Cena za šťastný konec

„Tak jsem četla všechny ty tvoje maily. Všechny tvoje výkřiky do ticha, výkřiky, že chceš, aby se s tebou bavily ony. Ne já. Četla jsem, a po tvářích mi teklo z očí hnusně přesolený moře. Četla jsem a uvědomila si, že ani já tohle nechci. Ani já takhle nemůžu žít… Já vím o všem, co ti dělám, uvědomuju si to, možná to dokonce dělám i naschvál? Kdo ví. Já se neznám, Gamb. Pláču, protože tě nechci ztratit a přitom tě trápím… Trápím kvůli sobě. Já tohle nechci, nechci bejt sobecká mrcha a vím, že jí jsem. Úmyslně se stavím mezi tebe a ostatní, i když vím, že tě to trápí, proto, že nechci být sama. Ale dneska jsi zlomila mojí vůli, nějak to všechno udělat abys zůstala se mnou… Abys zůstala sama, odkázaná jen na mě. Ne, už z tebe nechci mít svou oběť, nechci si hrát na otrokáře… Ne. 
Až dočteš tenhle list papíru, spal ho prosím a přijď za mnou, se rozloučit. Ngiel“ 

Dočetla vzkaz na lavici a vylekaně ho strhla. Aby ho tak někdo viděl! Zmačkala ho a schovala do tašky. Spálit? Ve třídě?! Se zbláznila? Po škole za ní tedy šla. Nevěřila tomu, že se něco změní. Kolikrát už tohle slyšela… Vytáhla ten papír z kabely a znovu si to přečetla. Vzdychla. Tomu už ani nemůže věřit, po tom všem…

Zase dopis schovala a zazvonila na svou kamarádku i tyranku. Drobné tmavovlasé děvče jí přiběhlo otevřít.
„Honem.“ Vtáhla ji dovnitř, zamkla a opřela se o dveře. Byla tak bledá, jako by v jejím těle snad nebyla žádná krev. Taky její oči byly nějak tmavší…
„Co po mě chceš?“
„Pomalu Gambel, nač ten tón? Buď ráda… Chci ti dát svobodu…“
„A sama se zabít?“ Špitla Gambel a podívala se svojí kamarádce do temných očí.
„Budeš s nima. O mě se nemusíš starat.“ Vzdorovitě se jí vytrhla.
„Ngiel, já ale nechci, abys umřela, copak to nemůžeš pochopit? Já tě přece mám ráda.“ „Ano? A proto toužíš po těch... Těch… Řekni mi sbohem a běž.“ Třásl se Ngiele hlas. Ale Gambel se ani nehnula.
„Ngielo… Mohly bysme zůstat kamarádky i takhle, já tě přece nechci opustit…“ Ngiele se v očích vztekle zablesklo a vší silou do Gambel strčila. Ta málem upadla.
„Co… Co to je?! Ngielo ukaž mi tu ruku! Ngielo já neodejdu, neopustím tě!!!“ Téměř zakřičela Gambel a Ngiel jako by se hned zklidnila.
„Já… Já tě ale miluju… Jako bys byla mojí součástí…“
„Já vím... Já… Já tebe t-taky.. A ukaž... Mně tu ruku prosím…“
Ngiele se v očích zaleskly slzy a natáhla ruku zaťatou v pěst ke své kamarádce. Ta ji chytila za zápěstí a opatrně její ruku rozevřela. Zacpala si druhou rukou pusu, aby nevykřikla.
„Ngielo, co je to?“ Ukazovala chvějící se rukou na... Drápy. Místo nehtů, jaké mají lidé, měla Ngiel na ruce drápy ne nepodobné kočičím, velké a zahnuté… Gambel se podívala na její druhou ruku. Totéž.
„Přísahej, že mě nezradíš.“ Sykla Ngiel a Gambel jí to hned slíbila. Pak se posadily na křesla. Proti sobě. A Ngiel začala vyprávět. 
„Stalo se to… Před týdnem. Proto jsem týden nechodila do školy a už se tam ani nemůžu vrátit... Šla jsem večer krmit ven zvířata... Bylo divně, foukal vítr a ozývalo se takové divné mručení a hluboké mňoukání… Nevěděla jsem co to je, ale připisovala jsem to kočkám. Pak se setmělo, neviděla jsem ani na dva metry... A najednou jsem uslyšela, jak se něco blíží, nějaké skoky… Zakřičela jsem, ať vypadne… Myslela jsem, že je to kocour, víš, že je velkej… A pak najednou to cosi skočilo přímo na mě a povalilo mě to na zem. Byl to člověk… Se šíleně prodlouženýma čelistma a rudýma očima. Taky ruce to nemělo, jen dlouhé přední končetiny… Mělo to strašný drápy a zuby jako kočka, ale dvě řady. Bylo to odporný stvoření a sápalo se to po mně. Neměla jsem šanci se ubránit a pak mě to popadlo za rameno do té hnusné tlamy a táhlo mě to pryč. Ječela jsem a to se tomu nelíbilo. Pustilo mě to a já utíkala pryč, ale pak se to na mě vrhlo znova a začalo mě to drápat a trhat… A pak si nic nepamatuju. Táta to údajně střelil, ale ono se to zvedlo a uteklo to. Nevím, proč mě to nezakouslo úplně… Podívej na tohle.“ svlékla si bílé šaty a otočila se ke Gambel zády. Ta se musela držet, aby nevykřikla. Ngiel měla na zádech vyrvané takové kusy masa, že byla vidět žebra. Rány byly zhojené, takže měla prostě v zádech díry. Natáhla si šaty zpátky a podívala se na Gambel.
„Musíš utéct, jsou všude kolem, v lesích… A já se proměňuju… Uteč prosím, pryč z tohohle města… Nákaza se šíří… Tohle nejsou vlkodlaci, to je něco horšího… Nevím, co to je. Prosím uteč Gambel, nedovol, aby ti udělali to co mě! Až se proměním, budu stejná jako oni… Uteč prosím!“ Gambel na ní upírala vyděšené oči.
„Ngiel… To… To není možné…“

