Moc pozdě

Podívala se do rozbitého zrcadla, ve kterém chybělo několik kousků. Usmála se. Blond vlasy měla od krve. Pohled jí padl na nůž, který držela v pravé ruce. Zalesklo se jí v očích. Zvedla pravou ruku a krev na noži olízla. Slastně přivřela oči.
Přešla ke své oběti. Byl to vyhublý a slabý muž. Vypadal tak na 30, ale nebyl starý více než 20 let. Držela ho tady už dlouho. Na jeho obličeji to bylo znát. Šedivá pleť, vpadlé oči, v nichž ještě před pár měsíci zářila radost a štěstí.
Pohoršeně se podívala na jeho šaty. Roztrhaný kus látky měl přes sebe přehozený jako pončo. Usmála se nad jeho bezmocí. Dělalo jí dobře, když ho mohla týrat.
V místnosti byl bič. Rty roztáhla do hrozivého úsměvu. Vzala bič do ruky. Švihla. A zase. Švihala do té doby, dokud se jí nezdálo, že to dostatečně umí. Stoupla si naproti muži. Švihla a muž z posledních sil zasténal. Podíval se na ni, pln odporu.
"Proč?" řekl téměř neslyšně.
"Baví mě to." odpověděla mu.
"Zatknou tě." pokusil se probudit v ní lidskost. Marně.
"Když nenajdou tělo, nezatknou." odpověděla ledabyle.
"Jak to myslíš?" podíval se po ní vystrašeně. Histericky se rozesmála.
"Snad si nemyslíš, že tě nechám jen tak jít. Nebo že tě nechám tady, uprostěd lesa, v temné chalupě. Nejsem tak hloupá. Ne ne. Budeš se smažit. Jako husa!" stále se smála. Její smích naháněl husí kůži.
"Ne...Prosím..." po tváři mu stekla slza. Slaná kapička plná zoufalství. Na okamžik se mu zdálo, že se jí ve tváři mihl stín soucitu. Ale nejspíš se spletl.
"Nepros, červe!" chytla ho za vlasy. Trhla dozadu. Tohle ho nebolelo. Byl zvyklý na daleko větší bolest.
Odhodila bič a vzala do ruky hůl. Zaschlá krev naháněla hrůzu. Ale ji to vzrušovalo.
Hůl prudce zvedla až nad hlavu a uhodila ho do zad. Omdlel. Ona byla rozzuřená, že nic nevydrží. Ještě chvíli ho mlátila. Jednou do zad, podruhý do boku nebo do krku. Jak se jí chtělo.
Jeho dech se začal spomalovat. Slábl. Několika měsíční týrání už bylo u konce. Těšil se na smrt, čekal na ni. I když mu bylo líto, že zemře takhle. Byl si jist, že uvnitř je ta dívka stejně zranitelná a citlivá, jako kdokoli jiný. Jen to dobře maskovala.
"Vstaň...!" přikázal její ostrý hlas.
"Já vím...že ty...taková...nejsi..." dělal mezery mezi slovy, špatně se mu dýchalo.
"Co ty o mě víš, šmejde!" zakřičela. Ale v očích se jí leskly slzy. Začala rychle mrkat. Nedá na sobě přece znát slabotu, a city, jako tahle svině.
"Hodně...Divila...by ses...A teď už...to ukonči...Prosím..." vydechl.Zavřel oči, už je neudržel otevřené.
"Nic...Nic o mě nevíš!" zaječela. Teď už slzy neudržela. Sjela po kamenné zdi na zem. Objala si kolena. Oči zalité slzami po chvíli otočila na muže.
"Běž...Uteč..." zašeptala. Jenže bylo pozdě. Až teď si uvědomila, co vlastně uděšlala. Až teď, po jeho smrti.