Navždy spolu...

Špičkou boty do ní šťouchla. Pak si spokojeně odhrnula vlasy z čela. Je mrtvá, vydechla šťastně. Koukla na hodinky. Měla dobrý čas. Zhnuseně si otřela ruce, zmazané od její krve, do šatů co měla Lenka na sobě. Pak ji otočila na záda a zadívala se do jejích očí. Skelné, mrtvé… Usmála se.
„Mohla sis za to sama. Krávo blbá.“ Zašeptala ledově.
Štítivě natáhla ruku k mrtvému tělu a ještě jednou jí dala facku. Už se nebránila a ona se začala tiše smát. Kaluž krve kolem těla se zvětšovala. Asi to s tím bodáním nemusela tak přehánět. Bylo jí to jedno. Pohled na tu spoušť jí naplňoval. Odstranila svoje břímě a už nic jí nebude stát v cestě. Jak se Lenka bránila, když ji zabíjela! Ještě teď slyšela její nelidský křik.
„Muselas to vědět Lenino…“ Prohlédla si vlastní ruce. Jen několik škrábanců naznačovalo, že se někde prala. Jo prala… Sebrala ze země nůž a pohlédla na tělo.
„Nečum na mě!!“ Vztekle do něj kopla, ale hlava se neotočila. „Říkám, ať nečumíš, ty malá čubko!!!“ Mrazivě sykla.
Pak se sklonila nad zakrvácenou tvář Lenky. Dva zásahy navíc a už na ni nekoukala. Nebylo čím. Ona se zase usmála a potom začala tělo rozřezávat. Šlo to sakra blbě! Naporcovala jí na drobné kousky, z nichž by někdo dívku už stěží složil. Krev byla všude, ale její pach voněl jako nejdražší parfém. Odnosila a zakopala torzo hluboko do země na víc míst. Velký nůž hodila do nedaleké nádrže. O krev se nestarala a hlubokým lesem se vydala domů.
Měla však mrazivý pocit, že není sama. Vztekle zavrčela, když zakopla o kořen. Jakoby se o ni najednou něco otřelo. Vztekle se ohnala pěstí a ztuhla. Něco zasáhla sakra, do něčeho se trefila!!
„Eliško? To jsi ty? Nevidělas prosím tě Lenku? Mám o ní strach, nevrací se domů…“ Posvítila na ní prudce jakási osoba. Lenky máma. Dívka se na ni ani nepodívala, pouze odsekla, že ne.
„Mami?“ ozvalo se najednou ze tmy. Eliška leknutím couvla. Paprsek světa dopadl na Lenku. Živou, celou… Jak to?! 
„Eli seš v pořádku? Nestalo se ti nic?“ Starala se ta hned, zatímco její mamka zase odešla domů, šťastná, že je její dcera v pořádku.
„Jak to?!“ Sykla Eliška a v jejím hlase znělo jediné. Nenávist. Popadla kámen ležící u cesty a mrštila ho po Lence. Zasáhla a ta se zhroutila na zem. Eliška popadla kámen a mlátila do ní hlava nehlava, až si byla jistá, že je mrtvá. Odtáhla mrtvolu do lesa a tam jí nechala a utíkala domů. Celá vyděšená. Jak to, že prve přežila?! Vždyť ji sama rozřezala na kusy!
Utíkala a srdce jí vyděšeně tlouklo, neboť za sebou jako by slyšela cosi běžet. Slyšela zuřivé vrčení. Strachy vyjekla, když se otřela o větev. Vlepila si pořádnou facku
„Se poser ne?!“ Nadávala si.
„Ááááá!“ Prořízl za pár sekund les výkřik. Něco velkého jí popadlo. Drápy toho čehosi se jí zaryly do kůže. Pak ztratila vědomí. Když se probudila, nevěděla co se děje. Hluboké rány od drápů jí bohužel prozradily, že to nebyl sen. Zvedla bolavou hlavu. Uvědomila si kde je. Ležela v příkopě, byla od krve a daleko od domova. Pokusila se odplazit, ale každý pohyb jí působil bolest. Zůstala ležet tváří dolů a cítila pach vlastní krve. Až se ta bestie vrátí, snad její trápení ukončí. Přesto zakřičela, když na sobě ucítila čísi ruku. Ale… Žádné drápy. Nepřišla rána. Ne. Zvedla pomaličku hlavu a malinko jí otočila. Rozbrečela se vzteky a bezmocí.
