenými dveřmi sleduji stráň nad sebou …ne je příliš příkrá, tam by nevyběhl… musel by po čtyřech a stejně by mohl sjet po sněhu dolů …žádné stopy tam nejsou.
Mám odjet?
Co mám vlastně dělat?
Rezignovaně se opírám do sedačky a dlaněmi si přikrývám oči …
Vidím jeho oči…
Dobře, pojedu dál a jak do půjde, zavolám pomoc.
Zavírám dveře a startuji auto. Zapínám si pásy a naposledy přejíždím pohledem cestu kolem auta …tam …tam něco je…co to je, sakra …rukavice?
Vypínám motor a vystupuji ven. Baterkou svítím do sněhu na protější krajnici …leží tam něco bílého.
Skláním se…a beru do ruky chomáč bílých pírek.
Pár bílých peříček …jsou suchá a hřejí …
Předtím jsem si jich nevšimla.
Dávám si je do kapsy. Nevím proč …snad pro štěstí …pro život toho kluka.
Jedu dál.
Opatrně a s hlavou plnou myšlenek.
Kousek za kopcem už bude vesnice. Zavolám pomoc.
Už vidím světla pouličního osvětlení …v duchu si říkám, že zastavím u hospody a poprosím chlapy o pomoc.
Za zatáčkou dupu na brzdu.
Přes silnici leží dva obrovské smrky.
Na protější straně už někdo ve výstražné vestě prořezává průjezd .
Přichází ke mně starší muž a do staženého okénka mi povídá:
…“Měla jste štěstí, tudy moc lidí nejezdí. Spadlo to asi před 15minutama. Slyšeli jsme tu ránu až v hospodě…To jsem blázen…bezvětří ..sněhu sotva deset čísel …No jak říkám, měla jste štěstí .. Jo, už můžete projet“
Sotva zvládnu kývnout hlavou …vesnicí projíždím jako ve snu …v hlavě prázdno.
Nechtěla jsem se jich na něco zeptat ???
Na okraji města bezmyšlenkovitě odbočuji a stavím na jakémsi prázdném parkovišti .
Snesla se mlha a houstne každou vteřinou.
Vypínám motor a tupě zírám ven.
Ty stromy …
Ten kluk …
Ten kluk !!!
Jak dlouho jsem ho hledala ?
Deset …patnáct minut určitě …to přece není možný.
Ten kluk mi zachránil život.
Znova zavírám oči …tu tvář vidím naprosto jasně …světlé, lehce kudrnaté vlasy a baculatý obličej …rošťácké oči. Světlá bunda a na zádech …ježíši co to měl na zádech???
Ne, to je blbost, musel mít batoh nebo kapuci …špičatou kapuci …nějakou chlupatou kapuci????
Blázním nebo co????
Opírám se do sedačky a stahuji okénko …to bude šok. Za chvíli to přejde.
ZACHRÁNIL MI ŽIVOT !!!!
Zatřepu hlavou, zavírám oči a nastavuji obličej do chladného vlhkého vzduchu. Dýchám zhluboka a snažím se na nic nemyslet …chvíli …ještě chvíli…brrrr už je mi docela zima.
Otvírám oči …
Pár metrů před autem, pod lampou pouličního osvětlení, se z mlhy vynořila vyšší postava.
Lehce vlnité vlasy, široká ramena, dlouhý plášť …ztuhla mi krev v žilách ….
Ten chlap …ten chlap má na zádech… křídla!
Bílá křídla!
Ten kluk neměl kapuci …měl taky …úplně stejná…křídla !
Roztřásly se mi ruce a zatočila hlava.
Před očima mi vířily scény posledních minut …že bych přece jenom …to dítě tam nikde nebylo …třeba jsem tam taky nebyla …třeba už jsem byla u té vesnice … ty stromy …třeba jsem neměla štěstí …třeba už teď tady NEJSEM .
Dívám se na postavu u lampy …světlo ho ozařuje shora a do tváře mu není vidět …zato křídla vidím naprosto jasně … Anděl.
Anděl šel zvolna ke mně.
Opírám hlavu o volant a zavírám oči …v hlavně zmatek …měla bych zavolal mámě… …rozloučit se nebo jí říct něco hezkého....chtěla jsem ještě udělat tolik věcí …ach bože …
„Je Vám dobře?“ ozve se těsně u mé hlavy až sebou trhnu.
Pomaloučku se otáčím k jeho tváři. On přece ví, jak mi je, ne …tak proč se ptá?
Vypadá tak …normálně …ne..tak hezky … ty oči …jo, má nádherný oči a usmívá se.. .…sakra, může být Anděl sexy?
„Vy, Vy jste …??? “ zajíkla jsem se a zůstala civět na jeho křídla.
Pobaveně se usmál.
„Už je Vám líp?“
Teď právě netuším jak mi je. Co mu mám říkat?
Jak to vlastně chodí? Přehodí přese mne ten plášť a odletíme …nebo se tu zjeví ještě další? …Bude mi vyprávět co jsem udělala nebo neudělala nebo mu to mám říkat já? Neměl by mi přehrát můj život nebo tak něco?