Najednou se ozvala rána. Z okna v předsíni se vysypalo sklo a na dveře do dalšího pokoje dopadlo něco těžkého. Ozvalo se vrčení.
„Panebože… To je ono!“ Polekala se Ngiel a popadla za ruku Gambel. Utíkaly do druhého patra domu a po úzkém žebříku vylezla Gambel na půdu.
„Gambel zamkni se na deset západů a zmáčkni ten červenej knoflík, budeš v bezpečí a žebřík teď podkopnu.“ Zakřičela na ní Ngiel, odhodlání v očích.
„A co ty?! Nezůstávej tam prosím tě, polez nahoru, nenechávej mě tu samotnou!“
Ozvaly se skoky po schodech a Gambel se rozplakala. Ngiel byla v mžiku po žebříku nahoře, kopla do něj, bouchla poklopem a zamkla, zmáčkla knoflík a půda byla rázem chráněna i proti atomovému výbuchu. Gambel plakala a doplazila se do rohu, kde se schoulila. Ngiel dolezla k ní a schoulila se k ní, co nejblíž mohla. Obě by si přály neslyšet. Zespoda se ozývalo vrčení a řvaní, taky zoufalý jekot lidí, kteří tam zůstali. Celá Ngielina rodina. Ngiel neplakala, ona řvala. Bouchala nepříčetně do poklopu a řvala, dokud jí Gambel prudce nepřitáhla ruce k tělu a nesevřela jí v jakémsi objetí.
„Už jim nemůžeš pomoct Ngiel!“ Křičela na ní. A pak najednou… Ticho. Ticho jako v hrobě, jako v lese o půlnoci.
„Je to pryč? Je to pryč Ngiel?“ Třásl se Gambel hlas. Ngiel zmáčkla bez předchozího varování zelený knoflík a kryt se začal otevírat. Pootevřela poklop a hlasitě vyjekla. Přímo pod nimi, spousta krve… Vyklonila se a najednou hleděla do očí tomu cosi. Sedělo to zachycené drápy ve zdi. Teď to rozevřelo doširoka čelisti a než stačila ubohá Ngiel cokoliv udělat, vrhlo se to se strašlivým zařváním přímo na ni.
Zaťalo to do ní drápy a už padali oba na zem. Gambel strnulá hrůzou viděla, jak dopadli na zem a ta stvůra začala Ngiel trhat. Ta křičela, ale zároveň se jí začínaly prodlužovat čelisti… S každým dalším kousnutím… Krev, černá krev... Tekla všude… Najednou monstrum zvedlo hlavu a zadívalo se přímo na ni. Vyskočilo to a začalo šplhat po zdi. Ngiel, ještě napůl člověk, zoufale pohlédla na svou přítelkyni.
„Gambel… Zachraň se…“ Vykřikla nejsilněji a nejláskyplněji jak ještě mohla. Pak už hlavu neudržela. Gambel přibouchla poklop a zamkla. Monstrum do něj zuřivě bouchalo, ale to už spustila i ochranný kryt. Byla v bezpečí. Na jak dlouho ale? Jak dlouho vydrží bez jídla a vody tady nahoře? A co Ngiel? 
Uslyšela bolestný řev a rozbrečela se. Choulila se nahoře, úplně sama a kolem ní se vznášelo hrozné nebezpečí, pach krve a smrti... Měla u sebe pořád svou tašku… Slyšela zespoda trhání masa, řev a praskání kostí… A pak… Opět ticho. Vyndala ze své tašky ten dopis.