Lenka se nad ní starostlivě sklonila.
„Jak to že seš tady? Jak to že nejsi…?“
Mrtvá? No to zrovna… Pomyslela si Lenka.
„Mluvíš z cesty. Zavolám pomoc.“ Vzdálila se, ale jen tak, aby ji Eliška neviděla. Vytáhla lektvar. To jí dodá sílu vstát a jít. Asi jí to noční překvápko moc nepotěšilo, ušklíbla se Lenka a vrátila se ke kamarádce.
„Vypij to. Pomůže ti to.“ Podala jí lahvičku.
Jakmile se toho napila, pomohla jí Lenka na nohy.
„Opři se o mě, něco ti ukážu.“ A tak Elišku dovlekla až na místo včerejšího masakru.
„Ne to ne!“ Vykřikla Eliška hrůzou, hledíce na zkrvavené torzo děvčete. Nicméně podle toho, co zbylo z její hlavy, poznala, o koho jde. To ne! To měla být její budoucí nejlepší kamarádka! Trnula hrůzou, když jí Lenka dovedla i na druhé místo, kde po vykopání přece jen dokázala identifikovat i druhou oběť.
„Ty stvůro, jak jsi to udělala?!!“ Zakřičela s brekem na Lenku, ale ta se nevinně usmála. „Já? To ty jsi je zabila. Neházej to na mě.“
Eliščiny oči těkaly vyděšeně z Lenky na naporcovanou dívku. Zamlžil se jí pohled. Lenka si promnula ruce. Lektvar přestal účinkovat. Včas. Zakopala zpátky s odporem tu teď už neškodnou mrchu, která jí snad chtěla kamarádku vzít. Pak Elišku dokázala zase probrat. „Jak jsi to dokázala… Cos to udělala… Jak?!!“ Blekotala Eliška.
„Zlato, to jen kvůli tobě. Kvůli nám.“ Usmála se sladce Lenka a vytáhla pečlivě naostřený nůž.
„Chceš mě zabít?! Tak dělej, dělej! Teď už stejně nechci žít!!“
Tys mě chtěla zabít tak si teď nestěžuj. Řekla si Lenka v duchu. Dobře ty holky proměnila!
„Přestaň na ně myslet, byly to kurvy a je dobře, že jsi je zabila!!“ Zavrčela Lenka vztekle. „Ty seš stvůra! Ty seš kurva! Zabilas mi kamarádky!!“ Křičela na ni Eliška dál.
„Vypij to.“ Podala jí Lenka jakousi břečku a ona ji poslušně vypila. Chtěla umřít.
Lenka se rozesmála. Les zaplnila na dvě minuty hustá modrá mlha a až se rozplyne, Eliška už si na holky nevzpomene! Už nikdy! Jen se divila, že z té směsi krve holek a různých bylin Eliška nezvrací. Mlha se rozplynula a Lenka dolezla po čtyřech k bezvládnému tělu.
„No tak malá, vstávej…“ Opatrně s ní zacloumala. Když ji probrala, opřela ji o sebe a klidně a něžně k ní promlouvala… Potom ji vzala za ruku a nožem po ní jemně přejela. Nebolelo to, ale z rány tekla krev. Sebe řízla taky.
„Mám tě ráda…“ Šeptla a Eliška k ní váhavě natáhla ruku.
„Vypadnout v šestnácti, nebo umřít na scéně, ale navždy spolu.“ Šeptla Lenka motto ze svého oblíbeného filmu a s něhou vzala kamarádku za ruku. Věděla, že jejich krve jsou jedovaté pro sebe navzájem. Teď umřeme, ale spolu navždy. Usmála se a zavřela oči.