Anděl si mě stále zvědavě prohlížel.
Asi bych mu měla něco říct …ale co …o čem se lidi baví s andělem?
„Máte…pěkný křídla“ …bože, co to plácám ?
Nasadil úsměv číslo jedna … já zrudla až k patě …je fakt sexy!
„Taky se Vám líbí?“
…co je to za otázku? Jaký taky? To mně zkouší?
…Vlastně proč ne, máme moderní dobu …třeba už se s tím nepářou …čeká co řeknu a pak mě pošle rovnou do ……do Pekla.
„ Jo, jsou pěkný“
…no co, nikdy jsem se netajila sympatiemi k čertům, černou nosím ráda a v Pekle je teplo …teď už je to stejně fuk …ty křídla jsou pěkný a i když na ně nemám nárok, proč to nezkusit a neříct si o ně. Už nemám co ztratit.
„Vážně? A chcete je?“ v andělských očích zajiskřily ohníčky.
…jsem po smrti a anděl si ze mě dělá srandičky?...kam ta doba spěje?
„ No, docela by se hodily..“ dodala jsem si kuráže …tak jsem na Tebe zvědavá hochu.
„ Dobře, tak pojďte se mnou“ …a bere mě za ruku .
Má velkou, teplou dlaň a ta moje se v ní docela ztratila …mlha je tak hustá, že po dvou krocích už nevidím auto …je mi zima ale jeho dlaň hřeje ……trochu jsem zaváhala a Anděl mě jemně podepřel.
Tak už je to tady …vidím žluté a červené světlo …to na Nebe nevypadá.
…Anděl mě pořád drží za ruku …jako zázrakem vystupujeme z mlhy …
Zírám s otevřenou pusou
…BAUMAX ?????
Stojíme před Baumaxem???
Zvědavě se otáčím k Andělovi : „Tady…????“
S úsměvem kývne.
Aha, už mi to dochází …je moderní doba …Peklo s hříšníky v bublajících kotlích je přežitek …i na zemi je Peklo …ten zmetek ví, že nesnáším supermarkety …takže jaký může být můj ortel? …Budu tu navěky doplňovat zboží? …Nebo mě navlečou do nějakého příšerného plyšového oblečku a budu tu věky věků běhat jako reklama ? …Hrůzou se mi podlomila kolena.
Anděl se omluvně usmál a povídá :
„ Promiňte ale musíme rychle, musím vystřídat kolegu“.
Vystřídat kolegu? … Myslí snad rohatýho kolegu, ne? Proč ty servítky …tady tomu bude určitě šéfovat nějakej „malinkatej ďáblík“ …tlustý plešatý nevrlý chlapík …a hlavně – nesmrtelný !
Tak jo, šup do jámy lvové.
Kupodivu nepouští mou ruku.
Vcházíme dovnitř, propleteme se davem lidí a mně už se zase klepou kolena … fobie z velkých prostor funguje i tady? …nebo je to čirý strach ?
Zastavuje až u stánku naproti pokladnám …zdraví se s dalším Andělem …taky ujde – vysoký,
světlé vlasy až na ramena, modré oči, atletická postava ..na zádech křídla .
Jenom drobná změna …onen Druhý si svléká plášť.
Svléká ho …i s křídly.
Místo něj si bere naprosto civilní, sportovní péřovou bundu.
„Dík žes přišel dřív, musím ještě za ženou do nemocnice. Zítra Ti to oplatím. Tak čau“
Můj Anděl jenom mávne rukou, staví se za pult a usmívá se na mně:
„Chcete si některá vyzkoušet?“
Jako ve snách jdu blíž ke stánku a prohlížím si vystavené masky na prodej …je tu všechno …čerti, ježibaby, princezny, králové …u každé masky popis a cenovka.
Dívám se na křídla která drží v ruce …na cedulce stojí „AKCE – JEN ZA 289,-Kč“
Usmívá se na mně a v očích mu jiskří ďábelské ohníčky.
„Stačí Vám jedny nebo jich chcete víc?“
„Stačí …a děkuju Vám“
Beru křídla opatrně do ruky a vycházím ven.
Parkoviště už je plné a lidé uspěchaně prochází kolem mě.
Stojím pod lampou a prohlížím si křídla. Jsou hebká a hřejí. Jenom… na jednom místě mi připadají …nějak …jakoby… vypelichaná.
Za mnou se ozve dětský hlásek :
„Tatííí, počkej, vybral jsem mamince kytičku“
Žuch …vráží do mě klučina jak dělová koule. Málem mě porazil.
„Pardon“ hlesne přes rameno a už nasedá do auta …do auta k „Andělovi č.2“.
Projíždí okolo mě, směje se z okénka a mává mi .
Ten kluk …světlé vlasy, baculatý obličej …rošťácké oči. Mává mi bílým pírkem.
Znovu se dívám na křídla ve své ruce.
Sahám do kapsy a vytahuji pár bílých peříček ze silnice.
Sálá z nich teplo...
Zkouším je zasunout místo chybějících.
Zapadly přesně.