Drak

Skřípění brzd, třesk rozbitého skla. V okolních domech se rozsvítila světla a než se řidič vyškrábal z auta, stál kolem něj kruh čumilů. Poznámky typu "jak to jedeš troubo" a "má to ještě mokrý řidičák a už to machruje" dopadaly na ubohou potlučenou hlavu vyděšeného mladíka.
Přivolaný policista, mladý a ctižádostivý Adam Hejl, nechápavě krčil rameny. Tohle už je třetí nehoda během týdne.
Roztřesený řidič si utíral krev, která se mu valila z rány na čele.
"Prosím vás, jak je tohle možné? Všude rovina, na silnici sucho."
"Kde je ta holka, co se mnou jela. A ten pes, co mne oblizoval?" Řidičův hlas zněl trochu hystericky.
Je v šoku, chudák, pomyslel si policista. Zavolal sanitku a sklonil se k němu.
"Žádná holka tu není, ani pes." ujistil ho. Zdviženou rukou umlčel jeho případné námitky a počkal až s ním sanitka odjede.
Zvědavci se pomalu rozcházeli, jen drobný stařík mu poklepal na rameno.
"Helejte, ta holka co s ním jela, to byla Svatava. Já ji poznal."
"Jela s ním?" zpozorněl Adam.
"Dyť to povídám. Jak vletěl vůz do stromu utekla. A pes mazal za ní," ukázal rukou do hustého porostu.
"Jak se jmenuje...?"
"Svatava Neumannová. Minulej tejden utekla z domova. Ona je tak trochu...." poklepal si na čelo. "Lidi ji prej viděli s takovým hubeným, divným chlapem. Vypadal, jako když bere tydlety drogy."
"To mi už vyšetříme," ujistil ho Adam.

Seděla na staré rozvrzané židli a pozorovala vyhublou postavu svého společníka, který přecházel sem a tam. Ušmudlaný černý plášť se za ním plouhal po zemi.
"Potřebuju dávku," skuhral.
"Měl jsi včera," namítla Svatava. "Nemůžeme tam chodit každý den. Bylo by to podezřelý."
"Potřebuju dávku, pořádnou, ne jen těch pár kapek. Musím být silný, když si chci podmanit svět. Copak ty nechceš být ženou velkého vládce a bojovníka? Já, vítěz nad všemi a ty po mém boku, co Satanelo?"
"Celá nakřivo, blbečku," řekla si polohlasně Svatava-Satanela. Už ji nebavila žít v téhle smrduté chatrči a poslouchat jeho pošahané bláboly. Na druhé straně to ale bylo lepší než chodit na učňák. A potom, byl tu přece pes Drak, ten nádhernej huňáč, se kterým si mohla hrát a mazlit. Vždycky po takovém toužila, jenže táta s mámou nechtěli ani slyšet. A teď ho má a je jenom její.
"Satanelo, já už to nevydržím," zakňoural budoucí vládce světa.
"Tak dobře," rezignovala, "něco seženeme. Jdi se připravit."
Vyšli ven a on zmizel v hustém křoví. Čekala pět, deset minut.
"Už?"
"Nejde mi to."
Jako obvykle, pomyslela si Svatava. Po chvilce hvízdla na prsty. Velký šedý pes jí pokorně usedl k nohám.
"Pohni, Draku," zavelela ostře a vydali se směrem k silnici.

