Bolest hlavy

Zavřel jsem oči abych aspoň na chvíli zahnal tu bolest. Ta zatracená bolest, jenž hnízdila v mé hlavě. Nevšiml jsem si však, že by bolest zmizela. Mé smysly už tolik otupělé nevnímaly nic jiného, než jen onu bolest.
Oči jsem však musel zase otevřít.
V dáli už se blížil můj způsob dopravy. Přijížděl jediný autobus, který mě mohl dopravit ke mě domů.
Ano, už chci domů. Lehnout si a spát. Jenom spát..jenom spát.
Kéž by to bylo tak jednoduché. Jenom spát a už nic jiného necítit.
Vstal jsem z lavičky, která byla umístěna na zastávce abych řidiči naznačil, že hodlám nastoupit. A on byl dokonce tak laskav že mi zastavil a otevřel dveře. Já tedy nastoupil a sednul jsem si na nejbližší volnou sedačku.
Ach ta zatracená bolest. Zavřel jsem oči a zatlačil jsem si na ně s doufáním, že to přestane.
Ano...
Úleva....Konečně na chvíli bolest polevila. Jaký nádherný pocit.
Nerovnost vozovky však způsobila, že jsem málem přišel o zrak. Přestal jsem si tedy na oči tlačit a raději jsem se podíval z okna po mé pravé straně.
V okolní přírodě byla vidět ta bolest, ten smutek...
Na tohle se nedá dávat...ozval se hlas uvnitř mé mysli.
Sklonil jsem tedy svůj zrak a podíval jsem se na své ruce.
Kolik toho už udělali moje ruce? Kolik bolesti už prožili?...
Sakra proč mám takovéhle depresivní myšlenky.
Už chci být doma...Už chci aby ta zatracená bolest zmizela...Už chci...Nechci toho sakra nějak moc?
Zasloužím si toho tolik. Ne to asi ne. Ale v tom případě je třeba položit si otázku. Kdo si toho zaslouží tak moc?
No to asi nikdo.
Řidič zastavil a otevřel dveře. Při pohlédnutí z okna jsem zjistil, že jsem konečně na místě. Konečně domov!
Chtělo se mi skoro zajásat.
Už jen chvíli. Za chvíli už bolest na chvíli zmizí.
Lehnu si a budu spát.
Zaklonil jsem trochu hlavu a podíval jsem se na nebe. Zamračená obloha a studený vzduch způsobil, že jsem pocítil husí kůži.
Autobus už dávno odjel a já se tedy otočil abych se mohl konečně vydat domů.
Už jenom kousek, kousíček. Ano už jen chvilička....Udělal jsem první krok přes silnici, jenž mě dělila od domova.
Rána...prudká bolest v boku.
Co to bylo?!
Tma...další rána jak mé tělo dopadlo na vozovku. Naposledy jsem otevřel oči. Viděl jsem odjíždějící červené vozidlo. Zavřel jsem oči a ještě jsem pocítil jak mi po tváři stekla krev.
A bolest hlavy navždy zmizela...