„Ngiel…“ Pohladila jejím nedbalým písmem psaný list
„To ne… Tys nemohla umřít… Prosím, ať to není pravda… Tohle jsem nechtěla Ngiel, slyšíš? Bylas… Bylas úžasná, nikoho jako tebe už nepoznám… Slyšíš Ngiel, tys mě nemohla opustit!“ Křičela. Cítila neuvěřitelný žal a taky vztek. Pořád plakala, vzpomínala na Ngiel a sebe… Tak přece jen ji taky milovala… Horké slzy, ty nejčistší a nejupřímnější, skanuly na dopis, co držela v ruce. Ten vzplál plamenem. Gambel vykřikla, všude byly plameny… Ale ona je necítila… Slyšela bolestný ryk, všude kolem sebe, lehla si a zakrývala si uši, než plameny pohasly a bylo po všem. Přesto se neodvažovala svou skrýš opustit. Než uviděla dopis… Tedy, teď na papíře stálo cosi jiného, než vzkaz co jí napsala Ngiel…

 
„Ať jsi kdokoliv… To, co nyní čteš je dávné proroctví… Bitva, která se vedla od počátku věků, je ukončena. Temné síly jsou svrženy, jak bylo psáno. Dokázat toto mohl jen někdo výjimečný… S čistými úmysly, čistou krví, s nejčistším srdcem… Ty, kdo toto nyní čteš, jsi právě zachránil svět od všeho zlého. Už nikdy nebudou čisté bytosti ohroženy zlem a temnotou. Proroctví se naplnilo.“
Dočetla a zvedla hlavu. Je toto pravda? 
Kryt zmizel, zmizela i střecha domu… Nebe bylo modré jako ještě nikdy, rozkvetlo tisíce a tisíce květin, hejna barevných ptáčků poletovala kolem… Slunce svítilo a už nikdy nemělo přestat. Ano, temnota byla svržena! 
Gambel slezla ze svého úkrytu. Těla nestvůr zde nebyla, rozpadla se v prach, který už dávno vítr naděje odvál… Ale Ngiel… Ležela tu, dívka tak krásná, jako bývala před proměnou, očištěna od zlého, ale… Mrtvá. Oči měla zavřené a bezkrvé rty v jemném úsměvu. Ona to věděla, že už je dobře. 
Dobře?
Gambel k ní doběhla a padla na kolena.
„Ngiel… Ngiel…“ Třásla s ní jako smyslů zbavená. „Ngiel vzbuď se prosím, nebuď mrtvá, ty nesmíš být mrtvá, Ngiel…“ Gambel plakala. Tak přece jí Ngiel dala volnost tak, jak sama chtěla.
„Ngiel vrať se… Nenechávej mě tu…“ Vzlykala klečíc vedle ní. Ngiel to říkala… Říkala „Jednou odejdu a ty budeš volná… Volná…“ volná… Ale za jakou cenu? Zvedla Ngielino tělo ze země a vynesla ho před dům. Tam, pod růžovým keřem, bude Ngiel věčně spát… Tam bude správné místo. Položila ji tam a zoufale na ni pohlédla. Pak odvrátila hlavu a najednou ucítila vlnu energie a uviděla obrovské světlo… Odhodilo ji to kus stranou, a když se vyškrábala na nohy a podívala se na místo, kde uložila Ngiel, uviděla jen cosi se lesknout v trávě. Když přišla blíž, spatřila stříbrný řetízek se zvláštním přívěskem…
„Díky Ngiel…“ Sebrala jej a pověsila si na krk. Nikdy, nikdy ho nesundá! Pak ze zahrady odešla. Tak dokázala Ngiel splnit i její sen. Bude teď volná… A přitom pořád s ní.