"Zatracený život," vrčel si zlobně pod čumák, "jestli já mám tohle zapotřebí."
Dodnes si neuměl vysvětlit, co ho vlastně vzbudilo z věčného spánku. Cosi podobného široké dračí tlamě s kovovými zuby ho vyrýplo ze země a odhodilo na hromadu hlíny a sutě. Musel počkat až do tmy a pak se ztuhlými prsty vyhrabávat ven. Zjistil ke svému úžasu, že se světem se stalo něco divného. Tvrz, na které býval pánem se změnila v hlubokou jámu, zmizelo služebnictvo i fraucimor. Kolem stály podivné příšery na kovových kolesech, teď naštěstí bez pohybu.
Paměť se mu obnovovala jen velice pomalu. Býval bojovníkem, to si vybavil jako první. Zabíjel, plenil, podrobobval si. A pak... ach, ano v jedné drancované vesnici povstal kněz s pozdviženým křížem a zvolal: "Krev, kterou jsi proléval budiž ti po věky věků potravou." Tenkrát se bezbožně chechtal a proklál drzouna mečem. Posléze v jedné řeži padl a byl pravděpodobně pohřben v podzemní kryptě. Teď se ale naprosto nevysvětlitelně ocitl venku, kde by měl na věky věků... otřásl se. Byl v hrozné situaci, o tom nebylo pochyb. Záhy zjistil, že se dokáže, i když s jistými potížemi, proměnit ve vlka a v téhle podobě lovit. Nešlo mu to příliš, ale na třetí pokus dostal zajíce.
A pak potkal Svatavu. Napřed měl dojem, že vidí panoše, ženu by v podobném oblečení rozhodně nehledal.Ale ani v krásných šatech by nepatřila k těm, které by ho dříve okouzlovaly. Byla hubená, nečisté pleti, krátkých oškubaných vlasů. Ale byla zábavná. Říkala podivná slova jako "frajer", "diskoška" a "mejdam". Nebála se ho, ani se nestyděla, spíš mu přišlo, že se vysmívá.
Začal jí chvástavě líčit ryk bitev, krásu vítězství, prozradil jí i mnichovu kletbu. Oslnil ji ale až proměnou ve vlka.
"Ty jsi fakt upír?" řekla a v hlase jí konečně zazněl obdiv. Pak ale následovala vcelku logická otázka. "Budeš pít lidem krev?"
Znělo to lákavě, postavit si novou armádu a být velitelem těch, kteří budou spojeni s jeho krví. A vedle něho jako věrný přítel, tahle Satanela.
"Budeš se jmenovat Satanela," poručil jí.
"Fajn, ale až zejtra, teď musím domů."
Druhý den opravdu přišla a zabydleli se spolu v boudě na nářadí. Spřádali plány na upíří útok, ale on někde v nitru tušil, že to jsou plané představy, jen to nechtěl přiznat před ženou.
Po dvou dnech ale vyvstal zásadní problém - hlad. Potřeba krve pro něho byla stále nutkavější. Zakousnout se do Svatavy však nedokázal. Bylo to zvláštní, ale v její přítomnosti se cítil lépe ve vlčí podobě, pak se stával pokorným a oddaným služebníkem.

"Draku, pohni, ať to stihnem" houkla Svatava. Byla naštvaná a nevyspalá, jenže prosebné psí oči ji dojaly.
"Pamatuj si, jenom oblizovat, žádné kousání. A pak co nejdřív zmizet. Kdyby nás chytili, bylo by zle."
Dala mu pokyn a Drak pelášil drahný kus cesty k širokému stromu. Svatava se postavila na kraj silnice.
Až pojede auto s vhodným řidičem, zamává a nasedne. Pak zašvitoří a v pravou chvíli strhne prudce volant. Než auto narazí do stromu, skrčí se pod sedadlo. Potom je třeba včas odehnat hladového Draka, oba musí zmizet dřív, než se seběhnou lidi.
v dálce se objevila světla, za volantem auta seděl tmavovlasý mladík.
"Kam to bude, slečno?" zahlaholil.
"Já jsem Svatava," zavrkala koketně.
"Svatava Neumannová, bytem v ..... pohřešovaná od 15.května?"
Než se stačila vzpamatovat, Adam Hejl otočil auto a ujížděl na policejní stanici. Ještě téhož večera byla Svatava vrácena rodičům.
Drak čekal víc jak hodinu. Přejelo mnoho kočárů bez koní, ale jeho paní neseděla ani v jednom z nich.
Rozhodl se ji hledat. S nosem přilepeným k asfaltu uběhl několik kilometrů, jen ďábel ví, jak se mu podařilo vyčmuchat Neumannovi. Svatava si jeho přítomnost v malém bytě vyprosila a vybrečela.
Po maturitě se s Drakem odstěhovala vysoko do hor na chalupu po babičce. Pěstovala pro jeho obživu králíky a slepice, které se naučila zručně zabíjet a odkrvovat.
Drak tloustl a pohodlněl, bylo mu dobře v psí kůži, jen občas, aby se neřeklo, popral se s paničkou na zuby a drápy. Potom pokorně lízal krev z jejích rukou.
Léta ubíhala a on zcela logicky nestárl, ani neumíral.
Svatava také nestárla, její tvář byla hladká jako za mlada. Už dávno se nepodívala do zrcadla, věděla, že by její podobu stejně neodráželo.
"Co uděláme se světem, Draku?" ptávala se občas. On na ni hleděl oddaným pohledem, který říkal: "uvidíme, však máme spoustu času."